Pavel Kolář Chci znát váš příběh












            ******************************************************************************************

            * Pavel Kolář Chci znát váš příběh
            ******************************************************************************************
            15.2.2013, Rubrika: Rozhovor, Strana: 6, Autor: Marcela Pecháčková [ URL "search.asp?waz=%

            Univerzita Karlova



            Světový fyzioterapeut se zamýšlí nejen nad souvislostí mezi stavem těla a duše, ale také n
            cenou života a uvědoměním si toho, co bude po smrti.


            * Říkali vám rodiče, narovnej se?


            Neustále. V té době jsme museli ve škole sedět s rukama za zády, držet lopatky u sebe, tak
            zapichovala prst mezi lopatky a narovnávala mě.


            * Děláte to teď svým dětem?

            Ani ne. Už se naštěstí opouští ten sokolský způsob držení těla – lopatky k sobě, vystrč pr

            břicho. Důležité je naopak uvolnění, aby držení těla bylo spojené s co nejmenší aktivitou 
            i nízkou námahou. Významnou roli v držení těla má správný dechový stereotyp a v něm pak má
            bránice.


            * Jak to funguje?


            Když vtáhnete břicho, nemůžete dobře použít bránici. Proto když vidíte sportovce, kteří mu
            sílu spojenou s účelovou technikou – zápasníky sumo, vzpěrače –, nikdo z nich nemá břicho 
            pekáč buchtiček, ale spíš bříško. Bránice má pro zpevnění trupu významnější roli než břišn

            silnější.

            * Možná většina lidí neví, že bránice je sval.


            Ono se o ní moc neví, protože je schována mezi hrudníkem a břichem, uvnitř těla. Je to ale
            sval, který má obrovskou roli nejen při dýchání nebo držení těla, ale třeba i při zvracení

            plní roli svěrače, což zaručuje, že se nám nevracejí žaludeční šťávy. Děláme na to studie 
            správným ovlivněním bránice můžeme až o dvě stě procent zvýšit tlak v jícnu, a tím i jeho 
            funkci. Již Hippokrates považoval bránici za centrum duševní činnosti.


            * Proč?


            Byla jí přisuzována funkce, která ovlivňuje činnost srdce ve smyslu jeho přizpůsobení hnut
            Proto jí v těch dobách říkali phrenes, duše. Tento sval může být bránou k vývoji různých o
            ho někdo umí ovládat, má dobré preventivní předpoklady.


            * vy si umíte hýbnout bránicí?


            Ona se hýbe při každém nadýchnutí, její zapojení je automatické. Obtížná je schopnost její
            ovládání.


            * Je to vaše téma?

            Jedno z témat, kterému se věnuji i výzkumně. Hlavně z pohledu bolesti zad. My pořád posilu

            břicho, ale větší význam má právě trénování správné funkce bránice. Vrcholový vzpěrač má b
            větší než my ostatní. Funguje jako píst, který stlačuje orgány, mění nitrobřišní tlak, a t
            přední strany. Na magnetické rezonanci je dobře vidět, že když dýcháme nebo chceme něco zv

            se oploští a posune například ledvinu o několik centimetrů.

            * Před pár dny vám bylo padesát…


            … bohužel.


            * Proč bohužel?

            To říkám s nadsázkou. Hodně bych toho chtěl ještě zvládnout, ale jistý předěl to přece jen

            bilancuji a přemýšlím, jak nasměrovat energii dál.

            * Pozorujete na sobě oslabení?


            Asi mám méně síly než ve čtyřicítce nebo třicítce. To cítím. Ale nepodléhám tomu, energie 


            * Ptám se vás na osobní věci. Potřebujete i vy znát příběh svého pacienta? Kdo je, jak žij

            Bez toho to nejde. Můj pacient žije v nějakých vztazích, sociálních podmínkách, které ovli

            – a tu není možné oddělovat od těla. Mnoho onemocnění pramení z psychosociálních vztahů. P
            rozpad rodiny nebo ztráta práce, může být příčinou biologického problému a opačně. Tuhle v
            v medicíně neustále respektovat. Není možné například vidět rentgen s vyhřezlou ploténkou,

            psychiku pacienta a jeho sociální status.

            * Ptala jsem se jednoho neurochirurga, jestli ví o mozku, který jde operovat, komu patří, 

            myslí, cítí, jak žije. A on mi řekl: vůbec, mě zajímá problém.

