Marek Ďurčanský, 12. dubna 2013

Eliška Vozábová – nejstarší česká lékařka

Označení „nejstarší česká lékařka“ se Elišce Vozábové dostalo díky tomu, jak vysokého věku se dožila a jak dlouho zůstala aktivně činná. Jako příslušnice první generace absolventek lékařské fakulty české univerzity měla možnost sledovat, jak počet vysoce kvalifikovaných žen zaměstnaných v českém zdravotnictví během několika dalších generací stoupal. Jistě ji to naplňovalo uspokojením.

Eliška Vozábová se narodila 26. června 1874 ve středočeských Milčicích nedaleko Sadské. Pocházela z místní starousedlé selské rodiny, o které se ve svých pamětech zmiňoval i známý milčický písmák František Jan Vavák. Měla pět dalších sourozenců a zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se její další osud měl odvíjet mimo rodnou polabskou obec nebo její nejbližší okolí. Do té doby, než ji přesvědčil její strýc Justin Václav Prášek, profesor kolínského gymnázia, který měl podíl také na budoucí kariéře Bedřicha Hrozného, aby nastoupila na Soukromé dívčí gymnázium spolku Minerva v Praze. Maturitní zkoušky ovšem skládala, stejně jako ostatní „minervistky“ do roku 1908, na pražském Akademickém gymnáziu.

Jako vlastní budoucí obor si pod vlivem svého vzoru Florence Nightingale, obětavé ošetřovatelky britských vojáků z doby krymské války, zvolila medicínu. Vzhledem k obtížím, které provázely studium žen v Rakousko-Uhersku na sklonku 19. století, se jí a jejím kolegyním podařilo zapsat teprve v roce 1896 jako hospitantkám zprvu na lékařské fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity, odkud brzy přešly na univerzitu českou. Absolvovala v létě roku 1904 jako dvanáctá absolventka na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, z toho šestá na lékařské fakultě. Ačkoli počet žen zapsaných zde ke studiu stoupal, jednalo se o pozvolný proces – ještě v předvečer I. světové války nebyly na české lékařské fakultě ani dámské toalety.

Po absolutoriu se Eliška Vozábová věnovala sbírání zkušeností. Působila postupně na pracovištích, kde se mohla seznámit s problematikou vnitřních chorob, otorhinolaryngologie, duševních chorob, gynekologie a dermatologie. Jako sekundární lékařka absolvovala stáže ve Vídni a v Drážďanech, aby se po návratu do Prahy stala vedoucí sérologické laboratoře, kde se zabývala výzkumem tuberkulózy kůže. Vedle toho vedla od roku 1910 také soukromou lékařskou praxi. V roce 1914 byla jako první žena v Rakousko-Uhersku jmenována klinickou asistentkou. Za války působila na dermatovenerologické klinice profesora Vítězslava Janovského, příznivce vysokoškolského vzdělání žen. Tehdejší student a pozdější významný psychiatr Vladimír Vondráček na ni vzpomínal jako na jemnou ženu, vlídnou k pacientům a laskavou k medikům.

Po vzniku samostatného Československa se Eliška Vozábová postupně plně soustředila na svou soukromou ordinaci a praxi pro nemocenské pojišťovny. Stala se vyhledávanou pediatričkou a gynekoložkou, působila ale také na poli zdravotnické a lékařské osvěty. Vedle přednáškové činnosti a psaní populárních prací o mateřství, hygieně, pohlavních chorobách či prevenci alkoholismu se nejvýrazněji angažovala v oblasti reforem porodnictví, systému zdravotních pojišťoven a v otázce beztrestnosti potratů.

Apolitičnost působení E. Vozábové a pokročilý věk byly patrně hlavními důvody, proč se jí vyhnula perzekuce za války i po roce 1948, přes její rodinný původ. O dobových poměrech si možná nečinila větší iluze – její synovec byl v Milčicích v květnu 1945 z malicherných důvodů udán sovětské kontrarozvědce a na poslední chvíli vyreklamován z vlaku, jehož osazenstvo tvořili budoucí vězni sibiřských gulagů.

Eliška Vozábová ukončila svou odbornou lékařskou činnost jako „praktická, obvodní a dorostová lékařka Okresního ústavu národního zdraví Praha 2“ na jaře 1958. I po osmdesátce udržovala písemné kontakty s mladšími kolegyněmi a kolegy, kteří se na ni často obraceli jako poslední pamětnici prvních emancipačních snah českých mediček. Jasnou mysl si podle dochovaných písemností udržela až do nebývale vysokého věku. Zemřela 21. července 1973, necelý rok před svými nedožitými stými narozeninami.


               








Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Pokyny pro autory
Kontakty

REDAKCE
E-mail: iforum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.