Projev rektora UK profesora Václava Hampla k 665. výročí založení Univerzity Karl ****************************************************************************************** * Projev rektora UK profesora Václava Hampla k 665. výročí založení Univerzity Karlovy ****************************************************************************************** Rectores Magnifici, Spectabiles, Honorabiles, milí studenti, vzácní hosté, dámy a pánové, setkáváme se, jak už zde pochopitelně zaznělo, k 665. výročí založení naší alma mater. Vzp slavné výročí je vždy důvodem k ohlédnutí se po staletích dějin naší univerzity. Nejde ale povzbudit se a inspirovat výčtem jejích slavných chvil, o připomenutí řady slavných mužů a více než sto letech i slavných žen: Ti všichni formovali profil naší univerzity, ti všichn tomu, že pražské vysoké učení, spojované se jménem svého královského a císařského zakladat bylo jednou z klíčových kulturních, vědeckých a identitotvorných institucí společenství ob tuto zemi. Jde ale i o důrazné připomenutí, že Univerzita Karlova představuje jedno z nejv a trvale nejsilnějších pout, jímž je tato země spojena s tradicí i dneškem evropské kultur společenské sebereflexe. Někdy si možná ani neuvědomujeme, kolika vazbami jsme jako akademická obec, jako učitelé i moderní, výzkumné, globálně zakotvené univerzity spojeni s dávnou minulostí našeho kontine stačí zmínit známou pozdravnou sentenci, s níž tradičně ukončujeme slavnostní zasedání aka Quod bonum, faustum, felix, fortunatumque sit. Je to přání opravdu pěkně staré: tuto formulaci napsal Marcus Tulius Cicero někdy na přelo před naším letopočtem.  Užil ji ve spisu De Divinatione čili O věštění. Je to přání, ať „V příznivé a šťastné je požehnáno!“ Už ve starověkém Římě byla pak tímto jeho výrokem zahajo senátu i dalších významných grémií. Světovládný Řím nepřežil svou moc, slávu a aroganci – rozvrácen. Ciceronův spis, a tedy i tento slavný výrok, však přežil staletí.  V 16. stolet nadšeně objevovali poklady antické kultury a oživili i užívání tohoto přání. Od přelomu 16 nacházíme tuto sentenci na významných písemnostech pražské univerzity. Provází nás tedy od Rudolfa II. dodnes. Již je tomu přes 400 let, tedy významnou většinu univerzitní historie. Co nám ale Cicero a především co nám naši pražští renesanční předchůdci tímto způsobem vla to pouze elegantní formální přání? Nebo s ním můžeme spojit něco hlubšího a pro univerzitu čemu nám žehnají, čím nás to vlastně z hlubin času pověřují naši předchůdci? Vše dobré, příznivé a šťastné má být požehnáno! Co je ale dobré, příznivé a šťastné pro un živou, tvůrčí a ovšem s potížemi všedního dne stále znovu zápasící akademickou obec? Co je učitele a co příznivé pro její studenty? Samozřejmě by univerzita jako celek mohla na prvn po větším porozumění a podpoře ze strany státu, garanta naší právní i hmotné existence. Je otec zakladatel naší univerzity Karel IV. roku 1348 slíbil pečovat o univerzitní provoz a to také skutečně dělal. Mělo se tak dít ku prospěchu obyvatel tehdejší svaté říše římské, se od severní Itálie až k pobřeží Severního moře, od Rýna až po Balt, především však král hýčkat univerzitu pro dobro obyvatel českého království, jehož je naše republika historick Český stát by se proto měl trvale snažit dostát svým dávným, velmi aktuálně však artikulov a poskytovat univerzitě co největší jistotu a stabilitu pro její učitelské, vědecké, exper společenské působení. Karel IV. to tehdy myslel opravdu vážně: péči i dohled nad univerzit vložil do rukou hlavního zemského patrona, svatého Václava, vším lidem uznávaného garanta a spravedlnosti, jak dodnes velmi názorně vidíme na nám drahém motivu univerzitní pečetě, řetězu i na goblénu v této aule. Blízkost