            Samozřejmě že u některých onemocnění, jejich vzniku a vývoje, to není tolik potřeba. Ale p

            nevnímá svého pacienta ve zmíněných vztazích, těžko pochopí, jak je možné, že když operova
            technikou stejný nález, proč u jednoho to pomohlo a u druhého nikoliv. Každý z nás máme ji
            centrálního nervového systému, jinou hojivost…


            * Jsou studie, které detailně sledují vliv psychiky na onemocnění těla?


            To je základní úkol psychosomatiky, což je obor, který udělal velký pokrok. Má ovšem jeden
            Student medicíny se s ním moc nesetká. Přitom je to specializace, která se prolíná všemi k
            Dnes se dostává až na buněčnou úroveň, a tím vysvětluje vztahy mezi tělem a psychikou exak

            V závislosti na takto provázaných vztazích musí být v medicíně akceptován vztah vzájemné d
            pacientem a lékařem, který nelze nahradit vztahem klient a expert.


            * Uměl byste pochválit stres?

            Jistě, stres je chápán jako něco, co poškozuje, jako něco, čeho je třeba se zbavit. Stres 

            jakákoliv zátěž, a pokud je přiměřený, pak je užitečný. Když si jdete zaběhat, je to stres
            zlepšujete kardiovaskulární, respirační, imunitní či metabolické funkce.


            * Možná jsem výjimka, ale já stres potřebuju, a pokud nepřijde sám, postarám se, aby doraz
            jsem dobře nastartovaná a jedu.


            Mám to taky tak. Vím, že potřebuju trošku stresové prostředí, abych byl výkonnější. Můj mo
            efektivnější pod stresem. Když mám termín odevzdání knihy, přečtu dvacetkrát víc článků a 
            kdybych nebyl pod tlakem. Jistá míra stresu je užitečná, jen je potřeba poznat adekvátní m

            stres ubližuje.

            * Vy umíte sám sebe ochránit před nadměrným stresem?


            Naučil jsem se to. Tak, že jsem se pozoroval, poznal. Umím sám sebe vnímat, a když cítím, 
            stres ohrožuje i v rámci mého onemocnění, dokážu zastavit. Někdy je to těžké a stává se mi

            hranu, kam bych se neměl vydávat. Když se tak stane, mám nejen větší obtíže, ale projeví s
            myšlení a chování: Jsem více negativistický.


            * Není permanentní živnou půdou pro stres ta nekonečná řada pacientů před vaší ordinací, k
            vyhovět prostě proto, že to nestačíte?


            Musím si racionálně vybrat, co budu, musím a chci dělat. Čemu dám momentálně přednost. Je 
            věcí, které jsem začal dělat, se rozvinulo tak, že by každá jednotlivost mohla být zaměstn
            člověka. Stále řeším, do jaké míry mám být v ordinaci a léčit – a do jaké se také společen

            Pokud ale chci efektivně léčit, nemůžu být lhostejný vůči tomu, jak funguje systém pojiště
            v medicíně obor, který dělám, když učím, není mi lhostejný systém výuky a podobně. Chci, a
            dělám, fungovala systémově.


            * Jací byli vaši dva školitelé – paní Mojžíšová a profesor Vojta?


            Autentičtí. Nechovali se nikdy účelově – byli poctiví v myšlení i v práci. Nikdy nezneužil
            ve prospěch osobní slávy nebo peněz a oba byli velmi upřímní. V medicínské oblasti měli tr
            protože – jak to říct – prostě své metody prosazovali příliš radikálně, nediplomaticky, ně

            Čas ukázal, že většina jejich názorů a metod byla pravdivá a účinná, ale za svého života b
            nenáviděni a zůstali nepochopeni.


            * Vy jste se u nich přímo učil?

            K paní Mojžíšové jsem chodil už na škole. Znal jsem se s ní velmi dobře a vím, jak ji tíži

            vysvětlení pro své postupy. Možná doufala, že bych jí v tom mohl pomoct. Jenže já jsem byl
            nezkušený. Ale časem se díky naší škole podařilo do určité míry medicínsky vysvětlit, že j
            pouze alternativní.


            * A profesor Vojta?


            Ten mě ovlivnil velmi. Jezdil jsem s ním na začátku devadesátých let přednášet do Říma. Te
            poznali a spřátelili se. Zanechal ve mně hlubokou stopu – ani ne tak svou technikou, ale s

            způsobem myšlení. Měl systémový pohled na svět – myslím, že jsem si to odnesl, neustále se
            věci zařazovat, nechci je vidět izolovaně.


