Cenu Jana Palacha získaly vůbec poprvé dvě bakalářské práce ****************************************************************************************** * Cenu Jana Palacha získaly vůbec poprvé dvě bakalářské práce ****************************************************************************************** 6. 6. 2012; autor: Lucie Kettnerová, Jakub Jehlička; rubrika: Studenti Udělování Ceny Jana Palacha bylo letos mimořádné. Od roku 2005, kdy cena vznikla, byly mez jen diplomové a disertační práce. Nyní byly poprvé vybrány práce bakalářské – a oceněny by Cenu obdržely studentka filozofie Bc. Anna Šolarová za práci Vztah etiky a víry u S?rena K Emmanuela Lévinase a studentka anglistiky Bc. Jitka Štollová za práci Anatomy of Villainy: an Antagonist in Tragedies and Histories of William Shakespeare. S oběma studentkami přiná Anna Šolarová studuje obor filozofie (1. ročník navazujícího magisterského studia) Filozof mezikulturní komunikace (angličtina–čeština). Mohla byste na úvod představit svou bakalářskou práci? Má bakalářská práce je o vztahu člověka k druhým a jeho vztahu k Bohu či k vyššímu, nevidi chceme nazývat transcendence, absolutno, věčnost či nekonečno). Cílem je poukázat na vzáje na jejich existenciální význam pro jedince, který ve světě temporality a konečnosti usiluj kterou může lépe porozumět sobě sama i svému úkolu ve světě. Vztah k této transcendenci pojímají Lévinas a Kierkegaard poněkud odlišně: pro Kierkegaard (jež přesahuje rozum a může vyžadovat „suspenzaci“ etických nároků), zatímco pro Lévinase Moje práce se pokouší zodpovědět Lévinasovy námitky k Kierkegaardově filozofii poukazem na pseudonymů a přehlíží Kierkegaardovy křesťanské spisy, které výrazně přibližují význam slo s láskou (k Bohu i k bližním). V mnoha ohledech se podařilo nesouhlas odstranit skrze odhalené analogie a společné motivy vynořilo několik nových předmětů sporu (jako např. Kierkegaardův důraz na prvotnost víry, umožňuje navázat pravý mravní vztah k druhým; a Lévinasův důraz na prvotnost etiky, která žádnou náboženskou příslušnosti ani přesvědčení). Co vás vedlo k výběru tohoto tématu? Propojení etiky a víry mě zaujalo již před delší dobou, ale k definitivní podobě zadání př podnětná konzultace u prof. Halíka, který mi doporučil Kierkegaarda a Lévinase jako zajíma srovnání. Bez této rady a mnoha dalších důležitých podnětů v rámci mého dosavadního studia nevznikla. A měla bych dodat, že bez vytrvalé a vstřícné podpory mých konzultantů (J. Jirs výsledek mého úsilí nebyl zdaleka tak zajímavý. Co shledáváte na etických konceptech obou filozofů v dnešní době nejinspirativnější? Pro dnešní dobu se mi jeví aktuální jisté aspekty u obou. Lévinas klade důraz na otevřenos varuje před zaměřeností na sebe sama a před izolací od odpovědnosti za druhé. Přijetím tét se člověk nesvazuje a neomezuje, nýbrž právě získává přístup k vyšší dimenzi své existence se mi jako škoda, že svobodu takto dnes vnímá jen málokdo. Kierkegaard zase dodává tomuto důležitou konkrétnost: Nekonečno či Transcendence není jen abstraktní a vzdálený pól skrytý za závojem naprosté n nýbrž jej lze hledat na nejniternější rovině naší subjektivity. Sebereflexe umožňuje člově vlastní nedostatečnost a potřebu něčeho, co jej přesahuje. A toto „něco“ nachází právě v p víry, kterým překračuje rámec lidského chápání a navazuje vztah s věčným Bohem, jenž vstou časnosti a v konkrétní, lidské podobě naplnil svůj život konkrétními skutky lásky. Krokem existence vydobýt i v konečném světě přesah do tohoto věčna, a to skrze vztah lásky k Bohu Toho je však člověk schopen až potom, co se nechá poučit příkladem Božího soucitu a lásky. řekl, že „naší době nechybí reflexe, ale vášeň“, a touto vášní myslel právě lásku. Myslím době stále platí totéž. Chystáte se toto téma rozvíjet i v budoucnu, např. v diplomové práci? K tématu bych ještě ráda zveřejnila článek, avšak v budoucnosti se hodlám věnovat jiným té skutečnosti je tolik zajímavých směrů, kudy se vydat, že se nedokážu