Projev rektora prof. RNDr. Václava Hampla, DrSc., ze dne 4. 4. 2012 k 664. výročí založení Univerzity Karlovy ****************************************************************************************** * Projev rektora prof. RNDr. Václava Hampla, DrSc., ze dne 4. 4. 2012 k 664. výročí založe Karlovy ****************************************************************************************** Rectores Magnifici, Spectabiles, Honorabiles, kolegyně a kolegové, drazí hosté, dámy a pán scházíme se tu každý rok v jubilejní den nebo ve dny v jeho blízkosti, abychom si připomně naší univerzity a snad také, abychom v jejích bohatých dějinách hledali inspiraci pro dobu vzpomínáme založení naší alma mater, vracíme se tak i k tomu, že ji Karel IV. jako otec za prostředky, díky nimž mohla pražská akademická obec učitelů a žáků začít reálně působit. K otcova nadání ve prospěch univerzity dále zmnožil. Scházíme se vlastně právě díky němu zde paláci, který Václav roku 1383 věnoval univerzitě a spojil ji touto donací se jménem svého Doby Václavových následníků lze charakterizovat jako spíše dramatické než jako velkorysé v vzdělání. Roku 1576 však přišel na Pražský hrad panovník, který sice nedosáhl příliš oslni úspěchů, zato však oficiálně učinil Prahu sídlem císařského dvora a zcela neoficiálně – al z ní na 37 let udělal jedno z klíčových center evropské vědy a umění. Éra císaře Rudolfa I před 400 lety, když 20. ledna 1612 zemřel. Co vlastně zahrnujeme pod pojem Rudolfův mecenát vědy? Historická literatura posledních de doložila, že císař, opírající se o rady předních přírodovědců své doby, shromáždil při dvo evropskou astronomicko-matematickou elitu. Tu nejlépe reprezentují jména jako Tycho de Bra Kepler. Prvý patřil koncem 16. století k nejlepším pozorovatelům hvězdné oblohy, druhý byl matematickou kompetencí a nadto fascinující, nejen matematicko-astronomickou představivost postavil k ruce nejlepší konstruktéry přístrojů oné doby a celý tým nejenže finančně zajis opakovaně najevo, že má osobní zájem o průběh a zajímavé výsledky konstrukční, výzkumné i Velmi podobně tomu bylo v případě dvorské alchymie, resp. chemie, medicíny nebo například kterou Rudolf v hradním areálu založil na onu dobu skvělou botanickou zahradu. A úplně obd císařův postup při podpoře umělců a umění dvorského okruhu. Kompetentní velkorysost, osobn znaleckou radu opřený zájem, soustředění osobností, které si měly navzájem co podstatného motivování k zajímavým úkolům: to jsou hlavní rysy panovnického mecenátu oněch šťastných l a 17. století. Za tímto – poměrně nákladným – konceptem nestál primárně finančně motivovaný pragmatismus se tu jeho osobní poučený zájem o vědy a umění snoubil s porozuměním pro nutnou mezinárodn státu a pro skutečnost, že podpora věd a umění prostě evropsky patřila k nutným atributům Nešlo přitom o pouhou existenci observatoří, laboratoří nebo vědeckých sbírek. Kvalita, ja prověřovaná početnými zahraničními zainteresovanými návštěvníky dvora, platila za nutný př reputace. Výzkum pak ukazuje, že mnozí z císařových umělců a vědců byli i jeho (neformální Měli své vlastní kontakty napříč Evropou. Ptáme-li se, jak byla do tohoto prostředí začleněna naše univerzita, je třeba odpovědět, ž nepřímo, ale zato velmi intenzivně. Klíčovou roli tu hrály významné vědecké osobnosti a je sítě. Dlouholetý hlavní panovníkův poradce, bývalý profesor pražské univerzity a protomedi českého Tadeáš Hájek z Hájku zůstával v těsném a produktivním kontaktu s řadou svých unive a přátel. Taktéž dlouholetý univerzitní rektor Martin Bacháček, přední pražský matematik o např. s Keplerem do té míry přátelské vztahy, že rakouský kolega u něj v koleji krále Václ čas nalezl pohostinné bydliště. Bacháčkovy matematicko-astronomické konexe k řadě významný společnosti pomáhaly pak v době vyhrocujících se konfesijně politických konfliktů a vášní nejednu pro