Projev rektora UK prof. RNDr. Václava Hampla, DrSc., k zahájení akademického roku 20 ****************************************************************************************** * Projev rektora UK prof. RNDr. Václava Hampla, DrSc., k zahájení akademického roku 2012/2 ****************************************************************************************** Pane premiére, pane ministře, pane primátore Magnificence emeritní rektoři cives academici vzácní hosté dámy a pánové. Sešli jsme se tu dnes na půdě České zemědělské univerzity v Praze, která se v nejlepší for svých mladých šedesátin, abychom společně – čímž myslím se společnými dobrými úmysly, reál a upřímným odhodláním je naplnit – vstoupili do nového akademického roku. Tento rok prolne 2012 a 2013, ale také naše minulé a budoucí usilování o nezbytné, promyšlené a vhodné refo nichž se nejen shodneme, ale se kterými se dokážeme plně identifikovat, kroky, které naše posunou dál směrem k větší kvalitě a mezinárodní konkurenceschopnosti – a jejichž konkrétn nejspíš bude zásadní, širokým konsenzem podepřená novela stávajícího Zákona o vysokých ško školy potřebují funkční a napříč jejich spektrem fungující novelu – tak jako tato země pot vysoké školy, generující špičkové vzdělání a vědu a fungující na bázi efektivních, korektn pravidel. Od počátku působení prvních evropských univerzit již uběhlo více než 800 let. A to je více nepřetržitého intelektuálního, duchovního, ale mnohdy i politického působení v obdivuhodné i bezprecedentní) kontinuitě, bez přeryvů a „time outů“ a také s trvalým vědomím velké a z odpovědnosti. Jak je možné, že tyto univerzity, tyto obce vzdělávajících se a vzdělávající všechny dějinné otřesy? Jak je možné, že tato společenství lidí, kteří společně kladou obt hledají na ně s vynaložením velkých sil a schopností svého intelektu co nejpřesnější a co odpovědi, dokázala udržet tak dlouhou a slavnou kontinuitu svého působení? Odpověď není nesnadná: Trvale se proměňující svět totiž vždy potřeboval takováto svobodná prostředí kritické společenské sebereflexe a zároveň rozmyslného zkoumání problémů aktuáln které leží na hranici prognostických horizontů. A vysoké školy se dokázaly vždy znovu prom jejich působení bylo relevantní potřebám a nárokům světa, v němž působily. Dějiny ovšem také učí, že ono přizpůsobování se nárokům a potřebám doby nebývalo bezbolest školství málokdy prošlo procesem své modernizace snadno a bez někdy i značně odřených lokt Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách, který dovršil demokratizaci a odstátnění českého školství, vytvořil solidní bázi pro působení českých vysokých škol. Jsem přesvědčen, že je stále zdravé a v mnohém není nijak překonaný a vyčerpaný. Nicméně evropský i domácí vývoj nezastavil a v řadě ohledů pozměnil prostředí, v němž působíme. A tak je načase (a zdá se, všichni shodneme), aby důkladná svědomitá revize tohoto zákona opět stabilizovala situaci, školy působí. Měla by reflektovat jejich klíčové problémy a otevírat jejich nekomplikovaná řešení. Má-li mít toto úsilí úspěch, nelze ovšem pasivně čekat, že ho za nás někdo jiný ně vymyslí, nebo dokonce jen direktivně přikáže. Všichni, kteří na tom mají zájem, si musí sp a potvrdit okruh minimálních a opravdu potřebných reformních požadavků a následně hledat k měl vyústit v jasné definování věcného soupisu účinných a přitom reálně proveditelných kro kontextů, časového plánu a návazností. Zákon o vysokých školách z roku 1998 např. otevřel dveře možnosti vzniku soukromých vysoký a zdynamizoval sféru našeho vysokého školství, ale také nastolil otázku kvality akreditačn Myslím, že se všichni (vysoké školy, akreditační komise i stát) dokážeme shodnout na tom, podstatně zjednodušit, ale také zpřísnit, zefektivnit akreditační proces. Pro svoji práci potřebují vysoké školy stabilní finanční prostředí s jasnou a nejen krátko perspektivou. Neustále proměňované modely financování nejsou znakem flexibility, ale spíše v horším případě okamžitého, utilitárního zájmu, a jestliže ještě navíc vratce balancují n existenčního minima, je to