rozhodnout. Ve své di se ale s největší pravděpodobností zaměřím na témata současné anglosaské etiky. Budoucnost otevřenou, ale filozofii bych se chtěla věnovat i nadále a ráda bych – nakolik to bude mož svého vzdělání k obohacení druhých. Jitka Štollová je studentkou prvního ročníku magisterského studia anglistiky a amerikanist na FSV. Zaměřuje se na anglickou renesanční literaturu. Tuto specializaci studovala půl ro články a účastní se konferencí. Letos v dubnu měla příspěvek na konferenci o renesanční li renesančně-medievalistické konference v Durhamu. Je členkou výzkumné postgraduální skupiny Vaše práce pojednává o postavách v Shakespearovi, a to postavách padouchů. Mohla byste ji přestavit? Moje práce se zabývala konkrétně dvěma shakespearovskými padouchy: Jagem z Othella a Richa pokrývala žánr tragédie a historické hry. Jsem velmi ráda, že vedoucím mé práce byl profes shakespearolog a překladatel. Z naší spolupráce myslím vzešlo mnoho dobrého, čehož si velm zkoumat, jak se ono padoušství – konkrétně rozdíl mezi bytím a zdáním, tedy tím, „jak se p promítá v padouchově řeči, a to jednak v jeho monolozích, jednak v dialozích s ostatními p způsobem se prostřednictvím jazyka utváří padouchova identita. Nicméně mým prvním krokem byla polemika s anglickým literárním kritikem F. R. Leavisem. Te eseji napsal, že zdrojem zla ve hře Othello je samotná postava Othella, a nikoli Jaga. Já kriticky zhodnotit jeho argumenty a použila svoji polemiku jako výchozí bod svého zkoumání Odtud tedy plyne motivace k tomu, že jste si pro svou textovou analýzu zvolila postavu Jag III.? To má své kořeny v jedné seminární práci, kterou jsem dříve napsala v rámci magisterského profesora Hilského, v níž jsem postavu Richarda III. a hru samotnou zkoumala z hlediska fi Friedricha Nietzscheho. Odtud tedy pramení můj zájem o tohoto zvláštního padoucha, který s že je padouch, avšak v okamžiku, kdy čelí důsledkům svých činů, necouvne. Ví, že až zemře, nebude litovat, přesto jde do boje s plnou vervou a umírá – vlastně ne jako padouch, ale j armády. Richard III. je sice raná hra, ale myslím si, že je v určitých ohledech velmi vyzr zajímavá. Ukazuje postavu velice silného, byť krutého padoucha, dodává mu na lidské přesvě vším potvrzuje místo Richarda III. v dramatické historii. Myslíte si, že lze Shakespearovy padouchy pojímat jako ucelenou kategorii, jako určitý typ soudobého evropského dramatu, nebo jsou to postavy specifické? Naštěstí neexistuje jeden typ padoucha, protože to bychom brzy neměli co zkoumat. Mnohotvá nejen v Shakespearovi, ale v renesančním dramatu vůbec, je velmi bohatá: máme padouchy v k historických hrách, tragediích i v romancích a každý má svoji působivost. Pak máme postavy kde se pohybujeme na samotné hranici mezi padoušstvím a hrdinstvím. Perspektivy, ze kterýc na padouchy dívá, jsou velmi rozličné. Koneckonců Shakespearova výjimečnost je dobře patrn vezmeme konkrétní postavu – právě například Richarda III. – a zkoumáme její zobrazování na s ohledem k historickým zdrojům, z nichž Shakespeare čerpal. Tehdy si můžeme nejlépe uvědo jedinečnost, spíše než typovost Shakespearových padouchů. Zmínila jste, že se tomuto tématu věnujete i nadále. Jaké je téma vaší diplomové práce? Nevěnuji se pouze postavám padouchů, mé téma je obecně renesance a přesahy do současné kul se nyní zabývám shakespearovskými odkazy v poslední hře Václava Havla Odcházení. To je tém měla příspěvek na konferenci v Newcastlu a budu o něm mluvit také na konferenci v Durhamu. Přiznám se, že toto téma je mi velmi blízké z toho důvodu, že jsem měla možnost se Václave sejít a on vyjádřil přání si přečíst to, co bylo tehdy embryonální fází mého výzkumu. Tehd svoji práci skutečně předala. Na to nyní navazuji a považuji to za dobrý způsob, jak jeho zahraničním čtenářům a akademikům. Nicméně téma mé diplomové práce není ještě úplně rozhod možné, že to bude obraz Čech v renesanční literatuře – a rozhodně bych se něčemu podobnému také v doktorském studiu.