univerzity politice, vědomí enormního významu pražské univerzity pro český stát a však někdy může mít pro univerzitu důsledky, které nelze nazvat skutečným požehnáním:  Kdy IV. roku 1409 v rámci vnitřních konkurencí na univerzitě vyslyšel volání jedné univerzitní český univerzitní národ na úkor ostatních, mělo to za důsledek odchod velké části zahranič i profesorů. Především však byla vážně poškozena autonomie univerzitní obce. Z nezávislé, internacionální akademické instituce se tak stala pro národní českou společnost sice pořád významná, ale svým vlivem právě jen v českém prostředí působící škola. Český vývoj tu o ví předběhl reformační osud většiny evropských univerzit. Je to historická kapitola nesporně i varovná. To, co je na první pohled slavně dobré pro národní společenství, může se – a kr dnešních historiků středověku to dokládají – stát něčím, co akademickou obec omezuje, co j provinční uzavřenosti. Bezmála o půl tisíciletí později se rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a ně roce 1882 stalo také velkým a nezpochybnitelným úspěchem české národně politické a kulturn Česká univerzita významnou měrou přispěla ke vzestupu českého národa do pozice úspěšného š politického hráče v soutěži o vedoucí mocenské postavení ve starém Rakousku počátku 20. st politické elity, které sebevědomě prosazovaly národní zájmy ve staré monarchii a po roce 1 etablovaly Československou republiku jako moderní demokratický stát – tito muži byli ve sv absolventy naší univerzity! A přece – sledujeme-li mezinárodní vědecké uplatnění tehdejší univerzity – dosahovala ta m společnosti daleko slaběji zakotvená německo-židovská větev naší univerzity, v mnoha obore výzkumných úspěchů a mezinárodního ohlasu než její větší česká sestra. Měla to možná snazš zahraničních kontaktů a kooperací, ale musela také hodně vykonat pro potvrzení své evropsk menšinové existence. A na pražské německé univerzitě také neležela tak ohromná zodpovědnos kultivaci národní společnosti jako na české univerzitě. Ale přesto: ve špičkové mezinárodn a pouze kvalita, originalita a vědecká nezpochybnitelnost co možná pravidelně překládaných výsledků. Toto jisté napětí mezi společenskou funkcí univerzity na jedné straně a jejím badatelským straně druhé je do jisté míry i naším dnešním dilematem. Měli bychom být tak světově úspěš Einstein, jako Roman Jakobson nebo jako Gerty a Carl Coriovi, když zmíním několik představ pražské univerzity, ale zároveň na nás leží úkoly, kterým museli velkou část své tvůrčí ka obětovat takoví autoři jako Tomáš Masaryk, Jan Gebauer nebo Josef Šusta. Univerzita není j vědeckou dílnou, klubem osobností, toužících po rozmnožení vědění, ale nadále zůstává také institucí, která by měla soustavně připravovat a po všech stránkách kultivovat elity české Hovoříme-li pak o přípravě příštích elit společnosti, nejde nám jen o jejich odborné vyško získaly samostatnost úsudku a nalezly odvahy k přijímání závažných a relevantních rozhodnu třeba. Ve stejné míře nám ale jde též o morální utváření příštích vedoucích osobností, ať nebo naší společnosti. Souvisí to velmi těsně s tím, že univerzita nemůže – a to ve svém nejvlastnějším zájmu – t To je něco, co ohrožuje jak věrohodnost výsledků vědeckého výzkumu, tak autoritu pedagogic předávání znalostí, dovedností a kompetencí, onen klíčově významný trénink zvědavé otevřen problémům, které zkoumáme. Právě proto je zcela praktickým potřebným rámcem našeho konání etika. Ta je podmínkou smysluplné existence univerzity, ta je základem naší produktivní ko badatelů, učitelů, studentů i akademických představitelů našeho společenství. Proto v této příprava etického kodexu Univerzity Karlovy. Taková norma je nám i těm, které vychováváme, velmi