pro koncepčně založený výzkum a s ním provázanou výuku devastuj zúčastněné lidsky nemotivující. Pojďme tedy zkusit jasně definovat podmínky kontraktového vysokých škol (což je evidentně další velké společné téma), které by nás zbavilo zátěže ka diskusí o dotacích a příspěvcích a jejich redukcích a umožnilo vysokým školám přijmout tak plány rozvoje a výzkumného a vzdělávacího profilování, jež by významně korelovaly s pětile doby studia. Cílem přece není, nemůže být „produkce“ vysokoškolskými diplomy obdařené masy nedovzdělaný ani redukce vědecké práce na formalizovanou „výrobu“ rivových bodů. Předpokladem úspěchu v akcent na kvalitu pedagogické i výzkumné práce. Jsme tu kontinuálně celých osm století pro znovu a znovu mladé generaci i vědeckému diskurzu otevírali dveře k zítřku – a ne proto, a včerejších receptů vykazovali plnění překonaných kvót. A právě jasná a o úspěšnosti rozhodující kvalitativní kritéria, determinující koncipování i výzkumu, jsme v minulých létech těžce postrádali. V této věci jsme však už první kroky u pevně doufám, že nadcházející akademický rok bude na tomto fundamentu dále pozitivně stavě Kvalitativní kritéria, která by umožnila přímé a srozumitelné konfrontování našich výkonů našich zahraničních partnerů, nejsou ovšem někde volně a pohodlně ložená, ale je třeba je Značně ostrá diskuse o těchto kritériích a postupech evaluace vědecké a výukové činnosti d všech vyspělých zemích akademického světa. I z toho je zřejmé, o jak významný aspekt našeh jde. Takováto pravidla bude třeba připravit diferencovaně podle oborů, třeba podle jejich inter vázanosti na českou materii, podle míry jejich teoretičnosti nebo úzké vazby k praxi. A ne praktické ani objektivní pokoušet se používat stejný „metr“ na hodnocení výkonů v teoretic čelistní chirurgii nebo třeba v historii či speciální pedagogice. V žádném z oborů ale neu ani nebudeme chtít, že základním parametrem kvality a výkonu jsou doložitelné, existující, akceptované a respektované výsledky. Byť jsou naše diskuse o těchto tématech s kolegy z Ak i lehce vzrušené (což média vždy ráda zdůrazní), považuji za zřejmé, že univerzity ve skut ústavy Akademie věd hluboký společný zájem na rozvoji dobré vědy, na tvorbě špičkových věd pojí je ostatně i řada společných projektů a společných týmů. Nebude to rozhodně jednoduchý úkol, ale my musíme tato základní, srozumitelná a použitelná společně vypracovat a aplikovat je jako měřítko při akreditačních i evaluačních řízeních, vědeckých výsledků a při standardizaci požadavků na úroveň absolventů. Je to v našem nejhl občanském i lidském zájmu. Pokládám za důležité v tuto chvíli zdůraznit, že horizont úvah o činnosti a hodnocení vyso byl neúplný, kdyby měl především (nebo dokonce pouze) ryze pragmatický a utilitární charak momentálním (a tedy nutně i krátkodobým) výnosem. Naše konání totiž má i svůj nesejmutelný A my musíme být schopni tohoto etického nadhledu, v němž se zrcadlí i vnímání širších spol souvislostí a hodnot, které obohacují a kultivují naše činy a zdůvodňují naši existenci. J akademické tradici, sobě i odkazu takových osobností, jako byl Václav Havel, s nímž jsme s rozloučili koncem minulého roku. Jakkoli toto etické ukotvení akademické práce není snadné do právních norem a jejich novel (možná to není ani vždy nutné) – pro nás v tomto i dalšíc akademických letech musí být vnitřním imperativem, regulujícím naše výzvy i naše konání. A tak mi dovolte, abych tento nadcházející akademický rok charakterizoval, a v tom se přip ministrovi, především jako výzvu. Máme-li v něm dostát závazku oné více než osmisetleté ev téměř sedmisetleté české univerzitní tradice, musíme být schopni a ochotni otevřít se uváž modernizaci. Musíme v něm své reformní cíle a prostředky, jimiž je chceme dosáhnout, pojme v ně věřit, a udělat všechno, abychom je naplnili obsahem! A nechápat je pouze jako pragma naplnění závazku, který nám odkazuje naše tradice a ukládá naše současnost. K tomu nám všem přeji pevné zdraví, pevné odhodlání i pevnou půdu pod nohama. Quod Bonum, Felix, Faustum, Fortunatumque Eveniat