Vzpomínka na profesora Milana Petruska jako povzbuzení k naději ****************************************************************************************** * Vzpomínka na profesora Milana Petruska jako povzbuzení k naději ****************************************************************************************** 23. 8. 2012; autor: prof. Lubomír Mlčoch; rfoto: FSV; rubrika: i-Forum informuje Zpráva o náhlém úmrtí profesora Miloslava (Milana) Petruska je pro mne pořád ještě živá, z a obtížně se s ní smiřuji. Vždyť jsem si teprve před pár dny vyzvedl ve schránce pohlednic už druhou za necelý měsíc. Ale je to právě tento obrázek a pozdrav, co můj zármutek jaksi a nahrazuje ho naopak pocitem posílené víry. Milan se na ní chystá a těší na čtení spisku naději, který sháněl. Encykliku Spe salvi jsem mu donesl do jeho poštovní schránky krátce doba siesty, a já mu ji nechtěl narušit, siesta sancta est – pro starce to platí i mimo ji jsem s ním ještě mluvit… Milana Petruska – ještě zdaleka ne profesora – jsem poprvé viděl a slyšel před třiceti let hoře. Uprostřed normalizace se tam konal podivuhodný seminář o ekologii, na němž se tehdy se ukázalo později – nejen budoucí profesoři, děkani (a prorektor), ale i ministři vlád ek ekonomičtí kormidlující privatizaci, ba dokonce sám pan prezident. Jako podnikový ekonom t od pramenů a knih, jsem s jakousi směsí obdivu a závistí poslouchal toho neuvěřitelně sečt kterému tatáž normalizace umožnila jen jiný, ale rovněž předlouhý sabatikl – jen ne „na pr knihovně. Když mi potom za nějakých 10 let už spectabilis děkan Petrusek jako otec zakladatel Fakult nabízel místo proděkana pro vědu, má první reakce byla odmítavá. Pocit „non sum dignus“ – ztratil 20 let akademické kariéry – a dělat proděkana pro vědu tak vzdělanému děkanovi? Po si to rozmyslel. Společenské vědy začínaly (zase jednou) znovu a mne lákalo být u toho. Vy ještě dlouho a přes odlišné obory, životní osudy i naturel jsme k sobě hledali cestu. Oslo stránka mého děkana: před mou docentskou habilitací vyšel ze zasedací síně, aby se mi s ob nejistotou, zda budeme mít potřebné kvorum. Má odpověď, že při zpoždění 20 let nehraje jed až tak velkou roli, měla sbližující vliv. Ale muselo ještě utéci mnoho vody, než jsme se mohli považovat za přátele. Pan děkan měl s a představu o profesuře na Univerzitě Karlově, a také to bylo správné – a té přece jen 15 Holešovice nemohlo moc vyhovovat. I svého nástupce viděl zřejmě v někom jiném. Já měl zase „předávání děkanského pádla“ k symbolice poslední fakultní novoročenky i k vyznění posledn To všechno se ale časem obracelo k dobrému. Jedno období šlo ještě o vztah nadřízenosti a Magnificence prorektora a děkana jedné z fakult, ale to už Milan velice kolegiálně dával v rozhovorech najevo, že bližší je mu přece jen knihovna, pracovna a přednáškový sál. Profesor Petrusek byl muž knih, lásky ke studiu, publikační invence a píle a vynikající př Přednáška jako artefakt, nejen suma vědění. V časech etické maximy „publikuj, anebo zhyň“ obci vyskytují dvě krajnosti. Jsou tací, kteří nemohou (ještě) publikovat, protože nestači lavinovitě se množící kosmos pramenů. Jiní zase nemají čas číst, protože musejí publikovat zvládal obojí skvělým způsobem, a to do poslední chvíle. Jeho malý byt na Lhotce byl vlast Milan žil v knihovně a z knih. A v tom nacházel velkou oporu a podporu u své ženy, jejímž posláním se stalo knihy vydávat. Mladí studenti doktorského studia sociologie se scházeli u pana profesora doma, těm bude a I já se s ním přestával vídat na vědeckých radách, protože Milan cílevědomě omezoval všech aktivity, aby mohl studovat, psát a přednášet. Čas od času jsme se sešli spolu s naší spol Hankou Krsovou u sklenky, ba i lahvinek červeného moravského vína.  