univerzitu nepříjemnou situaci. A je samozřejmé, že na druhou stranu i úspěšná dvorská věda svými výsledky podstatně obohacovala také s ní spojené univerzitní prostředí. Může nám tento historický příběh něco vzkázat přes propast čtyř století? Snad to, že vztah velkorysé vlády k „nepraktické“ vědě a umění není jen zbytečným „prskáním smetany na hotov prestiž, zdaleka se neomezující na úzce zasvěcené odborné kruhy, pozitivní mezinárodní poz středoevropský stát, pevná pozice ve svět obepínajících sítích nadoborově respektovaných o jsou dodnes podstatné aspekty tzv. měkké zahraniční politiky úspěšných států. Ty přesně vn hráčů na evropské i světové scéně už neurčují počty tankových divizí a miliony vyrobených také a spíše uznávané účastenství u stolu těch, kdo dnes spolu hovoří o zdánlivě odtažitýc však zítra možná budou rozhodující pro další vývoj našeho kontinentu nebo světa. Je to jen naše akademická, od pragmatické reality odtržená představa, že „státní mecenát“ akademického vzdělání má dnes stejně jako před čtyřmi sty lety tak velkou cenu? Vezměme za jehož kancléřka Angela Merkelová, která včera navštívila naši univerzitu, formulovala na p finanční krize jasný koncept: „Z této světové krize musí Německo vyjít posíleno a s ještě globální pozicí, než jakou mělo před krizí.“ Jediný způsob, jak to docílit, je podle Merke obecném, v německé ústavě od léta 2009 zakotveném drsném šetření – masivně investovat do v a do vysokých škol. A nebyla to řečnická fantazie nebo prázdný plán či předvolební slib: p krize vložilo Německo do svého akademického školství, do rozvoje vědy a výzkumu dodatečnýc (tedy 500 miliard našich korun)! Proč není český stát, když už nechce v předvídavé velkory úspěšnějšího souseda, ochoten alespoň udržet dosavadní úroveň financování vědy a univerzit Českým vysokým školám, které se po léta dožadují skutečných, potřebných a zdůvodněných ref ministersky vnucována zcela nepřehledná kvazireforma jaksi pragmaticky výprodejové povahy. opatření, která by skutečně efektivně pomohla rozvinout mnohem intenzivnější a oboustranně spolupráci vysokých škol s průmyslovými a dalšími podniky, se jako jediná náplast na propa veřejné financování nabízí – či spíše vnucují – podivné recepty tzv. odloženého školného, rozvrátit sociální bázi českého vysokého školství a následně české vědy. Naše nesouhlasné těmto legislativním návrhům, argumenty poukazující na katastrofický výhled financování aka výuky nejsou adekvátně brány v potaz. Studenti, mladá akademická generace naší republiky, tyto problémy dobře chápou. Není divu, vyšli do ulic a na demonstracích žádají od vedení země racionalitu, respekt k akademické k a to včetně sociální vnímavosti. Žádají podporu místo „oktrojování“ vědy, výzkumu a vědeck dalších generací. Univerzity nepotřebují nové rady, sestavené z vysloužilých straníků poch které by poručníkovaly akademické samosprávy. Univerzity se potřebují opřít o kritický a d důraz na kvalitu své práce a produkce, potřebují stabilitu a jasný rámcový výhled do budou kde ministerstvo školství okázale upřednostňuje úzce zájmové vazby před neúprosným obecným dodržování kvalifikačních a kvalitativních standardů, jako se opakovaně dělo v nedávné a v minulosti, destruuje samotné základy, prestiž, ale i mezinárodní bonitu celého českého aka sektoru. Má-li se prosadit alespoň část z toho, co česká věda a vzdělanost potřebují, nelze se ale spoléhat no to, že vše vydobudou studenti. I naše univerzita by měla následovat výše zmíně kancléřky, kdysi ostatně úspěšné fyzikální chemičky, a pojmout dnešní situaci jako šanci p posílení, pro upevnění naší soudržnosti a také naší veřejné, řekněme rovnou mediální pádno Přiznejme si, že mnohdy nedokážeme vystupovat před vlastní obcí, ale hlavně před českou ve vnitřně semknutý tým. Konkurence rozdílných zájmů a koncepčních názorů fakultních skupin j k tradici univerzit