Projev Radima Palouše ****************************************************************************************** * Vzpomínkovým shromážděním uctila UK památku prezidenta Václava Havla - Projev profesora ****************************************************************************************** Magnificence, spectabiles, honorabiles, cives academici, amici clarissimi atque carissimi! Zemřel náš Václav Havel, doktor honoris causa Univerzity Karlovy. Toto ocenění dostal hned 1990 „za významné morální a filozofické podněty politickému myšlení lidstva“. Ne všechny č mají takové fundamentum in re jako tato pocta. Mohu to konstatovat s plnou odpovědností, p účastnil nemála jeho projevů a přečetl nemálo z jeho písemné pozůstalosti. Byl „členem kor se sám nazval) disidentského bytového akademického semináře ve Všehrdově mlýně na Kampě, p Kampademie („akademici“ se scházeli čtrnáctidenně vždy v pondělí). Zde i v několikadenních soustředěních na Havlově chalupě na Hrádečku účastníci referovali o své filozofické četbě Samizdatově vydávali samizdatovou knižnici Nově cesty myšlení (celkem 32 titulů). Havel by se spisy nejvýznamnějšího českého myslitele 20. století Jana Patočky. Přestože takto vyzbrojen a nadán, mluvil a psal bez okázalosti, maje na mysli především sv za dění ve své vlasti. Z vězení v jednom svém dopise napsal: „Čemu je vlastně člověk odpov čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání, absolutním úběžníkem všeho, co neobelstitelnou ,pamětí bytí‘, svědomí světa i nejvyšší ,soudní‘ instancí; co je tím rozho pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti? A co je zároveň tím nejdůležitěj či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým; tím, čeho se – ať je vržen situace – nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací; tím, co ho svou nepodplatitelností straší i zachraňuje; tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu s Olze. Praha 1999, s. 149). Havel na tyto své sugestivní otázky odpověděl tím nejsugestivně totiž svým životem. Je to to, čemu T. G. Masaryk říkal jednat „sub specie aeternitatis“. Jako prezident se několikrát objevil při různých slavnostních příležitostech v Karolinu. Č vždy při jedné takové návštěvě podle protokolu hned u vchodu. Protože byl už nejvyšší čas zašel jsem rychle do Modré posluchárny do posledního místa zaplněné a od katedry jsem požá strpení, že čekáme na pana prezidenta. Z první lavice se ozval rozpačitý hlas: „Já už jsem jakou shodou okolností se stalo, že přišel do budovy jiným vstupem. Tedy bez slávy a ovací potichu. V zahraničí neopomněl připomínat naši akademickou půdu všude po světě – sám jsem ho nejedn reprezentant univerzity doprovázel: v Kanadě, v USA, na Islandu – mimo jiné byl jsem příto americký Kongres vstoje aplaudoval: všechno se ve mně údivnou radostí sevřelo. Václav Havel byl myslitelem, pro něhož byla odpovědná dialogická účast bytostným projevem Tato pravda není čímsi argumentačně formálním, nýbrž je životním postojem: podrobuje stálé život. Dialog není samomluvou, protože předpokládá přítomnost druhého: je společenstvím, a svobodným, nikoli deterministicky určeným. Sázka na svobodu je společná etice filozofické i křesťanské; odpovědnost by v determinismu právním pojmem, nikoliv výrazem vlastního rozhodnutí na základě rozumového nadhledu nebo a Jak Sokrates, tak Ježíš požadují po člověku novou formu života, která vychází u Řeků z lás pravdy – viz řecké slovo filo-sofia, v křesťanství pak pravda získává personální vztah člo Na takovou lidskou odpovědnost vsadil Václav Havel svůj život.