Projev rektora UK prof. RNDr. Václava Hampla, DrSc., k 65. výročí studentského pochodu na Pražský hrad v únoru roku 1948 ****************************************************************************************** * Projev rektora UK prof. RNDr. Václava Hampla, DrSc., k 65. výročí studentského pochodu n únoru roku 1948 ****************************************************************************************** Vážení spoluobčané, dámy a pánové, před 65 lety prošly noční Prahou dva průvody vysokoškoláků. První z nich se dostal 23. úno Hradčanské náměstí, odkud se pět studentských zástupců vypravilo za prezidentem Benešem. T podporu studentů v jeho těžkém rozhodování o dalším osudu vlády. Druhý průvod se 25. února nedostal a byl zastaven policií právě v těchto místech, kde teď stojíme. Nikdo jiný – kromě příznivců Komunistické strany Československa – takto výrazně v ulicích nevystoupil. Lidé, kteří se nástupu komunistické strany obávali, byli spádem únorových udá ochromeni, a to včetně politických elit. Pouze studenti dokázali vyjít do ulic a manifesto nesouhlas s tím, k čemu se schylovalo. Šli tak výrazně proti proudu. Velká část společnosti totiž nástup KSČ k moci vítala, další stavěli vlažně a jiní sice byli proti, ale do ulic nevyrazili. Týkalo se to koneckonců i U Karlovy. Její rektor, uznávaný Karel Engliš nečelil událostem nijak bojovně, ale spíše rez nabídl ministru školství hned 25. února svou abdikaci. A prorektor a děkanové fakult dokon ke spolupráci s novou vládou. Prvního března se na akademickou obec obrátili s těmito slov náležet mezi ty, kdož dosud zaujímají k lidové demokracii postoj záporný nebo vyčkávací. P důležitou fázi nutného vývoje, jenž vyplývá organicky z našich dějin, z naší společenské s našich utrpení a revolucí i z odkazu našich nejvýznamnějších duchů ve všech oborech kultur proto, abyste se postavili čelem k socialismu, o nějž usiluje rozhodná většina našeho náro Jak můžeme slyšet z těchto vět, byli naši předchůdci ve vedení univerzity myšlenkově zcela své doby. Nástup KSČ k moci sice přímo nevítali, ale považovali jej za něco nevyhnutelného důsledek dějin. A ze všeho nejvíc se báli konfliktu; hlavní hodnotou jim byl společenský k na smírném řešení. Ostatně ani studenti, kteří pochodovali Prahou, neprotestovali výslovně proti premiéru Got lidové demokracii či KSČ. Šli „pouze“ podpořit prezidenta Beneše, aby se rozhodl tak, aby demokracie a svoboda – jak se ostatně píše i na této pamětní desce. Neříkám to rozhodně proto, abych snižoval zásluhu studentů. To ani nejde. Chci jen na obou postoji univerzity i studentů, ukázat, jak těžké je vymanit se z myšlení své doby, jak těž zcela novou a radikální myšlenku a především jak těžké je vzepřít se uklidňujícím slovům a které namísto pravdy zdůrazňují kompromis a shodu. Studenti v této zkoušce obstáli se ctí, vedení univerzity tehdy až tak ne. Za slovy a činy především zůstávají otázky pro naši současnost: Jak se my sami bráníme dnešním heslům a fr myšlení, že současný stav věcí je jakási logická nutnost? Jak se nám daří formulovat nové nakolik jsme schopni rozpoznat skutečné problémy dneška? A především, jak daleko jsme ocho nejrůznějším kompromisům, pohodlnějším než snaha dobrat se pravdy. Děkuji studentům z roku 1948, ale i všem jejich předchůdcům a následovníkům, kteří nám svý byli a jsou příkladem. A vám děkuji za pozornost.