Vyšetřování nekončí. Zapomeneme? ****************************************************************************************** * Vyšetřování nekončí. Zapomeneme? ****************************************************************************************** S minulostí se vyrovnáváme - ale nikdy zcela nevyrovnáme Paměť je podmínka individuální existence i kolektivních dějin. Bez paměti není literatura Mezi individuální a kolektivní pamětí existuje věčné napětí stejně jako mezi literaturou a označujeme jako dějiny či minulost, zásadním způsobem ovlivňuje naši přítomnost i budoucno vůbec někdy s minulostí vyrovnat, jak to dnes mnozí požadují? Není lépe naopak vše zapomen celé 20. století s jeho vyhlazováním a zotročováním celých národů nebo společenských skupi lidstva? Proč potřebujeme vyrovnávat se morálně a politicky s minulostí a prosazovat paměť kolektivní projekt? "Většina historických skutečností je nepříjemná" - tvrdí jedna z postav slavného Huxleyova nový svět, a proto jedním z hlavních cílů Světového státu je zamést všechny stopy po minul uměle zplozené lidi ve stavu slastné přítomnosti. Stát má vůči lidem jedinou povinnost: ud permanentním konzumování požitků, aby nedocházelo ke kritickému a předem neorganizovanému vlastního intelektu. Za tím účelem stát organizuje přísně požitkářské večírky, distribuuje soma a řídí vědecký výzkum. Dystopický obraz totalitního státu budoucnosti má podobu tyran Zcela opačný obraz se nabízí v Orwellově románu 1984, kde každá slast je naopak přísně pot i sex jsou zločiny trestané smrtí a éros je zcela sublimován do politické oslavy vůdce. St obyvatelstvo v uměle vytvářeném nedostatku a bídě a veškeré zdroje využívá k organizování represe, ideologické indoktrinaci a neustálému přepisování dějin. Namísto slasti vládne ty skrze kterou lze nakonec ovládat intelekt a vůli každého jednotlivce. Hlavní hrdina Winsto vyšetřovatelem O'Brienem v místnosti 101 ztýrán tak, že se nakonec podřídí vůli Strany a ž jehož se nejvíc obává, provedli milované Julii. Zrada je dovršena, Winston může napříště m Velkého Bratra. Přes odlišnosti ve vnitřním fungování totalitního státu bychom v obou dystopiích nicméně n souvislost: Huxleyův Světový stát i Orwellova Oceánie v lidech záměrně likvidují paměť. Kd přítomnost, kontroluje minulost, a kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost! Totální přítomnosti předpokládá totální kontrolu paměti. Ideologie má za úkol vymazat paměť indivi Kunderův román Kniha smíchu a zapomnění začíná tezí, podle níž je boj jednotlivce proti mo proti zapomnění. Ačkoli Kunderovy romány mají ve srovnání s dystopickými romány první polo zcela odlišnou stavbu i jazyk a žánrově jim snad ani nemohou být vzdálenější, téma politic paměti a snahy jedince bránit svou vlastní paměť je shodné. Obdobně jako Winstonovo úsilí deník je i Mirkova snaha organizovat paměť do soukromého archívu nakonec mocí zneužita k p Jaký je tedy vztah mezi pamětí, minulostí a politickou mocí? Liší se totalitní zkušenost o organizování kolektivní paměti v demokratických společnostech? A lze vůbec požadovat od pa svrchovaným morálním soudem o naší přítomnosti, jak to například požadují ti, kdo volají p minulostí"? Modernita kontra dějiny Charakteristickým znakem všech moderních společností je převaha budoucích očekávání nad mi zkušenostmi, říká německý historik Reinhart Koselleck. Moderní společnosti jsou společnost Každá paměť se tu řídí podle požadavků přítomnosti a toho, čeho chceme v budoucnosti dosáh historická paměť neexistuje, vždy je kontaminována tím, co považujeme za účelné, správné č hlediska naší zpřítomněné reality. Také proto jsou všechny totalitní režimy či jejich dyst projekce nakonec jen extrémním projevem naší moderní situace, pro kterou je typické odsunu všech v ní zakořeněných tradic do pozadí. Moderní posedlost vším, co je