Mosambik byl silný příběh, který nikdy nezapomenu, říká antropolog Josephy ****************************************************************************************** * Mosambik byl silný příběh, který nikdy nezapomenu, říká antropolog Michal Josephy ****************************************************************************************** Loni získal doktorát z antropologie a hned nato se dozvěděl, že se umístil na třetím místě soutěži Prix de la Photographie Paris. Mgr. Michal Josephy, Ph.D., který externě přednáší humanitních studií UK [ URL "http://fhs.cuni.cz/"] , odjel úspěšné období oslavit na Montm spolu s dalšími soutěžními příspěvky vystaveny jeho fotografie. V roce 2012 navíc jeho sní dětí obletěly svět v kalendáři Dětského fondu OSN (UNICEF). Jakému tématu se jako antropolog věnujete především? Antropologii těla a životního stylu. Nejde jen o základy fyzické či forenzní antropologie, i o to, jakým způsobem tělo designují módní trendy, tělesné modifikace nebo jak s tělem ja kapitálem“ nakládají khmérské „profesionální přítelkyně“. Zajímám se ale i o země spojené námořním impériem. Obecně se dá říci, že mě zajímají často vzdálené a na první pohled nesp které se snažím tak trochu hermovsky propojovat. Vedle antropologie, vědecké a cestopisné žurnalistiky se věnujete především fotografování, vizuální antropologii. Otázku, jak jste se dostal k fotografování, prý dostáváte často, ta jednou pro naše čtenáře, jak to bylo? Abych byl upřímný, fotografování jsem od dětství bytostně nesnášel. Táta, chirurg a fotogr několikrát marně pokoušel s chirurgickou přesností vysvětlit, jak funguje clona či hloubka také mě z toho zkoušel. Myslím, že focení je kompenzací toho, že jsem kdysi slušně kreslil toho nechal, protože mi na to nezbýval čas, navíc jsem se stával více a více netrpělivým. digitální technologií člověk vidí výsledek hned. Na svých snímcích zachycujete především lidi, které potkáváte při svých cestách. Někteří f ostýchají fotit „náhodné kolemjdoucí“, protože mají pocit, že narušují jejich soukromí. Ja Ptáte se lidí, jestli si smíte udělat jejich snímek? Fotím lidi, protože mě jako antropologa přirozeně zajímají, a nadto se někdy do obrazu pod a zakódovat informace, které by stěží popsal i ten nejlepší spisovatel na světě. Tím, jak fotoaparátem vstupuje do různorodých prostředí, kultur a států, vnímá samozřejmě i to, jak reagují. Nejedná se však jen o to, že se lidé fotoaparátu bojí, např. jako v Mosambiku, kd vleklých koloniálních i občanských válek připomíná namířenou zbraň. Mezi objektiv a lidský více vstupuje příslušná legislativa, zejména zákony na ochranu soukromí. Velice patrné je ve Francii, která patří ke kolébce „pouliční fotografie“. Noví Cartier-Bressonové zde ale na růžích ustláno. Pokud totiž fotografujete lidi bez jejich souhlasu ve veřejném prostoru argumentovat svobodou uměleckého vyjádření, případně tím, že jsou všude kamery, ve výsledk vysoké pokuty a všemožné soudní popotahování. V USA se při stejné činnosti stáváte podezřelým zase kvůli opatrnosti a podezřívavosti mís Ve street photography jde však o ten pravý a neopakovatelný moment, kterým můžete zviditel neviditelné, bez aranžmá zachycovat aktuální dynamiku dění, což má rozhodně svou dokumentá podstaty žánru si však nemůžete předem oběhnout lidi s informovaným souhlasem, a pak je vr Běh života je v tu chvíli o kus dál a jedinečné situace zpět už nevrátíte. Jinak je tomu v případě reportážního portrétu, kde se samozřejmě ptám – rovnou či dodatečn vždy o záležitost kontaktní. Jednou se však stalo, že jsem si naopak musel chránit identitu sám, a to když jsem fotil v proslulém a Camorrou kontrolovaném sídlišti Scampia. V obklíčení místních naspeedovaných f domnívali, že fotím je – jsem řekl, že pracuji jako architekt a fotím si „Vele“ (místní at domy). Jinak bych se totiž odtamtud asi živý nedostal. Co vás přivedlo do Mosambiku? Náhoda. Seznámil jsem se kdysi v Lisabonu s jednou Portugalkou, která mi začala vyprávět p poslední koloniální válce. Zmínila také jinou kolonii, a to Mosambik. Zaujal mě určitý typ této země, takže jsem se tam asi o rok později vypravil, jelikož jsem to bral jako další k na niť zemí bývalého portugalského námořního impéria, které se mi podařilo navštívit. Přivezl jste si z Mosambiku nějaký příběh, na který nemůžete zapomenout, nebo který změnil svět? Stále přemýšlím o tom, proč svůj život dělím na období před a po návštěvě Ostrova Mosambik mě zkrátka jeden silný příběh, na který nemůžu zapomenout. Dílem to nepochybně bude díky j kráse, a také zvláštní schopnosti generovat příběhy. Tyto odžité příběhy si zapisuji, a je tragikomickou povahu, říkám jim s trochou té levistraussovské nadsázky Smutné stropy. Jak vznikla vaše spolupráce s UNICEF? Chystáte společně nějaký další projekt? Arildu Drivdalovi, který tehdy pracoval v UNICEF Mosambik, se zalíbil můj přístup. Spolupr tomu, že jsem byl antropolog s určitou schopností fotit lidi v jejich přirozeném prostředí takovým způsobem, aby snímky byly komunikativní. Vlastní spolupráce vznikla na základě mé reportáže Take Offs and Falls, kterou jsem napsal právě pro UNICEF. Naše spolupráce se pak jeden rok. V jeho průběhu vznikl kalendář, Annual Report, komunikační blog UN a podkres vi Neymy. Další projekt ale zatím nechystáme, z ekonomických důvodů se zatím nemůžu vrátit do Které další země kromě Mosambiku vám učarovaly? Těch je více, ale abych se držel portugalsky hovořícího světa, uvedu Kapverdy. Podařilo se tehdy zřejmě posledního žijícího pamětníka, který se aktivně účastnil místního sokolského vzniklo na československém základě. Noblesní starý pán Manuel Nascimente Ramos mi tehdy uk schraňované archiválie dokumentující existenci Sokola na Kapverdách. Když jsme se loučili, svou knihu a přes svůj pokročilý věk se hrdě narovnal a zcela nepateticky dodal: „Sokol zů v mém srdci.“ Bylo to pro mě jedno z nezapomenutelných setkání nejen jedinců, ale i histor spřízněných kultur, které jsou jinak od sebe velmi vzdáleny. Dnes je to již pět let od dob Nascimente Ramos vznesl do „sokolského nebe“. Chystáte se nyní na nějakou zahraniční cestu? Na tuto otázku neznám odpověď. Většinou se rád nechávám překvapit a vstupuji do těch nezná situací podobně jako Sindibád Nosič v domě Sindibáda Námořníka. Nicméně jednou z takových opravdu rád vypravil – třeba i pro místní UNICEF – by byl např. Ostrov Sv. Tomáše a Princů