Milada Paulová – první profesorka Univerzity Karlovy ****************************************************************************************** * Milada Paulová – první profesorka Univerzity Karlovy ****************************************************************************************** Milada Paulová dosáhla jako první žena v českých zemích nejvyšších univerzitních gradů – v stala docentkou, o deset let později mimořádnou profesorkou a v roce 1939 byla jmenována ř dějin slovanských národů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Narodila se v rodině ředitele cukrovaru, její mládí ale poznamenalo brzké úmrtí matky a po nedostatek spojený se ztrátou postavení otce. Se svou chůvou Vilemínou Brunclíkovou žila v až do její smrti v roce 1951. Po přestěhování do Prahy navštěvovala v letech 1907 až 1911 vzdělávání učitelek. Tam se spřátelila s pozdější docentkou filosofie přírodních věd Albín níž ji – jak se můžeme dočíst v jejich vzájemné korespondenci – pojilo blízké přátelství. Na Filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity se zapsala po maturitě na Akad v roce 1913. Profesoři vyučující historii, kterou si vybrala za svůj hlavní obor, ji postu jako nadanou a pilnou studentku, jíž je třeba pomoci zajistit budoucnost. Po složení vedle filosofie, hlavního ze všeobecných a rakouských dějin a po obhájení disertační práce Styky s cařihradskou církví na základě poměrů byzantských byla 19. ledna 1918 (týž den jako Albí promována doktorkou filosofie. Jejím promotorem byl profesor dějin východní Evropy a Balkánského poloostrova Jaroslav Bid která se nakonec stala jeho faktickou i formální nástupkyní, byla také dlouho jeho oddanou vzhledem ke svérázné povaze profesora Bidla nebylo jednoduché. Ilustrací může být jejich „ překladu knihy srbského historika Stanoje Stanojeviće, na niž Paulová s odstupem vzpomínal „Jednoho dne položil Bidlo v semináři přede mne na stůl Stanojeviće a řekl stručně: ‚Přelo námitce, že neznám srbsky, odpověděl, že toho není třeba. Vezměte slovník a překládejte, j překlad. Tak jsme společně vydali knihu.“ V meziválečném období pracovala Milada Paulová nejdříve v univerzitní knihovně. Zároveň by historického semináře a úspěšně se připravovala na další akademickou dráhu. Klíčovou roli ale sehrálo stipendium, které pro ni zajistil Jaroslav Bidlo v rámci Československo-jihosl úkol sepsat dějiny československého a jihoslovanského odboje za 1. světové války. Paulovou průkopnické bádání na tomto poli takřka zcela pohltilo. Podnikla několik výzkumný Jugoslávie, prostudovala množství dokumentů, které byly dosud v soukromém držení, sbírala pamětníků. Práce ji přivedla i do blízkosti prezidentova kancléře Přemysla Šámala, s nímž blízkém kontaktu až do začátku druhé světové války. Na základě knihy o jihoslovanském odbo v Záhřebu (česká verze ze zahraničně-politických důvodů nakonec nikdy nevyšla) se také v r habilitovala v oboru obecných dějin východní Evropy. Stala se tak první docentkou v Českos republice. Problematika československo-jihoslovanské spolupráce v odboji byla jejím stěžejním tématem následujících letech. Dvoudílná monografie Dějiny Maffie: Odboj Čechů a Jihoslovanů za svě 1918 vydaná v letech 1937–1939 je dodnes zásadním dílem, přestože politické poměry neumožn dokončit text v původně plánované podobě. Právě tento směr výzkumu nejnovější historie ved ostré roztržce s profesorem Bidlem, jež málem zhatila další kariérní postup Paulové (Bidlo publikováním obsáhlejší práce ze starších dějin). Přepracování a nervové vyčerpání se tehdy negativně podepsaly na jejím zdraví. Paulová ale podmínku splnila a po publikování práce Účast Srbů při třetí výpravě křížové získala v roc první žena v českých zemích) titul mimořádné profesorky. Tehdy také opustila knihovní služ plně věnovat pedagogické a vědecké práci. Od konce 20. let 20. století získala Milada Paul členství v řadě domácích i zahraničních společností, včetně těch nejprestižnějších, jako b česká společnost nauk a Česká akademie věd a umění. Již rozběhnuté řízení k získání řádné profesury přerušila válka. Milada Paulová tak byla j profesorkou teprve v listopadu 1945, ovšem se zpětnou platností od 28. října 1939. Tím i p stránce definitivně převzala místo po zemřelém profesoru Bidlovi. Hlavním těžištěm vědeckého zájmu Milady Paulové byla od konce 30. let byzantologie. Vedle napsala Paulová pasáže o dějinách Byzance a Slovanů na Balkáně také do velké syntézy Dějin pravěku k dnešku vydávané v letech 1936–1942 a redigované Josefem Šustou. Je do značné mír že se časopis Byzantinoslavica dostal mezi přední periodika v oboru a své renomé si udržel situaci prvních poúnorových let. Po roce 1948 se Milada Paulová zařadila po bok několika předválečných profesorů, kteří byl víceméně tolerováni a měli možnost působit bez větších ideologických úliteb, v jejím přípa 1961. Řada jejích žáků dodnes působí na pozicích předních odborníků v oblasti byzantologie a východní Evropy. Na sklonku života se Paulová vrátila ke své zamilované tematice, revido závěry a v uvolněnějších poměrech Pražského jara se jí podařilo vydat velkou monografii Ta a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916–1918. Důstojně tak uzavřela svůj průkopnický mezi Milada Paulová (2. 11. 1891, Loukov-Dařenice – 17. 1. 1970, Praha)