Možná přijde i Kukrle ****************************************************************************************** * Možná přijde i Kukrle ****************************************************************************************** 23.1.2012, Respekt, Strana 17, Politika, autor: SILVIE LAUDER        Vysoké školy se bouří ve strachu, kdo všechno by je mohl chtít ovládnout Berou nám svobodu a vnutí nám předáky z montoven a stranické podržtašky, děsí se vysoké šk se proti navrhovaným vládním reformám. Naučíme je hospodařit a provětráme zatuchlý a uzavř klub, namítá ministerstvo školství. Okolo reformy vysokých škol kvasí spor, který má poten nejdramatičtějším střetem mezi státem a akademiky za poslední léta. A není to jen školné, i studenty hromadně zvedá ze židlí. Kamenem úrazu jsou zejména navrhované novinky, které b reforma nakonec schválena – výrazně zamíchaly tím, kdo a jak šéfuje tuzemským univerzitám. důsledku proměnilo školy jako takové. A jde o to, zda k lepšímu, či horšímu. Snad bude i stávka Normálně by hlavně chodili na přednášky a učili se na zkoušky, této trojici studentů (a řa ovšem nedávno přibyla zcela nová „mimoškolní činnost“: vylepování plakátů, výroba informač provozování webu, sem tam nějaká informační přednáška, případně pochod ke Strakově akademi rezolucí v ruce. Studenty Karlovy univerzity Jana Grubera a Richarda Cislera a jejich kole Novákovou vedla k hektickému naplnění diářů poměrně nenápadná událost: dvojice zákonů o vy odeslaných před časem na vládu z ministerstva školství. První z nich přináší reformu vysok zavádí školné a řadou kroků chce zásadně proměnit podobu zdejšího vysokoškolského vzdělává řešit, jak stát studentům se školným pomůže. Zatím jsou oba dokumenty pouze v podobě „věcn jen jakési obecné představy, kterou by v případě vládního souhlasu přetavil do podoby regu úřad Josefa Dobeše. A tomu by rádi studenti zabránili. Nejen kvůli školnému. „Jde nám hlav stane s vysokými školami,“ vysvětluje Richard Cisler. „O jejich vnitřní svobodu a autonomi ohrožuje.“             Trojice aktivistů se potkala na jedné z prvních „protireformních“ demonstrací prosince a společně s dalšími studenty rozjeli iniciativu Za svobodné vysoké školy. Mají v čerstvě za sebou jednu výraznější akci: výše zmíněný pochod k Úřadu vlády byl součástí hap se na protest proti reformě odehrál minulý čtvrtek na pražských právech. Do budoucna by re „zmobilizovat“ i středoškolské studenty. „Nás už případné změny tolik nepostihnou, ale je Nováková. A vrcholem odporu by podle představ iniciativy měla být až týdenní stávka vysoký             Problémů ve škole se studenti obávat moc nemusejí, spíš naopak – řada jejich u nim nejspíš přidá. „Na akademické půdě se to bez výrazných veřejných protestů už asi neobe abychom se ozvali,“ pokyvuje hlavou děkan Filozofické fakulty UK Michal Stehlík. A minulý vyzval k protestům také rektor celé Univerzity Karlovy Václav Hampl. Chuť bouchnout do sto školy z celé země, odpor k reformě sdílejí i jejich hlavní „stavovské“ organizace: Česká k a Rada vysokých škol. A rovněž většina klíčových orgánů škol – akademických senátů. To je široká fronta na to, aby se dala přehlédnout. Dobré, špatné, průměrné? Než se dostaneme ke konkrétní podobě návrhů a výhradám k nim, je nutné připomenout, že tu značně nepřehledného terénu. V Česku totiž – a to je klíčová věc – neexistuje v první řadě domácí vysoké školství velkou reformu vůbec potřebuje. Což jen logicky vyplývá z faktu, že názory na to, v jakém stavu se vlastně nachází.             Důvody shrnuje jedna z posledních zevrubnějších analýz kondice terciárního vzd zveřejnila loni na jaře Národní ekonomická rada vlády: neexistuje tady dost dat – a ani je –, která by podávala zprávu o kvalitách a charakteristikách vysokých škol a jejich vzděláv Žádnou záplavou údajů nedisponuje ani zastřešující orgán – ministerstvo školství. „Hodnoce ale snad to všichni vidí,“ říká ředitel odboru vysokých škol Jiří Nantl (těsně před uzávěr se objevila zpráva, že Nantl ke konci ledna ve funkci končí). „Máme šestadvacet univerzit, všechny stupně vzdělávání, včetně doktorského, nikdo reálně nemůže věřit tomu, že v tak ma všechny kvalitní. České vysoké školství není špatné, je jen průměrné.