Projev rektora UK profesora Tomáše Zimy ****************************************************************************************** * Projev rektora UK profesora Tomáše Zimy ****************************************************************************************** Vaše Eminence, Excelence, Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, Dominae honoratae, Domin před malým okamžikem jsem s pokorou a s vědomím velké odpovědnosti a s pokorou přijal úřad Univerzity Karlovy v Praze. Při této příležitosti si dovolím, jak bývá při inauguraci nové tradicí, pronést krátkou přednášku věnovanou mému oboru, mému profesnímu zaměření. Mým oborem je lékařská a klinická biochemie, která se kromě základního výzkumu významně po každodenní lékařské praxi. Vždyť na výsledcích laboratorní diagnostiky závisí většina léka rozhodnutí. Klinická biochemie je aplikací chemických, molekulárních a buněčných principů a využívá př technologie. Jejím účelem je především porozumět lidskému zdraví a nemocem a umožnit jejic hodnocení. Na základě stále většího množství poznatků přispívá klinická biochemie ke stanovení správn a prognózy onemocnění. Umožňuje průběžnou kontrolu účinnosti terapie a v rámci preventivní přispívá k včasnému odhalení závažných onemocnění, a to předtím, než mohou být klinicky di Náš obor navazuje na dlouhou historii. Zmínky o studiu a vyšetřování lidských tekutin byly již okolo roku 400 př. n. l. Také Hippokratova doktrína vycházela z patologie tělních teku hematurii jako příznaku onemocnění ledvin psal již Rufus z Efesu na sklonku prvního stolet Přibližně pět set let po Galénovi Protospatharius prohlásil, že studium moči je důležité p vnitřního prostředí. Na něj například navazoval na přelomu 12. a 13. století například Gil lékař francouzského krále Filipa II. Augusta. Ve středověku se pak uroskopie stala, spolu základní diagnostickou metodou, jak ostatně dokumentuje nádherně ilustrovaný středověký me „Tractatus de Pestilencia“. Paracelsus, nazývaný někdy pro své reformátorské snahy Lutherem lékařství, poukázal v 16. význam chemických látek v medicíně a mimo jiné uváděl, že každá látka může být jedem – záv množství. Ve druhé polovině 17. století diagnostickou technologii významně obohatil Antoni když zdokonalil mikroskop a s jeho pomocí jako první rozpoznal vlásečnice a jednotlivé buň V 19. století již vznikaly první laboratoře, nejen v Guy’s Hospital v Londýně, ale i v nem kontinentu. Pražská všeobecná nemocnice nezůstala pozadu. Již v roce 1845 zde byla zřízena chemicko-klinická vyšetřování a tzv. patologickou chemii. V roce 1892 se naši předci radov učebnice klinické chemie, jejímž autorem byl sir William Osler, označovaný za otce moderní zakladatel biochemické laboratoře v baltimorské Johns Hopkins Hospital. Kdybychom se mohli podívat do moderní laboratoře v nemocnici před sto lety, uviděli bychom laboratoř vybavenou váhou, mikroskopem, centrifugou, Bunsenovým kahanem a kolorimetrem. Dr 20. století byla ve znamení nástupu nových technologií, avšak k zásadnímu posunu v klinick a laboratorní diagnostice došlo v 70. a 80. letech, kdy se začala rozvíjet automatizace en diagnostiky. Do laboratorní praxe přicházela imunochemická stanovení a konečně v 90. letec molekulárněbiologických technik. V úvodu jsem zmínil, že laboratorní testy mají významný vliv na množství lékařských rozhod až 80 %. Toto číslo se může zdát příliš nadsazené… Avšak diagnostika akutního infarktu myo poruch metabolismu lipidů nebo radostného očekávání narození dítěte je založena právě na l vyšetření. Kromě diagnostiky řady onemocnění ovlivňuje laboratorní vyšetření významně i způsob léčby se jednat například o stanovení variant cytochromu P 450, kdy aktivita tohoto enzymu rozdě tzv. ultrarychlé či pomalé metabolizéry. Konečně tedy můžeme dát lék správnému pacientovi, a ve správnou dobu a zvýšit tak jeho účinnost a současně snížit nežádoucí účinky. Laboratorní diagnostika se také zasloužila o nový trend moderní medicíny – její personaliz individualizovanou diagnostikou a individualizací dávky léčiva, ale také přístupem ke každ Nastavení léčby na základě znalostí genetické a biochemické individuality pacienta je zása optimalizaci zdravotní péče. Toto jednoduché tvrzení však spočívá na velmi složitých postu pro nás všechny skutečnou výzvou. Jedná se například o charakterizaci receptorů nacházejících se nejen na buňkách, ale též v cirkulujících v krvi; příkladem může být vyšetření receptorů z rodiny EGFR – HER 2 NEU