nové, vytváří dojem, že žijeme pod časovým diktátem budoucno minulosti. Ve skutečnosti však stačí letmý pohled do výkladních skříní knihkupectví nebo n novin, abychom viděli, že se současně nemůžeme vymanit ze zajetí vlastní minulosti. Můžeme Černou knihu komunismu a mít rehabilitační i lustrační zákony, a přece politická či police vládních úředníků nadále vyvolává v nemalé části společnosti morální pobouření stejně jako vládní využívání komunistických hlasů v parlamentu. Schopnost normalizační kultury a jejích hlavních strůjců, jakými byli například režisér Ji hudebník František Janeček, úspěšně přežívat i v demokratických podmínkách také vyvolává p a považuje se za neschopnost společnosti vyrovnat se s vlastními dějinami. Kritici jako kd aby spotřební kultura byla podřízena morálnímu soudu a umění konstituovalo kolektivní pamě před politickým nebezpečím komunismu. Na druhé straně se nedávno uvedený německý film Pád, v němž je Adolf Hitler zobrazen jako člověk", také považuje za schopnost vyrovnávat se s minulostí. A je to vůbec potřeba, když žijící Němec zažil druhou světovou válku? A jak bychom se měli morálně vyrovnávat s naší k minulostí, když už máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu? Měli bychom tedy při nějakou formu kolektivního pokání a potlačit všechny kulturní symboly normalizační doby, a udělat onu tlustou čáru za dějinami a jejich nespravedlnostmi a zločiny? Obrazně řečeno, minulost nám sice možná mává na rozloučenou, ale současně nás doslova honí organizování individuální i kolektivní paměti. Dějiny si nikdy za sebou žádnou tlustou čár nenechají, i když politici rádi tvrdí opak. Vyrovnávání se s minulostí tak spíše než kriti připomíná výjimečný stav uvalený společenskou morálkou na dějiny. Jestliže bychom se tomut chtěli vzepřít a minulostí se naopak zcela odmítli zabývat, nepřestala by nás stíhat stejn duch jeho zavražděného otce. Minulost potlačovaná se nakonec projeví jako zpřítomněné trau Individuální paměť a Hledání ztraceného času Stará moudrost praví, že člověk bez paměti ztrácí svou lidskost. Filosof Henri Bergson ve a skutečné říká, že možné, a tedy budoucí je "zrcadlením přítomného v minulosti", což jiný že naše budoucnost je podřízena přítomnosti a všem minulým zkušenostem v ní nashromážděným pamětí. Je-li naše budoucnost takto fundamentálně podřízena minulým zkušenostem, jak je tř paměť, aby nám neunikla ani budoucnost, ani přítomnost, obzvláště víme-li, jak je minulost se nám ztrácí v zapomnění? Zatímco pro Bergsona je každá minulost i budoucnost jen aspektem přítomnosti a jejího trvá mladší bratranec Marcel Proust se pokoušel ztracený čas hledat pomocí vyprávění a psaní. P jedinečnost spočívá v tom, že navázal na Nietzscheovu kritiku Schopenhauera a definitivně představu německé romantické filosofie, podle níž je paměť svrchovaným prostředníkem zrodu či kolektivního génia. Namísto ztracené identity hlavní hrdina a vypravěč románu hledá ztr podle francouzského filosofa Gillesa Deleuze znamená, že "dílo není založeno na rozvíjení na poznávání znaků". Čas znovu nalezený, jak ho Proust ohlašuje, potom především stvrzuje existence se vším zapomínáním, letmou vzpomínkou i pamětí uchovávající dojmy a předcházejí minulého ve vyprávění hlavního hrdiny. Literatura je schopna znovu oživit dojmy, a tak, Pr být radostí "znovunalezené reality", která ovšem není radostí nadčasově potvrzené identity dojmem plynutí času. Kolektivní paměť a mýty Z dějinné povahy samotné slovesnosti ovšem víme, že z vyprávění se stává příběh a z příběh posléze mýtus. Z "malého" vyprávění se stávají "monumentální" dějiny. Paměť jednotlivce us kolektivní paměti a vše jedinečné se podřizuje obecnému soudu o dějinách. Propast mezi ind kolektivními dějinami se stává nepřekročitelnou. Zatímco po přečtení Proustova Hledání ztraceného času víme, že pohled