“             I bez uceleného zmapování máme po ruce indicie schopné podat aspoň nějaký, byť Česko v poslední dekádě zažilo největší sešup veřejných výdajů na jednoho vysokoškolského zemí OECD. „Při současné výši celkových výdajů na studenta nebude systém terciárního vzděl letech schopen dostát nárokům na kvalitu ani uspokojit poptávku studia schopných zájemců,“ v analýze. V mezinárodním srovnání si tuzemské vysoké školy nevedou nejlíp – kupříkladu v žebříčku sestavovaném odborným britským týdeníkem Times Higher Education (THE) skončila ne tuzemských zástupců Univerzita Karlova loni až ve čtvrté stovce.             Na straně druhé ale přidružená analýza THE předpovídá „Karlovce“ nadějnou budo šanci dostat se alespoň mezi dvě stě nejlepších světových univerzit. A navzdory rostoucímu (za posledních dvacet let se zečtyřnásobil) je nezaměstnanost absolventů vysokých škol na úrovni než u jiných stupňů vzdělání a s výjimkou krizového roku 2009 stále klesá. Hlavně flexibilitu O nutnosti reformy se pak mluví zhruba posledních šest let, na papíře se objevily nejrůzně přičemž nejrozsáhlejší byla Bílá kniha terciárního vzdělávání z počátku roku 2009. Žádný z nebyl dotažen do konce, a to nejen kvůli střídajícím se ministrům školství (za zmiňovanou pět) či měnícím se vládám, ale také kvůli vytrvalému odporu akademické obce. Myšlenku refo vzdělávání oprášil předloni Nečasův kabinet, který si od ní v programovém prohlášení slibu kvality vysokoškolského vzdělávání“ a „absolventy více odpovídající různorodým požadavkům flexibilního trhu práce“.             Loni na jaře pak ministerstvo školství začalo vládní sliby převádět do praxe. Nantla k tomu úřad vedly zejména zhoršující se hospodářské vyhlídky země a další nepřízniv především souběh ekonomického poklesu a stárnutí populace. „Tato situace,“ říká Nantl, „vy vysoké školy, tak další aktéři změnili svoje modely chování.“             Před popisem úředně navrhované „změny modelů“ je ovšem ještě třeba krátce zmín projednávání reformy – to mělo totiž na celkovou napjatou atmosféru velký vliv. Po prvním reformy loni následovala mnohaměsíční jednání, na jejichž podrobný popis by bylo třeba zvl tohoto listu, nicméně obecně lze říci, že si z nich obě hlavní strany odnesly poněkud smíš Zástupci ministerstva získali dojem, že univerzitní „předáci“ zarputile protestují proti n návrzích ani není, a zástupci škol sice oceňují, že některé jejich připomínky byly akcepto si na zmatky, jež rozhovory provázely. Uprostřed běhu se vyměnili náměstci pro vysoké škol znesnadňovaly nové dílčí návrhy, které se vynořovaly z nejrůznějších míst a pak zase rychl reprezentacemi vysokých škol se tedy více či méně jednalo,“ shrnuje to Heda Čepelová, mluv komory Rady vysokých škol, „ale nakonec nebyly seznámeny s finální verzí dokumentů, které neměly na ně příliš vliv.“ Relevantní společenské zájmy Jak už bylo řečeno, jádrem sporu je změna v řízení vysokých škol. Konkrétní podoba nových neustále proměňovala, ale cíl je od počátku jeden – posílit vliv „vnějších aktérů“ na chod myslíme, že bude prospěšné, když na nejvyšší úrovni bude školy řídit orgán, v němž nebudou nejsou osobně zainteresováni na chodu školy,“ vysvětluje ředitel ministerského odboru Nant to proto, že půjde-li do tuhého a bude třeba dělat zásadní rozhodnutí, tak tento orgán toh lépe než lidé, pro něž by to rozhodnutí mělo zcela konkrétní osobní či materiální dopady.“             V Evropě není snaha „prošťuchovat“ akademické vody zvnějšku nijak neobvyklá. S jsou ovšem běžné debaty, kam až při tom zajít. V tuzemských poměrech je to tak, že se samo vnějšího vlivu na chod vysokých škol akademická obec žádný velký problém nemá a částečně h dnes: vysoké školy mají zástupce firem, podnikatelských svazů, tuzemských či mezinárodních parlamentu či samosprávy ve správních a vědeckých radách. To jsou ovšem orgány s omezenou pravomocí, které spíše dozorují kroky akademického senátu a jinak mu v univerzitní hierarc hlavní slovo. Na senátu leží všechna klíčová rozhodnutí – on volí rektora, schvaluje rozpo předpisy školy.             