potřebná jako orientační opora. Nemohu však nepřipomenout znovu a důrazně, že ten kl korektor by měl každý z nás mít již zakódovaný v sobě, v hloubce své duše a svědomí, kde r dobrem a zlem. Je tím ciceronským dobrem, dobou příznivou a šťastnou jen ten čas, kdy můžeme svobodně a ú co nejvelkoryseji experimentovat, v klidu psát a formulovat své teorie? Nebo je pro každéh obdobím také čas, kdy se nasazujeme pro naši alma mater, respektive kdy obec Univerzity Ka nejvíce vykonat pro tuto zemi a její společnost? Jsem přesvědčen, že stejně jako dosahován pro univerzitu významné i ty okamžiky dějin, kdy se společenství akademických občanů tak j 1989 dokáže postavit lidské hlouposti a nízkosti a s oporou ve své velké akademické kompet demokracii, ono „obecné dobré“, jak to před staletími formuloval profesor této univerzity Veleslavína!   Nejde přitom jen o výjimečné přelomy světových dějin: slušnou porci odvahy k pravdě a k há od nás žádá i běžná každodennost. Zažili jsme v nedávných měsících na zdánlivě nejvyšší ob demokratického státu opakované drasticky exemplární až šokující příklady užívání lži místo vytváření konfrontačního rámce místo snahy o nalezení a uplatnění lepších důkazů. Metody a jsme byli konfrontováni v nejvyšší české politice, jsou tak přímo didaktickým příkladem to univerzitě nikdy místo mít nemělo. Pokusme se tuto negativní zkušenost reflektovat při naš rozhodování i při spolupráci se studenty. A co je dobré z pohledu studentů? Pragmatismus posledních let dovedl některé studenty k př k názoru, ve kterém je bohužel utvrzují někteří veřejně činní odborníci, přičemž toto slov v tomto kontextu spíše dal do uvozovek, že totiž podstatným, ne-li jediným účelem studia j diplomu jako vstupenky do otevřeně kariérního ringu. Dobro je v tomto účelově degenerované identické s rychlostí a snadností, s níž je tohoto cíle dosahováno. Ale přesto zůstává naš zanedbatelná část studentů, kteří si pod dobrým, šťastným a požehnaným studiem představují kontakt s výjimečnými osobnostmi. Ti skuteční univerzitní profesoři totiž dokážou brát své na dobrodružnou pouť vědeckým výzkumem. A většina z nich své žáky dokonce ani po absolutor paměti a nadále plní roli akademických rádců příští vědecké, učitelské, i v tzv. praktické generace. Takto vychovaní studenti jsou nejen naší každodenní radostí a ozdobou naší alma mater, ale do příštích let. Má-li v ozvěně Ciceronova spisku zaznít nějaké proroctví, když už je to s pak nejspíš takové, že Univerzita Karlova bude slavnou a moudrou oporou české společnosti dokud bude mít zaujaté studenty a dokud bude ochotna a schopna tento svůj nejcennější kapi zúročovat, uplatňovat ho na evropském a globálním tržišti kritické akademické moudrosti. Dobro, přízeň bohů či nebes a štěstí má tak pro naši univerzitu celou řadu facet. Každá un generace musí otázku po jejich významu a konkretizaci odpovídat po svém a v souhlasu s nár své doby. Štěstí není akademicky přepočítatelné na počty publikací, citací, patentů a bodů učit je především radost. Dokud ji dokážeme pociťovat – navzdory mnohdy tíživým problémům neseme dál tradici více než dvou tisíciletí evropského duchovního úsilí a tisícileté unive V posledních letech jsme byli opakovaně konfrontováni s výpady politiků, kteří opustili po zodpovědnosti. Maskovali to posměšky na adresu všech, kdo se snaží setrvat na cestě k prav ironickými výroky vůči těm, kdo s láskou v srdci kultivují metody hledání a udržování prav se stíny lži a nenávisti. Pro dobro akademické obce i české společnosti: Zůstaňme přesto n Hledání pravdy a vážná diskuse o možnostech jejího kultivování je přece tím prapůvodním, n stále platným a trvalým úkolem akademického společenství! Quod bonum, faustum, felix, fortunatumque sit.