do minulosti nám nik na otázku "Kdo jsme?", legendy a mýty naopak předpokládají, že paměť i každé vyprávění mus kolektivní pouta a společenské normy. Takové mýty samozřejmě zná i moderní politika a doko udržovat prostřednictvím oficiálních výkladů dějin, jak je známe z učebnic dějepisu, polit nebo státních symbolů. Nezáleží na tom, zda jsou to mýty zcela falešné či alespoň částečně historické zkušenosti. Důležité je, že vytvářejí kolektivní obrazy společnosti o sobě samé jsou obecně přijímané jako skutečná realita. České dějepisectví 19. století je doslova přeplněno takovými mýty zrozenými ze středověkýc legend. Dobové výtvarné, hudební i literární umění je neodmyslitelně spjato s "vysněnými" českých dějin, jak se nabízely například v politicky i společensky přitažlivých, byť zfalš samého počátku zpochybňovaných Rukopisech. Stejně tak víme, že musela být "upravena" i sva tradice nebo husitská středověká rebelie, aby je bylo možné zakomponovat do vznikající myt českého národa a naroubovat na ně politické hodnoty, státní kontinuitu nebo ideály demokra občanské rovnosti. Pokračování (2) (1) Dokončení Vyrovnat se s minulostí? Převyprávění a přepisování historických událostí patří k boji o politickou přítomnost a bu je třeba mít neustále na zřeteli, že každé vyprávění revidující a vyrovnávající se s minul zárodky nových mýtů a v nich zahrnutých politických hodnot a ideálů. Vyrovnávání se s minu úkolem normativním, v němž se jedná o revizi politických hodnot a ideálů, nikoli úkolem ry v němž by se jednalo pouze o shromažďování historických fakt. Otázka "Jak to ve skutečnost procesu vyrovnávání se s minulostí vždy zapouzdřena do otázky "Jak by to mělo (bývalo) být Není například překvapující, že hlasití kritici současných českých poměrů jako Emanuel Man Kučera nebo Bohumil Doležal jedním dechem odsuzují princip kolektivní viny uplatňované po válce vůči etnickým Němcům a vyčítají českému národu jako kolektivní entitě neschopnost vy s vlastní minulostí, ať nacistickou či komunistickou? To, co zdánlivě vypadá jako kritika čistek, je nakonec potvrzením a prosazováním etnického a nacionalistického pohledu na naše evropské dějiny. V takových argumentačních veletočích lze potom nalézt souvislost mezi mas prvorepublikovou politikou, gottwaldovskými zločiny a politickými neduhy současnosti. A z spojení už se dají snadno zpochybňovat samotné principy ústavně liberální nebo republikáns Toto je samozřejmě extrémní příklad zneužití tématu vyrovnávání se s minulostí pro vlastní a politické cíle. Nicméně i ti, kdo volají po vyrovnání se s komunistickou minulostí přede důvodů mravních či s odkazem na kolektivní svědomí národa, tak činí především z obav před vlivem současných i bývalých komunistů v dnešní politické situaci. V těchto voláních se po poukazuje na protiklad mezi údajně úspěšnou denacifikací v poválečném Německu a neúspěšnou postkomunistické Evropě po roce 1989. Přitom se obvykle zapomíná, že samotný proces denaci několika fázích. V první, bezprostředně poválečné fázi nově ustavená německá republika denacifikovala veřej na úrovni nejvyšších představitelů nacistické státní a stranické moci. Teprve v generačním letech minulého století vystoupili synové proti svým otcům a s morálním opovržením se jich možné, že v demokratickém režimu mohou na odpovědných místech rozhodovat lidé s temnou, ne minulostí. Toto pozdější vyrovnávání se s minulostí vlastně bylo morálně generační reakcí původního vyrovnání se s minulostí v rovině trestněprávní, politické a ideologické. Takové generační vyrovnávání se s minulostí naši společnost teprve čeká a zcela nepochybně probíhat jako spor o budoucí charakter české politiky a veřejného života vůbec. Paměť a památníky Vyrovnávání se s minulostí lze potom rozdělit do následujících schémat: odpustí se vše a n odpustí i zapomene se vše; neodpustí