Josef Škvorecký na přednášce Václava Černého ****************************************************************************************** * Josef Škvorecký na přednášce Václava Černého ****************************************************************************************** 4. 1. 2012; rubrika i-Forum informuje Ve věku 87 let zemřel 3. ledna 2012 spisovatel, překladatel a exilový nakladatel Josef Škv prozaik nejprve krátce navštěvoval lékařskou fakultu UK a později přestoupil na Filozofick kde studoval angličtinu a filozofii. Absolvoval v roce 1949. V době svých studií docházel profesora Václava Černého. Přečtěte si Škvoreckého úsměvnou vzpomínku na léta strávená na Karlově. Pan profesor a dívka v zelené blůzce Ze všech profesorů University Karlovy, pokud předčasně nezemřeli, vykonával Václav Černý p universitního profesora asi nejkratší dobu, ačkoli předčasně rozhodně nezemřel. Po pouhých letech (1936-1939) umlčeli ho nacisti, po dalších šesti letech (1945-1951) přestal přednáš komunistické stranovlády, jež mu pak na dva roky (1968-1970) povolila vrátit se na univers ní doživotně vyloučila. Všeho všudy ovlivňoval tedy Černý mluveným slovem české studenty p let, a to ještě s dlouhými přestávkami. Pochybuju však, že by některý profesor literatury měl na posluchače University Karlovy větší vliv než ten krátkodobý pedagog. Zažil jsem to na vlastní kůži. Chodil jsem na svou almu mater v letech 1945-1949, v době v pro špatné studenty. Po válečné pauze byly posluchárny přeplněny, takže se člověk v davu l přežíval dosud gentlemanský systém první republiky, který na posluchačích vyžadoval pouze ale k docházce na přednášky je nenutil. Tak se stalo, že jediné přednášky, na nichž jsem b byly Vančurovy dějiny americké literatury, systematický přehled neocenitelný v době, kdy a byly dosud nedostupné, a potom přednášky profesora Černého: o moderní francouzské poezii ( překladům jsem jí byl citově vychován), o existencialismu (jako všichni jsem tehdy té, ne srozumitelné filosofii podlehl) a o evropských literaturách nové doby. Mohlo by se zdát di anglista, jsem se tak upjal na romanistiku. To nebylo na romanistiku, to bylo na profesora Stýkal jsem se tehdy s tetičkou Dinah, kterou jsem po válce v Praze objevil a která měla t byla velice hezká, a třebaže to byla moje skutečná teta, byla jen o rok starší než já. Ta chovala v srdci velkou touhu. Pomnichovský vývoj v naší vlasti ji připravil o možnost vyšš rodina musela z Užhorodu prchnout nejprve na Slovensko a potom do Prahy -, a jí velmi impo které jí osud odepřel, a vzdělanci (vydával jsem se za jednoho z nich), které jí věru neod tak aspoň jednou mohla jít na skutečnou universitní přednášku!“ povzdychla si několikrát a přiskočil ku pomoci. „To není problém,“ ujišťoval jsem okatou tetičku. „Profesor Černý pře posluchárně, tam je vždycky nabito a indexy nebo podobné hlouposti nikdo samozřejmě nekont Dali jsme si rande hodinu před přednáškou na schodech filosofické fakulty. Tam došlo k prv dostavil tak, jak tehdy, v době poválečné sartoriální nouze, studenti chodili: v pumpkách svetru. Protože však pro tetičku Dinah to byl veliký svátek, přišla jako do Národního, v p tmavých šatech s krajkovým límcem a v kloboučku, jak je tehdy dámy ještě nosily, a voněla jak mi prozradila, bylo santálové dřevo (podruhé jsem se s tou voňavkou setkal až v Chandl jezeře). Stáli jsme na samém začátku fronty, takže když se posluchárna vyprázdnila po před ukořistili jsme místo uprostřed čtvrté řady. Tetička tam seděla jako šírázská růže uprostř stokrát sepraných barchetových blůzek. Posluchárna byl amfiteátr, takže ze všech stran bylo dobře vidět na přednášejícího a předn pochopitelně tady dobře