Profesor Pešek polemizuje o úrovni získaných akademických titulů na UK ****************************************************************************************** * Profesor Pešek polemizuje s Jakubem Jarešem o úrovni získaných akademických titulů na UK ****************************************************************************************** Informativní článek o vývoji dnes za klíčovou považované univerzitní hodnosti od středověk bohužel obsahuje některé, v případě výkladu o minulosti i současnosti rigorózních řízení ( doktorát PhDr.) závažné nepřesnosti. Autor především vytrhává problematiku „doktorátů“ z d Při čtení Jarošova textu [ URL "http://iforum.cuni.cz/IFORUM-14854-version1-forum_2013_iii 3/13/27, s. 18–20) dojdeme k závěru, že se autor identifikuje se sovětským, po roce 1950 z systémem tzv. aspirantur, v případě úspěchu korunovaných získáním titulů CSc., resp. v dal „prestižnějších“ titulů DrSc. Autor však již nezmiňuje, že cesta k těmto titulům nevedla „ výzkumu, nýbrž také a hlavně úskalími stranického schvalování uchazečů o aspirantury (včet řady stranických orgánů od místní organizace KSČ až po městský výbor oné strany). Aspirant tu tematizujeme humanitní obory) byly, zejména na UK, v podstatě vyhrazené členům KSČ a je umožňovány (zejména se to týkalo externistů v ČSAV) také bezpartijním zájemcům. Předmětem „vědecké výchovy“ – tak, jak jsem ji zažil v 80. letech – pak byl především soub nauk, ani v nejmenším neprovázený metodologickou nebo jinou odbornou výukou aspirantů. Moh prohlásit, že školitel, který mne „dovedl“ k obhajobě práce z dějin raného novověku se o m růst zasloužil především opakovaným přezkušováním z dějin KSČ a ve finální fázi cenzurou l poznámkovém aparátu mé práce. Jarešův soud, že tento kvalifikační stupeň „je v podstatě ek Ph.D.“, proto nepovažuji za právě šťastný. Motivací, proč usilovat o (mnohdy nedosažitelno a podstupovat toto martyrium, bylo na tehdejší dobu poměrně velkorysé penzum studijního vo zaměstnavatel uděloval aspirantům – a tedy možnost pramenných výzkumů či návštěv knihoven pracoviště, účast na konferencích atd. Právě tito uchazeči o „ekvivalent Ph.D.“ ovšem nará přehrady: buď po léta vyčkávali na povolení obhajoby disertace, nebo (od 70. let) mnohdy ř dokonce marně čekali na stranické svolení k zahájení aspirantury. Dosažení titulu CSc. tak v žádném případě nebylo odrazem odborné kompetence, ale spíše výrazem „systémového štěstí“ významných badatelů s podstatným publikovaným dílem se k titulu prostě nepropracovala. Nez že by některé v té době obhájené disertace nemohly přinášet významné plody vážného výzkumu nejvýznamnější lze uvést Šmahelův Humanismus v době poděbradské, publikovaný roku 1963, mi diplomní práci, vzhledem ke kvalitě uznanou jako „CSc.“ Z mladších dob uveďme knihu Václav a zadlužení feudálního velkostatku v předbělohorských Čechách (1985), která též dodnes zůs Pro stranické kádry byly sovětské „ocasní tituly“významné: Bez CSc. nebylo totiž možno dos bez DrSc. pak profesury. Teoreticky měla být na každý z těchto kvalifikačních stupňů sepsá práce. Prakticky však šlo hlavně o to, získat pro každý z těchto stupňů adekvátní stranick Mocné titulární „obložení“ všech těch v humanitních vědách vládnoucích soudruhů Kropiláků, tak samozřejmě nevyjadřovalo jejich vědeckou prestiž, nýbrž míru jejich stranické moci. Je systému se občas objevovaly mezery: zejména v 60. letech