            * V čem se to projevuje?

            Dnešní medicína, jak už jsme si říkali, je hodně atomizovaná. Je lékař, který se zabývá do

            jiný horní částí jícnu, což je důležité, ale oslabuje to všeobecnou vzdělanost a poškozuje
            Dnes je „medicína postavená na důkazech“ a důkaz určuje terapeutický postup. Medik se dozv
            informací o jednom malém nádoru, ale již málo o systémovém řazení informací. V pojetí medi

            na důkazech převažuje nepoměr mezi množstvím často nepřehledných dílčích poznatků na jedné
            váznoucím budováním teorií, které umožňují jejich efektivní organizaci do větších celků, n
            Převládá analytický směr poznávání nad syntetickým, jestli mi rozumíte.


            * Pokouším se. Jenže na strukturované myšlení nejsme zavedení, neumíme to.


            Protože nám chybí systémové teorie. Neumíme své myšlení třídit, zařazovat jednotlivosti. N
            poznatky jsme v medicíně zahlceni. Proto se musíme naučit poznatek zařadit a neustále rozl
            a procesy z hlediska jejich obecnosti, specifičnosti, podřízenosti, proměnlivosti, konstan

            hlediska jejich časové osy. Dnešní učitel by neměl předávat poznatky, ale zařazovat inform
            ně správný náhled.


            * rozumím vám, ale přece jen: Našel byste příklad? Jste učitel i terapeut...

            Tedy například: Nechám udělat dítěti rentgen páteře a vidím, že má skoliózu, vyklenutí pát

            což je ortopedické onemocnění. Ale zkusím jít dál. Zjistím, že toto dítě neumí dobře napod
            neumí dobře vnímat prostor. Jde tedy o funkci mozku, která bude významně rozhodovat, jak s
            vyvíjet, jak dítě bude reagovat na terapii a podobně. Onemocnění tak musím nahlížet v syst

            v jednotlivosti. On totiž v organismu téměř neexistuje článek, který by byl izolovaným prv
            uvažování prostě musí lékař – a nejen lékař – mít. A my jsme se ocitli v atomizovaném, izo
            chybí nám schopnost vidět věci a procesy v souvislostech.


            * Jaké své smysly používáte při terapii a pro určení diagnózy?


            Téměř všechny. Pro můj obor stejně jako pro sport je důležitá dobrá úroveň gnostických mot
            Musím umět opticky rozlišit prostor – hmatem, citem. Musím umět rozlišit pohyb, polohu těl
            podobně. Musím vnímat a dešifrovat informace, které vydávají naše smysly. Když teď spolu s

            klubu, slyšíte, že dole pod námi na kurtu někdo hraje badminton, a jste schopná rozlišit, 
            daleko, nebo blízko. Zároveň se díváte na mě, sledujete můj obličej, a periferně stále zaz
            hrají. K tomu víte, že si podepíráte bradu rukou, což cítíte, cítíte také, jestli jste obl

            dále. To je takzvané senzorické vnímání – a jeho kvalita je důležitá jak pro náš obor, tak
            sport. Takový Jaromír Jágr – jeho vnímání v těchto oblastech je mnohonásobně větší než u n
            sportovců. Vezme deset hokejek, z toho pět je označených nápisem a pět nikoliv. Vystřelí s

            a bezpečně rozezná popsané a nepopsané hokejky. Boris Becker zase vidí detail v periferním
            lépe než jiný tenista. Tyhle schopnosti jsou důkazově hůře prokazatelné, a proto unikají z
            Medicína často nedostatečně vnímá tyto centrální funkce, i když jejich poruchy mají význam

            některých traumat, degenerativních poruch a řady dalších ortopedických poruch, které vznik
            přetěžováním.


            * Říkáte, „mozek hovoří“. vy mu rozumíte?

            Pohyb je zrcadlem nebo vyjádřením funkce mozku. Když sleduju pohyb dítěte a pohybové reakc

            můžu dobře a včas posoudit poruchu mozku. Nebo: Máte porouchaný meniskus, tedy „součástku“
            tenhle meniskus také informuje mozek – a ten z těch informací vytvoří funkční reakci, změn
            chování, držení těla. V těle nemáme jedinou „součástku“, která by fungovala sólo, každá au

            ovlivňuje funkci celku. Naučit se tyto informace číst umožňuje správně a včas diagnostikov
            než se projeví nemoc.


            * Jsou to nejvíc ruce, které potřebujete jako terapeut?

