Jeho studenti dobře cítili, jak mu na nich záleží. Určitě na něho nezapomenou ****************************************************************************************** * Jeho studenti dobře cítili, jak mu na nich záleží. Určitě na něho nezapomenou ****************************************************************************************** 24. 8. 2012; autor: prof. Jan Sokol; foto: FSV; rubrika: i-Forum informuje Neměl jsem to štěstí poznat Milana Petruska před rokem 1990, a tak ho mám před očima jako vzdělance sečtělého jako málokdo jiný, vědce se širokým zájmem a velkým přesahem. Zároveň impozantního svou srdečností a jakousi samozřejmou sebejistotou, která se projevovala nefo smyslem pro humor. Při vší své mimořádné kultivovanosti a učenosti nikdy tak docela nezapř Slováka, sice už po pár generací bez kroje, ale stále s tím přirozeným postojem selské sam té základní důvěry ve svět, která je u městských lidí tak vzácná. Tím spíš u člověka, kter s vážnými chorobami a měl by všechny důvody držet se zpátky. V černém děkanském i červeném taláru býval tak samozřejmě důstojný, jako kdyby se v nich narodil. Nejspíš proto, že jimi dávat najevo vlastní důležitost ani kompenzovat žádné pocity, ale dovedl si jich užívat ja vybočení z rutiny všedních dnů. To se přece má předvést i druhým, protože slavnost a slave lidského houfu společnost. Podstatným rysem Milanovy osobnosti bylo jeho učitelské zaujetí, samozřejmé přesvědčení o tohoto povolání. Možná proto, že mu bylo dlouho odpíráno, si jej tolik vážil a měl je tak nepříjemnosti a malicherné konflikty, které se ani univerzitě nevyhnou, si dokázal uchovat radost učit, jež činí učitelství povoláním. Nezapomenu, jak mi po jednom mém výletu do pol domlouval, abych to už příště nezkoušel a radši si hleděl univerzity. Vůbec ne proto, že b byla něco zbytečného, nebo dokonce špinavého, ale protože učitelství je nejenom mnohem důl také uspokojivější činnost než jakákoli jiná. Podařený seminář či přednášku citlivě rozpoz studentská skupina a hlavně: tu a tam se vyskytne student, který učiteli opravdu porozumí, rezonuje a pokračuje v dané věci sám. Z Milanova dlouholetého působení jich vyšla pěkná řá dobře cítili, jak mu na nich záleží, určitě na něho nezapomenou. Jak každý učitel ví, je to ale také činnost „energeticky náročná“, a žádný počáteční entuz trvale odolat tlaku všedních dnů, který nakonec vede k rutině a specificky učitelskému vyh lze bránit zhruba dvojí cestou. Jednak jsou to zájem a náklonnost k žákům a studentům, kte dávat pozor, aby zůstaly erótem pouze učitelským, ale dobrý učitel se bez nich neobejde. A to zájem a nadšení pro vlastní předmět, téma, vědu. Věda se na univerzitě musí pěstovat ne aby se studenti dozvídali „ty nejnovější špičkové poznatky“, jak se dnes říká. Musí to tak učitelům. Jen učitel, který sám na dané věci pracuje, dokáže učit tak, aby se jeho příklad studenti. A student, kterého během studia nic nezaujalo a nenadchlo, je vlastně smutné sel obou stranách. Petruskův původní přínos české sociologii jistě zhodnotí někdo povolanější. Patřil k zastá sociologie a jeho odborný zájem se čím dál víc zaměřoval na sociologii kultury a ostatně n Jeho poslední knížky ledaskoho překvapily tím, v jaké šíři si Milan udržoval přehled o vše sociologii děje. Několikrát nás naše zájmy svedly dohromady – třeba kolem P. Bourdieua neb Milanu Petruskovi vděčím za mnoho věcí. Třeba i za to, jak podporoval zakládání nové fakul méně velkorysí kolegové viděli jen konkurenci. Občas přišla pohlednice s jeho pevným a čit většinou když komentoval nějaký můj výstup v rozhlase. Když jsme se naposledy potkali u me vypadal unaveněji než jindy, ale řeč byla zase o Simmelovi. Rozcházeli jsme se s tím, že s sejít. Poslední rozloučení s panem profesorem Miloslavem Petruskem se koná ve středu 29. srpna ve Velké obřadní síni ve Strašnicích.