už od středověku a může sloužit i jako dynamizující motor jejich vnitř Neznamená to ale, že by tato vnitřní zájmová rozrůzněnost měla dosáhnout míry ohrožující h akademického společenství. Moderní věda v sobě nese tendenci segmentovat, uzavírat dílčí m tendence sice světově obecná, nicméně také (a tady hovořím zejména o tříštění sil nebo o m nevědecké povahy) mnohdy škodlivá. Univerzita jako tradiční instituce i jako živé a dynamické společenství lidí, kriticky zko i mrtvé, minulé i stávající a v jistém ohledu též budoucí aspekty existence světa, má však globálně nazíráno – šanci jen jako vnitřně propojený a svorně vystupující celek. Jednou z je trvalé vytváření a kultivování pole vnitřní odborné komunikace, duchovního prostoru ust a platforem. Předpokladem úspěchu univerzity jako celku je vedle samozřejmého, ale nutného kredibilitu a morální integritu také zájem každého z nás o práci těch druhých: kolegů i žá jen jako obec pevně spjatá vzájemným porozuměním, důvěrou a důvěryhodností. Pokusme se využít vnějšího tlaku k tomu, že stabilizujeme naše vnitřní prostředí, že se ro možnostech naší kooperace a komunikace, že objevíme nevyužité synergie. V moderní vědě je spojovat se k řešení náročných úkolů přes hranice oborů, inspirovat se pohledem přes plot specializace, pochopit problémy našich sousedů v laboratořích i seminářích. Pokusme se pro rozšířit obzory, dosud často mikrooborově rozparcelované. Možná dojdeme k netušeným výsled tom získáme užitečný respekt k výkonům kolegyň a kolegů, které jsme dosud vlastně příliš n Státem nám vnucovaný zdánlivě reformní kvazipragmatismus úzce finanční povahy není pro Uni akceptovatelný ještě z jednoho dalšího důvodu. Univerzita nikdy nebyla pouhou výrobnou úzc „bezejmenných“ zaměstnanců nebo továrnou na tržně uplatnitelné výsledky aplikovaného výzku nesmyslných užitných vzorech ani nemluvě). Až na doby nejhlubšího totalitního temna to vžd kritického myšlení, inkubátor zdůvodněné nedůvěry vůči etablovaným pravdám, tribuna kompet vyzyvatelů státního i vědeckého, neřku-li finančního establishmentu. Vždy – a dokonce i v klidnějších dobách, třeba právě v epoše Rudolfa II. – to bylo místo kladení aktuálních a d ven, k mocným tohoto světa směrovaných nepohodlných otázek. Sebezáchovnou – a nadto moráln členů akademické obce je proto „podílet se na rituálu“ inteligentní národní a mezinárodní prezentovat Univerzitu Karlovu jako „naši duchovní firmu“, která již bezmála sedm století moderuje a kriticky dotazuje existenci společnosti, intelektuálního života i vědy této zem našeho kontinentu. Přejme naší univerzitě, ať s otevřeným hledím a pevnou rukou (přičinlivou kromě standardní při připomínkování vládních návrhů či ve vyjednávacích a expertních grémiích) čelí tlakům vysokými standardy své práce. K ní patří tvrdá vědecká řehole stejně jako trpělivá péče o kolegy při řešení podstatných společných úkolů. Nejsme poučující školou, jsme akademickým které usiluje o to, přátelsky „vyhecovat“ mladé studentské –– a tím i naše staré profesors maximálním výkonům. A činíme tak pro dobro individuálního rozvoje každého z akademických o váhu i prestiž naší univerzitní i šířeji světové vědy, pro užitek i věhlas českých vysokýc evropské společnosti jako celku. Vláda, která pochopí, co všechno tím našemu státu nabízíme, která přijme naši podanou, jse bohatstvím vrchovatě naloženou ruku, se postaví do šlépějí státnických mecenášů vědy a svo výuky: Karla IV., Rudolfa II. i Tomáše Masaryka. Ti –a mnozí další – učinili tuto zemi, to nebo nepřímo i tuto univerzitu velkou a slavnou „non ad vanam captandam gloriam, sed ut ve et lux eius, qua salus humani generis continetur, clarius effulgeat“[1] [ URL "#_ftn1"] . [1] [ URL "#_ftnref1"] „...ne pro prázdnou slávu, ale pro to, aby byla šířena pravda a aby skvělo její světlo, na němž spočívá blaho lidského rodu“ (ze slavnostní magisterské sponze