            Ruce, ale hlavně oči. Velmi záleží na osobních předpokladech. Z české hennerovské neurolog

            řada profesorů, kteří se zabývali rehabilitační medicínou a byli světovými zakladateli toh
            ně patřili profesor Vojta, profesor Janda nebo profesor Lewit. Všichni přinesli medicíně v
            jejich techniky se lišily v závislosti na jejich nadání. Profesor Lewit měl vynikající pal

            – a také to trénoval – nahmatat pod papírem vlas. Ale už nebyl tolik schopný rozeznávat a 
            Kdežto profesoři Vojta a Janda podřídili všechna vyšetřování svému geniálnímu pozorování. 
            a díval se, jak reaguje, a na základě toho diagnostikoval. Mojí předností je také spíš poz


            * Bez rukou se při rehabilitaci neobejdete...


            Ano, ruce potřebuju, i schopnost je uvolnit a vnímat tkáň. Ať máme medicínu sebevyspělejší
            nedokázal nahradit žádný přístroj. Oko a ruka budou pořád přesnější než cokoliv jiného.


            * Nejspíš se i vy – v důsledku svých terapeutických úspěchů – pokoušíte prodloužit lidský 
            smysl?


            Vždycky je třeba dbát, abychom „dávali život létům“ a ne „léta životu“. Někdy bojujeme o ž
            neslibuje kvalitu.


            * Jak rozhodnout, že život je nekvalitní, že ztratil smysl? Narážím na eutanazii.

            Na tak malý prostor je to příliš široká eticko-medicínská otázka. Ptám se jen: Kam až má m

            Stoupla její úroveň a prakticky totální pojišťovací systém umožnil indikovat léčbu a invaz
            takovém spektru, že je třeba diskutovat o jejich smyslu.


            * Jak to myslíte?

            Míním tím například složité chirurgické výkony u biologicky starých lidí: Má cenu dělat by

            devadesátileté babičce? Nebo biologickou léčbu u onkologicky nemocných lidí v terminálním 
            které obhajují takové postupy, staví na době přežití, na novorozenecké úmrtnosti či na exa
            často izolovaných parametrech, ale chybí hodnocení kvality života. Víte, starý člověk dřív

            nastal jeho čas, a zemřel. Byla to jeho volba a přirozená fáze života. Kdežto v dnešní dob
            případech smrt dostala do nepřirozených podmínek – a z toho pramení etické problémy, které
            sebou. Jednou budeme muset stanovit, jakou má život cenu. Vyčíslit ji.


            * A od ní odvíjet smysl jeho prodlužování?


            S důrazem na jeho kvalitu.

            * Máte následníka ve svém oboru?


            Mám svoji školu, koncept, který školím na lékařské fakultě, v nemocnici i v zahraničí. Z k
            fakulty se jich jistě řada uplatní.


            * Očekáváte nového pacienta z Hradu?


            Už mě tento týden z okolí Miloše Zemana kontaktovali, jestli bych nemohl přijít. Moc se ne

            ***


            Profesor Kolář je předsedou představenstva Centra pohybové medicíny v Praze na Chodově, do
            300 milionů korun podnikatel Andrej Babiš. Centrum soustřeďuje třicet specialistů, kteří p

            střechou „ušijí pacientovi na míru“ osobní terapii. Prof. PaedDr. PAVel Kolář, Ph. D. Naro
            1969 v Praze. Roku 1987 absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze. Po škole z
            odborný asistent na Klinice rehabilitace FDl UK. od počátku kariéry se zabývá pohybovou pa

            léčí vrcholové sportovce, byl členem lékařského týmu Václava Havla. Je autorem více než 14
            článků a publikací, doprovází české vrcholové sportovce na nejvyšších soutěžích. Prezident
            mu udělil osobní medaili Za zásluhy o stát – za pedagogickou a vědeckou činnost. Václav Kl

            Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a vědy. od mládí trpí Bechtěrevovou chorobou. S rodino
            už víM, že... … rozhovor s profesorem Kolářem je radost a utrpení zároveň. To proto, že ví
            na něj čeká někdo, kdo ho potřebuje, a já mu ten čas ukrádám. Sám pan profesor nedá ani ná

            ho zdržuju, naopak. Z jeho obličeje – a to je možná jeho největší léčebný nástroj – vyzařu
            Klid, rozvaha, soustředění. Potkali jsme se v Centru pohybové medicíny, měl za sebou dvaná
            po rozhovoru ho čekalo ještě šest pacientů. A ráno zase vstal v pět.