Milan byl s postupujícím věkem člověkem stále hledajícím smysl; toho je dokladem i jeho s kniha o společnosti naší doby, kterou napsal s jedním ze svých nadějných žáků. Sociologie společnost, která má tendenci rozměňovat smysl na drobné (i velké), se může stát pramínkem Náročný na sebe, mohl být náročný i na druhé. Ještě před prázdninami byl ochoten pomoci s univerzitních projektů vědy a výzkumu ve společenskovědní oblasti. A protože stál u počátk obrození, musel být kriticky náročný tváří v tvář budoucnosti fakulty, kterou zakládal, i společnosti, jejíž jsme i my lidé z obce akademické součástí. Milan se ale tady nezastavoval, jeho hledání smyslu pokračovalo i za hranice, kam věda už začíná tajemství. Tajemství bytí, které je si vědomo své konečnosti pobývání a snah na tom které se s touto konečnosti nehodlá, a ani nemůže smířit. To proto, že mu do vínku byla dá nejasná, neurčitá, ale přesto nesmírně silná představa nesmrtelnosti. A dokonce pocit jaké práva na ni. Nároky a práva tohoto typu jsou však silami člověka nevynutitelné. A tak mu z poslední, útlá knížka, do níž se Milan toužil začíst. Na závěr mé vzpomínky na Milana mi dovolte toto trojí zamyšlení. Použil jsem pohádkové „př ačkoliv nešlo o převozníkův prám, ale o fakultu. Tam by namístě bylo spíše žezlo, insignie fakulta sociálních věd pořád ještě nemá. Pamatuji ještě jako proděkan, že myšlenka insigni děkana Petruska už před těmi dvaceti lety velice silná a motivující. Měl ji už promyšlenou které zůstávají rovněž jakýmsi tajemstvím, neuspěl při jejím naplnění. A stejně tak jsem d můj nástupce. Insignie jsou také svou symbolikou přesahem horizontu jednoho lidského život insignie pro fakultu, která má v popisu práce společnost, mohou být také symbolickým přízn duševního rozpoložení té společnosti, chybějící jednotící myšlenky. Milan svůj poslední po pohlednici „o naději“ zakončil poprvé přáním pokoje a dobra. A protože věděl, že takto jse zakončovat i své úřední dopisy, s jakousi úžasnou pokorou, dodal – smím-li. A právě jeho p k povzbuzení určenému nám na fakultě nevzdat myšlenku insignií a snad i uvážit, zda pokoj nemohly stát tou až dosud chybějící jednotící myšlenkou pro jejich symboliku. Milan by měl víme, třeba ji má už teď. Ta jeho radost mi vybavuje úsměvnou historku, jaké se na rodné Moravě vyprávějí s láskou i zemřelém. Jednou po slavnostním zasedání v Karolinu a setkání v recepčních prostorách jsme Milanem konečně domů na Lhotku. Milan už užíval oporu hole k chůzi, a tak navrhl, abychom A ve voze najednou, z ničehož nic začal mluvit s taxikářem i se mnou nářečím svého Moravsk Nejednou to vypadalo, že vezeme nikoliv Magnificenci emeritního prorektora, ale strýca, kt do Prahy z Hradišťa. V té mluvě i dobrém rozmaru byla přítomna velká láska ke kraji dětstv k lidem, nad něž se pan profesor nehodlal nijak povyšovat, ač by na to byl měl. Když nám p otvíral dveře vozu, vyjádřil se v tom smyslu, že tak příjemné a milé „rito“ snad ani nepam se mi, že i taxa nám vyměřená byla překvapivě nízká, vyvracející všechny ty pomluvy o praž V kostele na Lhotce, kam jsme měli oba, co by kamenem dohodil, se dnes slaví poutní slavno titulem kostela, se ženou, které lidová zbožnost dávných staletí udělila titul královny v o kterém toho všichni tak málo víme a o kterém aspoň někteří z nás přesto nepřestáváme sní toužit. Milan se objevoval v kostele v sobotním odpoledni, snad na jakémsi pomezí v chápán starého a nového věku. Zůstával stát vzadu u vchodu, jako by mu nějaký ostych, bázeň či po nedovolovaly přistoupit blíže. A podle jednoho z příběhů radostné zvěsti právě proto mohl ospravedlněn. Odvěký algoritmus liturgie a výběru čtení z Písma na tuto slavnost stanoví ž také součástí obřadů za zemřelé. Ten žalm, který ke zhudebnění zvolil Antonín Dvořák ve ch zkoušek pro jeho osobní naději. Verše nás povzbuzují, abychom se nezalekli zla ani cestou končí příslibem dovolení přebývat v domě Hospodinově na dlouhé, předlouhé časy. Stejný alg čtení volí známý příběh o dělnících na vinici. Milan Petrusek nesl poctivě tíhu dne a vedr sociologie v časech, kdy to nebylo snadné. A v pozdním odpoledni se rozpomínal i na vinici dávnými věky v okolí jemu tak milého Velehradu, odkud jsem od něho dostal – a zřejmě nejen pohlednic. Cítím jako závazek vůči Milanovi nezatajit jeho přihlášení se ke –cituji – „sku deviace“, ke zdroji té nitky naděje, jež nám zůstává, když ztrácíme někoho blízkého. V Kostelci nad Černými lesy 22.srpna L. P. 2012