Chybějící společenská diagnóza prorockého hlasu ****************************************************************************************** * Chybějící společenská diagnóza prorockého hlasu ****************************************************************************************** Nad tím, jaký byl první rok České republiky bez Václava Havla, se v den výročí úmrtí býval prezidenta zamýšlel i prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. Zastoupil tak prof. PhDr. Miloslava který Václava Havla přežil jen o několik měsíců. I profesor Petrusek patřil do skupiny aka loni v prosinci na pietním setkání v Karolinu Univerzity Karlovy vzpomínali na zesnulého s dramatika. Václav Havel proslul také svou mimořádnou schopností diagnóz společenského onemocnění, jim jazyk a hlas člověka světa dramatického umění. Fascinující svou pravdivostí až na dřeň byl pozdně normalizačního režimu a jeho příčin. Ani po desetiletí života na Hradě (a nejen Hrá tento jeho talent k porozumění životu, i tomu v podhradí. Nezůstal přitom jen u pojmenován ujalo, ač mnohými s nelibostí: dovedl jít i k příčinám „blbé nálady“. Desáté výroční konferenci EBEN (European Business Ethics Network) v Praze přispěl svým úvo později šel ještě dál na platformě FSV UK a Georgetown University Leadership Forum. Na úvo nazvané Success together (2001) tehdy napsal prorocké slovo k tématu – tentokrát nikoliv d terapie pro českou transformaci, a to terapie velice sporné, charakterizované jakýmsi závo němž měli ekonomové předbíhat právníky: „…problémy, které jsme odložili tehdy, se nám vracejí dnes. Materiální škody způsobené pod praktikami jsou skutečně menší než škody morální, plynoucí z podvodného počínání. Ty mohou svobodnou tržní ekonomiku jako takovou a vskutku i demokracii jako parlamentní systém. Tak nemůže být oddělena od řádu a demokracie od práva, právě tak je rovněž nepřijatelné odděli ekonomiku a hospodářskou soutěž od morálky.“ „Blbá nálada“ právě končícího roku je smutným potvrzením platnosti varování Václava Havla. nejvíce schází, to je jeho prorocký hlas, z něhož bychom mohli my všichni pozůstalí aspoň českou společnost „ještě jednou po deseti letech“. Václav Havel by se asi nespokojil jen s návraty pořádků, jejichž absurditu dokázal tak výstižně popsat. Ba co víc, možná by byl um jemu vlastní a jazykem mistra pera pojmenovat i jakousi zvláštní podobu nového tíhnutí ke jiné podoby skryté normalizace, do níž bychom mohli jako národ –nedej Bože– zabřednout. Al na naší společné budoucnosti vždy záleželo víc než většině z nás, nejspíš by dovedl vyhmát naděje na obrat k lepšímu. A to světélko si s Václavem Havlem i nadále spojujme. Lubomír Mlčoch na pozvání a s dobrými úmysly zastoupit co nejlépe profesora Miloslava Petr spolupracovníků Václava Havla. I ten nás v uplynulém roce opustil.