viděl na každého jednotlivého posluchače. Černý vešel, s cigaretou už zapálenou, a brilantně se pustil do brilantní přednášky o Apol poznámky možná měl, ale jinak mluvil spatra, způsobem, jaký snad už vymřel. Jenom profesor ze Ženevské university tak umí přednášet, a to je vlastně taky Čech, z Čáslavi. Přitom jak Demosthenes, neustále kouřil a to už taky vymřelo: aspoň ve svobodné Americe, kde to profe A právě když si zapaloval novou cigaretu, hned poté, co pronesl větu, která mi dodnes utkv neboť se mi hodila - že totiž Apollinaire věděl všechno o věcech, o nichž nikdo neřekl nic nikdo tady nic vědět nepotřeboval -, najednou se upřeně zadíval na tetičku Dinah, prudkým sirku a zvýšeným hlasem pronesl: „Slečno - okamžitě opusťte posluchárnu! Vy nepatříte na u patříte do kavárny!“ A odmlčel se. Mé potní žlázy divoce zapracovaly, mrkl jsem po Dinah a ta byla rudá jako příslovečný tuří začínaly dělat kapičky. Černý mlčel, pak řekl: „Slečno, dokud neopustíte posluchárnu, nebu přednášce!“ A sedl si, típl cigaretu a zapálil si novou. Seděli jsme uprostřed řady, v níž se tísnilo víc lidí, než kolik jich tam správně mělo být ven znamenalo - v tom amfiteátru, kde na každého bylo odevšad vidět - proklopýtat se přes aktovek odložených na podlahu - no, trapas gigantických rozměrů. A Černý pořád seděl, mlče mlčení přerušil, ale pravil pouze: „Slečno - já čekám!“ Pohlédl jsem znovu na tetičku, a ta se třásla víc než osika, a líbeznou vůni santálu přebí tělocvičny. Sebral jsem všechnu odvahu a rozhodl jsem se, že tetě proklestím cestu davem a utečeme horním východem. Ale zrovna když jsem se odhodlával vstát, něco za mnou zaharašilo a tam se zvedl jiný tuřín v zelené blůze a s krásnými tiziánovými vlasy a tlačil se ven. N v páté řadě, přímo za tetičkou, a tak jsme nesprávně odhadli směr Černého pohledu, poloskr dioptriemi. Profesor Černý típl cigaretu, zapálil si novou a brilantně pokračoval v brilan Guillaume Apollinairovi. Tetičce se tedy splnil sen, ale z touhy po universitních přednáškách ji to, myslím, vyléči byla ta tiziánová dívka v zelené blůze nebo co to měla s panem profesorem, aniž vím, proč tohle napsal do sborníku o vašem velkém rodákovi. Černého obdivovali studenti obého pohlav přistupovalo jistě i erotické okouzlení, neboť mužův intelekt může mít někdy neobyčejný se ve starých kulturních společnostech, jako je - nebo tehdy ještě byla - ta naše. A napsal j proto, že se to stalo. Homo sum; humani nil a me alenium puto. Po mnoha a mnoha letech jsem se s profesorem Černým setkal - na dálku -, když jsem sestavo knize Pláč Koruny české, kterou moje žena v době zakázanosti vydala. Komunikovali jsme spo kanály, v nichž fungovali i dva stařičtí Francouzi z Paříže, zřejmě dávní Černého spolužác dále Černého žák, tehdy už profesor severských literatur na universitě v Mnichově, Radko K německý bohemista z Kostnice, jehož jméno mi z paměti vymazala skleróza, a starý kamarád Z Památníku národního písemnictví. Moje žena vydala potom ještě dva díly pamětí pana profeso s Pláčem Koruny české - pokryly dobrodružná léta našeho národa, desetiletí mezi rokem třic Tu nenapodobitelnou ságu kulturně-politického osudu střední Evropy chtěl pan profesor zavr pamětí, který by vylíčil jeho dětství a mládí v onom koutě nešťastného kontinentu, kde jse vyrostl i já. Síly - bohužel - už mu na to nestačily. 1994 Publikováno ve „Sborníku k nedožitým 90. narozeninám univerzitního profesora Václava Černé Nakladatelství Juko 1994, s. 41–45), v 22. svazku Spisů JŠ Ráda zpívám z not a jiné eseje vyšlo beze změny podruhé. Za konzultaci a poskytnutí textu děkujeme Mgr. Michaelu Špiritovi, Ph.D., z Ústavu české l literární vědy Filozofické fakulty UK.