Miloslav Petrusek: pokora vědoucího












            ******************************************************************************************

            * Miloslav Petrusek: pokora vědoucího
            ******************************************************************************************
            28. 8. 2012; autor: doc. JUDr. Petr Pithart; foto: FSV; rubrika: i-Forum informuje

            Ralf Dahrendorf napsal knihu o těch intelektuálech, narozených po začátku minulého století
            nikdy nesešli z cesty, nikdy ani chvíli nebloudili, nikdy se nemýlili – ani s komunisty, a
            nacisty, ani s nacionalisty. Nikdy nepodlehli pokušením nesvobody. Říká jim „čistí erasmov

            nesvobody. Intelektuálové v časech zkoušek, H&H).
            Napočítal však všeho všudy tři z těch, kteří v myšlení o lidské společnosti něco znamenali
            něj Raymond Aron, Isaiah Berlin a Karl Popper. I když posledně jmenovaný pobyl pár týdnů u

            komunistů. Náš Jan Patočka je také členem Dahrendorfovy „Societas erasmiana“. Jen jeho doč
            „vnitřní pevnosti“ ho staví těsně za první trojici.

            Miloslava Petruska by Dahrendorf do svého seznamu nezařadil (i kdyby se narodil v dekádě, 
            stanovil jako rozhodnou, tj. 1900–1910). Ale on je určitě nejen pro mne na čestném místě v
            ceněném seznamu. V seznamu intelektuálů nejen hluboce vzdělaných a autorsky plodných a vli

            především moudrých. V seznamu těch, kteří se na rozdíl od trojice neposkvrněných museli vy
            právě s marxismem.
            Věděl jsem od konce šedesátých let, že jakýsi Petrusek existuje a píše zajímavě o sociomet

            letech se mi dostaly do rukou samizdatové sešity Sociologického obzoru a tehdy jsem byl ma
            Jméno Petrusek tam samozřejmě nebylo, pokud jeho nositel nechtěl přijít o práci pomocného 
            Filozofické fakultě. Čím dále tím více si myslím, že o tom, co se děje v našem světě dejme

            světové války, od kteréžto doby se nám toho čím dál tím víc vymyká z rukou, to podstatné n
            ekonomové, ani právníci, ba ani historici. Ti první, zahlceni čísly, neumějí interpretovat
            (oni se přece nemohli mýlit!), ti druzí nechtějí nic vědět o právu v hlavách lidí, které z

            když není ve Sbírce zákonů. Historici pošetile považují za ctnost nemít příliš fantazie: z
            s odbočkami, ačkoli minuté křižovatky jsou právě křižovatky, možná osudové, není to kus př
            Avšak sečtělí sociologové s imaginací a smyslem pro sociální psychologii mají ve velké svě

            šanci něco podstatného nám říci, osvětlit. Jako třeba Ivo Možný. Anebo Miloslav Petrusek. 
            se nejvíce dozvěděl o současné české společnosti: jak se vyvinula z minulé společnosti, ja
            společnosti spolu souvisejí. Snad by mohli něco podstatného říci ještě také filozofové. Ro

            se „specializují“ na souvislosti. Specialisté na obecno, tentokrát myšleno bez ironie.
            Miloslav Petrusek, který byl takovýmto „specialistou“, udělal pro vážnost sociologie a res
            nejspíše víc než jiní. Myslím si, že také proto, že jeho cesta nebyla přímkou těch, co vše

            správně od jinošských let. Protože on i tu cestu samotnou učinil svým tématem. Hlavně ale 
            složitá cesta se zhodnotí jen člověku pokornému. Že pokora je nejdůležitějším předpokladem
            vzdělanců to platí násobně. A že pýcha sebejistých povede nakonec k poměrům, nad kterými s

            hlavně ti mladší z nich začínají opět – bloudit.
            Dílo Miloslava Petruska a jeho život jsou už dlouho slity v jeden smysluplný svazek pronik
            vůle a schopnosti sdílet je s ostatními.

            Co víc si člověk může nakonec přát?