a nezapomene se nic; a konečně neodpustí se nic a zap V prvním modelovém případě se jedná třeba o jihoafrickou zkušenost, kde všechny politické podle zvláštního zákona o národním usmíření beztrestné, zatímco stát zřídil zvláštní komis zločiny zkoumat, popsat a zaznamenat jako morální poučení pro budoucí generace. Druhý model odpovídá zase španělské zkušenosti po pádu Frankova režimu, kdy se minulost pr období politicky překonané, jehož zločiny a nespravedlnosti se nebudou znovu otevírat. Třetí model se nejvíce ujal ve stíhání válečných zločinců a případy Adolfa Eichmanna nebo prezidenta Kurta Waldheima ilustrují tuto spolupráci justice s institucemi pracujícími na historické paměti. Takovou institucí je například Centrum Simona Wiesenthala zabývající se dokumentací holocaustu i vyhledáváním nacistických zločinců. Jak patrno, středoevropské postkomunistické společnosti se nejvíce blíží čtvrtému modelu, na vše zdánlivě zapomnělo, a proto se také nic neodpouští. Namísto vyrovnávání se s minulo traumatem chce například prezident této země a jeho úředníci nabídnout veřejnosti mnohem l představu minulosti jako sledu heroických činů, jež je nezbytné pietně si připomínat a pro nich naši národní velikost. Paměť se redukuje na památníky, což je politicky mnohem výhodn v nich se národ symbolicky sjednocuje, zatímco jakákoli forma vyrovnávání se s minulostí p rozdělení obyvatelstva na viníky a jejich oběti, anebo přímo pracuje s politicky nepopulár kolektivního selhání národa jako celku. Politickou vinu, za kterou podle Karla Jasperse narozdíl od individuální viny kriminální n všichni občané státu, však nelze z kolektivní paměti dost dobře vymazat. V totalitním stát pouze individuální paměť, protože kolektivní paměť je zcela pohlcena oficiální ideologií, sám sebe i ostatní vždy vystavuje do rizika, že jím zaznamenaná minulost bude zneužita k b represi. Zásadní mýlkou Francise Fukuyamy byla představa, že dějiny končí s prosazením lib jako údajně ideálního modelu politické společnosti v globální době. Dějiny naopak končí po režimech, kde paměť zcela ustupuje všeobjímající a násilím prosazované propagandě. Po pádu dějiny opět ožívají, dochází k usebrání individuální i kolektivní paměti a jejich kritické veřejné diskuse. Každé politické i morální vyrovnávání se s minulostí je tak v demokratické společnosti nak procesem, v němž se soudí především přítomnost, nikoli minulost. Jedno je přitom jisté, s minulostí se lze pouze vyrovnávat, avšak nikdy se s nimi nemůžeme zcela vyrovnat, natož je památníky, národní symboly a mýty. Autor je profesor právní filosofie a teorie na Právnické fakultě UK, nyní dlouhodobě působ Britanii na Cardiff Law School (University of Wales). Přednášel také na univerzitách v USA a 2001 byl hostujícím profesorem na University of Pretoria v Jihoafrické republice. Náměstí Kinských pod Petřínem nepatří v Praze ani k nejznámějším, ani k nejhezčím, ale his procházela jako v učebnici vlastivědy. Na prvním snímku z roku 1867 (foto František Fridri ani náměstí nebylo, jen křižovatka a část ulice Pod Kinskou, stejnojmenným náměstím se lok v roce 1905. Poté to bylo v letech 1925-1940 Štefánikovo náměstí v roce 1940 přejmenované (habsburský arcivévoda, jehož jméno nesla kasárna na východní straně, z nichž je dnes Just Na léta 1945-1951 se vrátil do názvu generál Štefánik, ale následujících čtyřicet let to b Sovětských tankistů. Další snímky: 1973 - Památník sovětských tankistů (tank č. 23, který vjel v květnu 1945 do Prahy); duben-červen 1991 - student VŠUP David Černý s přáteli natře poté byl přemalován armádou zpátky nazeleno, skupina poslanců Federálního shromáždění jej narůžovo a pak byl tank odstraněn do Vojenského muzea ve Kbelích (dnes je ve Vojenském tec Lešanech); od 15. října 2002 oživuje náměstí tryskající voda fontány nazvané Propadliště č JIŘÍ PŘIBÁŇ