Projev rektora UK prof. Václava Hampla ****************************************************************************************** * Projev rektora UK prof. Václava Hampla ****************************************************************************************** Vážené kolegyně a kolegové, dámy a pánové, ve společnosti povolaných historiků, politologů a badatelů, zabývajících se studiem totali včetně naší nedávné, šedivé a po všech stránkách devastované minulosti, se nechci pouštět historických dat a hodnocení společenských kontextů. Dovolil bych si jen krátkou a předem možná osobně zaujatou reflexi. Vzpomínka na Jana Palacha patří k situacím, kdy nám naše vlastní slova připadají nevýmluvn trochu zbytečná. To podstatné totiž už bylo sděleno jediným, neodvolatelným činem, který n alespoň na okamžik palčivě ozářil v době rudého temna, jako by ji chtěl probudit a ukázat se tehdy ale neodvážila dál jít. Patří ke chvílím tak intenzivním a bohatým svým obsahem, prožívat každý za sebe a po svém – tiše, mlčky a s pokorou. I když jsem byl v době smrti Jana Palacha dítě a příliš si to nepamatuji, pociťuji s ním d vnitřní spřízněnost. Je to myslím tím, že tak jako on, i když zcela jistě na jiné úrovni a prožívání, také cítím starost o tuto zem a o tento národ a podíl spoluodpovědnosti za něj. V den, kdy si památný čin Jana Palacha každoročně připomínáme, bychom se měli pokusit upří zjistit, zda tento plamínek v nás je dosud, zda jsme pohodlně, zbaběle a také tak trochu m nevyhasli. Místo vyprazdňovaných slov a připomínání věčných pravd, které nebudou větší, čím více a hl jejich velikosti pouze hovořit, je lepší sdílet a oživit ten pocit, že jsou ohně, jež nepř obětované životy, které nekončí, a výjimeční lidé, kteří navzdory tomu, že odešli, tu zůst s námi. Tak jako on, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach, na jehož o jako oheň, jemuž jedinému se vzdal, nelze nikdy zapomenout! On ji učinil a my jsme ji přij hrdostí, nadějí a vírou, že alespoň cosi z odlesku pochodně, kterou zažehl, zůstane hořet V naší často chladné a utilitární realitě současného světa je tomu někdy těžké uvěřit. O t těší, že se tu dnes scházíme při příležitosti, která je neokázalým důkazem toho, že to, čí činem otřást, tedy lhostejnost, odevzdanost a bojácná rezignace, nakonec přece jen nezvítě symptomatické a také reálnou naději vzbuzující, že jsou to právě studenti a mladí pedagogo fakulty, od nichž vzešel impulz k vytvoření multimediálního webového projektu, který prost historických textů, dobových fotografií a filmových i zvukových dokumentů vypráví životní výjimečného „kolegy“ Jana Palacha. Na jejich impulz vedení Univerzity Karlovy bezprostředn jednoznačnou podporou. Mně osobně udělala tato iniciativa opravdovou radost. K nedávnému sborníku „Jan Palach ´69“ a stejnojmenné výstavě se tak dnes připojuje interne který je zároveň svědectvím i poselstvím doby minulé – a také důkazem, že jsme schopni ref překračující hranice totalitou zhroucené reality, porozumět jejich významu a pochopit jeji k nám promlouvají i dnes. Děkuji jménem Univerzity Karlovy i jménem svým všem, kteří stáli projektu, podíleli se na jeho realizaci a kromě historického svědectví o tom, jací jsme by i o tom, jací jsme dnes. Je to výpověď upřímná a důstojná svobodné akademické půdy současn Karlovy. Je to výpověď o něm, ale vlastně i o nás! Jsou lidé, kteří neodcházejí, jsou myšlenky, ideje a skutky, které plamen nesežehne! I o t portál vypovídá – a také o tom, že je důležité nejen to, jak zemřel, ale především proč, v kvůli čemu žil. A jak budeme žít i my dnes tváří v tvář našemu i jeho svědomí. V tomto je přesah jeho příběhu i jeho činu, který byl aktem naděje, a nikoli zoufalství, aktem víry, beznaděje – aktem čistého a svobodného člověka, který nám vzkazuje, abychom byli také tako Často hovoříme o krajní oběti a mravním odkazu, které nám Jan Palach zanechal. Mnozí chápo dosah jeho činu a jiní se nedokážou smířit s cenou, kterou za něj zaplatil. Ale všichni si klademe otázku, jak (a zdali vůbec) je na něj dnes možné navázat. Kde máme hledat onen kra ohrožující impulz, který by podobně krajně statečné činy ospravedlňoval a který předznamen bez nichž je možné pouze živořit, ale nikoli žít. Rozpoznali bychom ho? A rozpoznali bycho nám stačí ustrnout jen u vzpomínkových aktů, pietních shromáždění a důstojného vzpomínání? že by to bylo málo. Jsem přesvědčen, že na Palachův mravní odkaz lze neokázale navázat důstojným naplňováním n mravnosti, přirozenou slušností v nás, kultivovaným respektem k nezpochybnitelným hodnotám s nimiž vytváříme podobu tohoto složitého světa. Není to tak složité a nepřipadá mi schema zjednodušující, vyjdeme-li z premisy, že věci jsou buď mravné, nebo nemravné a my budeme t z nich se rozhodneme! Přeji nám všem, abychom se za naše rozhodnutí při vzpomínce na Jana nikdy stydět. Jen málokdo si dovede představit hloubku palčivé bolesti a pronikavého utrpení, kterým mus dobrovolně projít. Snad jenom ti, kteří to jako on zažili, ale tak jako on nám to již svěř potom už jen vcelku úzký okruh lékařů a dalších odborníků, kteří v sobě našli sílu a odvah život při každodenní službě ve společnosti popálených těl a spálených duší. A pomáhat jim do života – nebo je provázet na jejich poslední bolestné cestě. Ne každý je schopen a ochoten zvolit si tuto náročnou oblast medicíny, zasvětit jí celý ži mezi jejími představiteli u nás i ve světě na samotném vrcholu. Je k tomu třeba hodně vůle také odolnosti unést všechnu tu tíhu utrpení a strádání, které ji provázejí. Je k tomu tře srdce rytíře. Dovolte mi, dámy a panové, abych vám představil profesorku Radanu Königovou, může vyprávět – a předal jí slovo.