se k doktorátům vyšších nominálů – konexemi ovšem náležitě vybavení – výkonní badatelé. Zůstaneme-li v oblasti historických exemplárně jmenovat Josefa Janáčka, autora řady dodnes závažných monografií o českých ději století. Systém aspirantských prací měl (přinejmenším v ČSAV) ještě jedno specifikum: disertace vše (přírodovědné i humanitní) byly rozsahem přísně limitovány na 180 normostran (+ 10 % pro t a bibliografii). Pro autory studií, opírajících se o rozsáhlejší empirické výzkumy, to zna nejprve většinu analýz v časopisech a předložit pak jako tzv. disertaci jen jakýsi „maxiau i v tomto ohledu platily výjimky… Vše nasvědčuje tomu, že situace byla nesmírně diverzifik metoda, kvalita i povolený rozsah disertace záležel do velké míry na oboru, pracovišti, je na konkrétním „mikroobdobí“, kdy byla zpracovávána a obhájena. Platí-li Jarešovy sympatie aspiranturám, s krajním despektem se vyjadřuje o rigorózech (Ph roku 1966 a opět destruktivně „reformovaných“ roku 1980: „K získání těchto doktorátů, dnes ‚malé‘, nebyla třeba disertace. Stačilo podat rigorózní práci (často jen diplomovou se změ listem) a složit rigorózní zkoušku, která byla mnohdy snadnější než státnice. Doktorem se prakticky každý absolvent.“ Samozřejmě – jako ve starém režimu takřka u všeho – rozhodně nelze vyloučit případy popiso Je však také možno uvést řadu argumentů svědčících o pravém opaku:  Tedy rigorózní práce p podmíněna stranickým souhlasem. K doktorátu (byť i politicky méně „významnému“) se tak pro stovky badatelů, kteří měli jen malou nebo nulovou šanci na stranický souhlas a aspirantur přitom odborné texty nejvyšší kategorie: Vzpomeňme jen vědecky brilantní rigorózní práci n Evy Procházkové o národních jazycích v kanceláři Starého Města pražského za Václava IV. Vz že pro rigorózní práce neplatily výše zmíněné limity počtu stran, mohl uchazeč předložit p rozsáhlejší, nadto tematicky (ideologicky) třeba i „problematičtější“. Zůstaneme-li u hist platilo např. pro práce o (starších) církevních dějinách: Pětisetstránková rigorózní práce je toho dokladem. Podobně a ještě rozsáhlejší byly však kupříkladu i práce o dějinách stře (Tomáš Kalina). Nikdo také (pokud vím, alespoň na „odborných“ katedrách typu archivnictví neprováděl ideologickou cenzuru předkládaných prací. Zrušení rigorózních prací v roce 1980 současníky vnímáno jako zásah stranických kruhů proti této neúnosné „akademické svobodě“ a v síti striktního stranického dohledu. Vynášet pak znevažující soudy o náročnosti rigorózní zkoušky, složené např. u Ivana Hlaváč nejen u něj), může pak jen někdo, kdo o poválečných dějinách FFUK nemá ani ponětí. To samo nevylučuje, že byla řada oborů, kde panovaly naprosto odlišné, tj. benevolentně formalistn jednou z bazálních kompetencí historika má být právě schopnost diferencovat a také konkrét než prosloví svůj závěr. Vynášet apriorně paušální soudy o takřka jakýchkoliv jevech akade času komunistického panství je tak spíše než projevem badatelské distance výrazem arogantn solidních tehdy mladých badatelů, na které dopadla normalizace, zle dehonestující nekompet Mám pak za to, že do nemalé míry je tomu obdobně i s autorovým odsudkem „neorganického prv resp. titulu PhDr., zákonem obnoveného roku 1998. I když dnes již nehrozí ideologický výbě blokáda uchazečů o PGS, zůstává jistý problém, jak od masy – v řadě oborů a fakult opravdu získaných – magistérií odlišit