Z dnešních rádců a kontrolorů by se ovšem měli nově stát faktičtí šéfové. Podl ministerstva by měl být senát v čele školy nahrazen novou institucí – radou vysoké školy. z několika částí, v žádné z nich ovšem nemá být zastoupen nikdo z vědců, učitelů či studen školy. Třetinu radních by navrhoval rektor, třetinu akademický senát a třetinu ministr ško radu by pak jmenovala vláda. Zatímco u prvních dvou skupin reforma podmiňuje výběr z „řad specialistů v oblastech odborné orientace vysoké školy“, třetí část rady by mohl ministr o svého uvážení, pouze s velmi obecnou charakteristikou – „s přihlédnutím k reprezentaci rel společenských zájmů“.             A opět – takový model sám o sobě a teoreticky akademikům nevadí; k razantním p vede obava, jak bude vypadat jeho realizace v Česku roku 2012. „Pokud bychom byli v kultiv zavedenou tradicí, tak bych asi byl méně skeptický,“ říká děkan pražské filozofie Michal S se spolu s mnoha kolegy obává osudu řady zdejších institucí, jež jsou oficiálně politicky kvůli vlivu svých mocensky dosazených šéfů jdou na ruku různým politickým zájmům. Podobná posledních letech objevila u řady institucí od antimonopolního úřadu přes veřejnoprávní mé ochranu osobních údajů. A podobné riziko může představovat i angažmá zástupců byznysu.             U zástupců různých oborů mají obavy rozdílnou podobu – zástupci technických fa že je budou představitelé firem směrovat k „výrobě“ zaměstnanců na míru jejich potřebám, j z humanitních oborů mají zase obavy z likvidace drahých a dotovaných odvětví. „Některé obo sinologie či arabistika se dotují miliony korun ročně, které beru z jiných zdrojů,“ vysvět Stehlík. „Když o tom bude rozhodovat nějaký pseudomanažer, který bude hlavně uvažovat logi vyplatí, tak tyhle obory skončí, protože se momentálně nevyplatí. Ony se ale přitom dlouho třeba pro porozumění východním trhům.“             A řada dalších akademiků má obavy, zda ministrem dosazení členové rad nepůjdou zájmům než veřejným či vysokoškolským – kupříkladu při hospodaření s rozpočty či zadávání zakázek. „Když jsme třeba stavěli kampus v Brně, tak jsem si dával velký pozor, aby ani ve nebyli žádní zástupci stavebních firem,“ říká bývalý rektor Masarykovy univerzity Jiří Zla pocit, že pro byznysmeny a politiky je majetek vysokých škol lákavý cíl.“ Prodloužená ruka ministra Naopak ministerstvo školství strachy odmítá. A argumentuje hlavně tím, že „ministerská“ tř v menšině, a navíc prý obsazena respektovanými osobnostmi. „Pokud si většinu v radě budou školy samy, tak nemůže nikdo mluvit o omezení autonomie,“ namítá Jiří Nantl. „A navíc v té osobnosti, které zastávají nebo zastávaly odpovědné postavení ve vědě, kultuře, vzdělávání veřejné správě. Záleží na tom, kdo ty lidi bude vybírat.“ A to je možná ten problém: někte kroky ministra Dobeše naznačují, že jeho kritéria výběru „externích aktérů“ úplně neodpoví vykreslenému návodu.             Předminulou středu poprvé zasedl ve správní radě Českého vysokého učení techni – Marek Kukrle. Volba je to poměrně překvapivá, na rozdíl od dalších členů rady není pan K známý. „Nikdy jsem nepůsobil na akademické půdě a měl bych tam vnést jiný pohled,“ vysvětl jej ministr do rady vybral. ČVUT sice v 80. letech studoval, ale po dvou letech (jak sám ř důvodů“) odešel, pak pracoval jako manažer v několika firmách, třeba potravinářském řetězc – je členem Věcí veřejných a na Praze 5 je za VV radním pro dopravu.             Osud reformy je nyní nejasný, a nejen kvůli chystaným protestům škol. Řada koa třeba předsedkyně sněmovního školského výboru Anna Putnová (TOP 09), vyjádřila své obavy a Dobešových představách ještě jednat v koalici i na vládě. Q