rozsáhlejší závěrečné práce, které vznikly buď na základě d zahraničních pobytů a výzkumů v kooperaci s partnerskými univerzitami, nebo z projektů, kt granty GAUK, udílené i studentům magisterského stupně. Obhájí-li student/studentka s pochv výzkumnou práci o zhruba 100–150 tiskových stranách (tedy cca 200–300 normostran), která j doporučena do tisku a případně vyznamenána některou z cen, které jsou udělovány UK nebo v ní, pokládám za plně relevantní, aby byl autor návazně vyzván k podání práce jako rigorózn bylo umožněno toto řízení. Mohu řadou i knižně publikovaných a cenami poctěných prací (pří Edvarda Beneše vyznamenaná knížka Mariny Hamplové o vnitroněmeckých migracích po spojení N 1990) doložit, že „malé doktoráty“ nebyly ani po roce 2000 udělovány „zadarmo“.  Samozřejm průzkumu situace vyloučit, že se tak na řadě univerzitních pracovišť opravdu dělo… Téma má ještě jeden „rozměr“: Celá řada absolventů UK směřuje (s důrazným požehnáním našeh bezprostředně po ukončení pregraduálního studia do praxe. Mám zkušenost, že řada absolvent odcházela po promoci na (např. nižší diplomatická) místa do zahraničí. Skutečně, a nikoliv absolvovat doktorandské studium, byť i v kombinované formě, pak již pro mnohé z nich nebyl Pouhé napsání a odevzdání disertace přitom naše studijní předpisy o PGS neumožňují. Obdobn dalšího jen podat a obhájit disertaci bez vykonání předchozího doktorandského studia. Znam výše zmíněných kvalitních, rozsáhlých (resp. bez problémů co do rozsahu materiálem „nastav nemají jinou možnost pro získání prestižního a pro jejich profesi podstatného titulu než r To samé platí i pro ženy, které se po promoci v (biologicky optimálním) věku cca 25 let ro mateřství. Řada z nich postgraduální studium započne, ale v důsledku mateřství nedokončí, že mnohdy napíší kvalitní a rozsahem uspokojivé odborné studie, ovšem nikoliv úplné standa Uvědomíme-li si, jak zoufale nedostatečná jsou doktorandská stipendia v relaci k reálným ž v Praze, je opět třeba jasně říci, že zejména u žen s dětmi je podmínkou úspěšného završen sociální situace – pokud možno v Praze žijících – rodičů nebo dobře situovaný manžel. Jedn alespoň dílčího vzdorování této genderově-sociální selekci je rigorózum. A opět jde o to, méně rozsáhlá, ale originální a přínosná práce, podaná bez 3–8 let strávených v PGS, nebo formalitu okrasného charakteru. Nabízí se ovšem jedno podstatné vysvětlení dnešního odporu proti rigorózním pracím či jeji bagatelizování: Celá řada dnes v humanitních oborech bez problémů obhajovaných disertací k (ale i vědeckou vyspělostí) v podstatě na úroveň rigorózních prací. Některé fakulty již op rozsahové limity, v podstatě neumožňující podat větší text disertace než byl dříve typický práci (cca 300 normostran). Pak je proklínání rigoróz jen účelovým zastíracím manévrem pro znehodnocování disertací. Všechny tyto aspekty – v historické dimenzi let 1966–80 i v současnosti po roce 1998 – by historiografických i aktuálních důvodů měly stát předmětem výzkumu. Ve všech zmíněných mod dělat s mnohdy diametrálně odlišnými standardy, rozsahy, velmi odlišnou reálnou kvalitou k textů. Povýšená arogance nepodložených apriorních, zobecňujících soudů autora, který jako amatérský historik vynáší soudy nad problematikou, o níž toho moc neví, resp. nad lidmi, j ani životní situaci nedokáže porozumět, ovšem není na místě. Tím méně pak v prestižním čas Karlovy.