u k prsu. S postupným odhalováním tajemství lidského genomu jsou zaváděny molekulárněbiologick pro diagnostiku nádorových onemocnění, závažných přenosných onemocnění, jako jsou hepatiti vrozených metabolických vad. Různé poruchy genetické informace jedince mohou vést k závažnému poškození organismu a moh jeho predispozici k rozvoji častých onemocnění. Jakmile budeme moci přesně určit míru indi rizika, budeme schopni zlepšit preventivní opatření a doporučit pacientovi, co může a čeho vyvarovat – dosud totiž často z neznalosti pacientům převážně leccos „zakazujeme“. Po více než deseti letech od charakterizace lidského genomu se bouřlivě rozvíjejí technolo celogenomového sekvenování. Současně před námi vyvstávají nové, dosud obtížně zodpověditel Nacházíme se v situaci, kdy jsme díky přesné a výkonné diagnostice doslova zaplaveni spous je nezbytné zpracovávat s využitím moderních informačních technologií. Zvyšuje se však i r která jsme schopni vytvářet, a tím, jak jsme schopni je medicínsky interpretovat. Stále vš paměti, že v datech by se neměl ztratit člověk, jeho emoce a jeho individualita. Postupné porozumění genomu můžeme přirovnat k vývoji lidského jedince – dítě se naučí číst začíná skládat jednoduché věty a pak teprve přichází složitý a komplikovaný proces učení a jednotlivých informací a poznatků, hledání vazeb a regulací… Tak nějak je tomu nyní v mole Současně před námi vyvstávají etické aspekty, jak s genetickou informací daného jedince na přece, aby byla v budoucnu otevírána témata, jako je selekce našich dětí, selekce našich p pro naši práci, či selekce koho nebo pro co. Chceme-li využívat nové technologie, které bu lidstvu, musíme přijmout i neoddělitelnou zodpovědnost, jak zabránit jejich zneužití. Před pěti sty lety řekl Paracelsus, že tělo je směsicí chemických látek, a když jsou tyto vzniká nemoc, již nevyléčí nic než chemické látky. V podstatě měl pravdu. Jedním z aktuáln současné medicíny a našeho výzkumu je oxidační stres. Jak víme, život na naší planetě se původně vyvíjel v bezkyslíkaté atmosféře. Teprve fotosy organismy začaly do prostředí uvolňovat užitečný a zároveň toxický kyslík. Vývoj života mo díky tomu, že spolu s využíváním kyslíku pro energetický metabolismus se rozvíjely i ochra systémy, které vznikající reaktivní metabolity kyslíku a jeho radikály udržují na správném únosné hladině. V každém z nás, kdo tu jsme, v tuto chvíli vznikají volné radikály – reakt kyslíku a dusíku, i když zde v klidu sedíte a posloucháte moji přednášku, a já věřím, že v systémy na úrovni enzymů či substrátů udrží tvorbu radikálů na uzdě. Z chemického hlediska je radikálem jakákoli molekula, atom nebo ion, který má ve valenční více nepárových elektronů. Nepárový elektron způsobuje jejich vysokou reaktivitu. Pro vaši že poločas existence hydroxylového radikálu v biologickém prostředí je 10-9 vteřiny. Při p rovnováhy hrají reaktivní formy kyslíku významnou roli ve vzniku řady chorobných stavů a v stárnutí. Mohlo by se zdát, že radikály jsou pro lidské tělo škodlivé. Není tomu tak. Pokud by v lid nevznikaly, tělo by je nemohlo používat k obraně proti infekci, nemohlo by přeměňovat jedo nepracoval by dýchací řetězec v mitochondriích. Oxidační stres souvisí s karbonylovým stresem, kdy v lidském organismu Maillardovou reakcí glukózy a proteinů Amadoriho produkty a následně produkty pokročilé glykace, jako je metyl pyrralin a pentosidin. Tyto produkty si tvoří každý z nás a při déle trvající zvýšené hlad cukru se jejich vyšší produkce projeví postižením ledvin, nervosvalového přenosu, či poško stěny. Jsou to například komplikace diabetu. K poškození organismu na tomto principu dojde reakce trvají týdny a měsíce. Francouzský chemik Louis-Camille Maillard před více než sto lety zjistil, že mnohem kratší tělo reaguje glukóza s aminokyselinami při přípravě pečených a smažených jídel. Výsledkem je lákavé hnědé zabarvení a vábivá vůně těchto pokrmů. Takto připravených produktů Maillar produktů pokročilé glykace – se nemusíme bát, bez obav je, prosím, ochutnejte na dnešní re Vážené dámy, vážení pánové, nejen fyzici, ale i lékaři se při své praxi intenzivně zabývají i takovými částicemi hmoty protony a elektrony. Nerovnováhu v rozložení protonů popisují jako narušení vnitřního pros poruchu acidobazické rovnováhy. Nerovnováha v rozložení elektronů se popisuje jako oxidore oxidační poškození organismu. Poruchy acidobazické rovnováhy umíme popsat, stanovit a část oxidoredukční nerovnováhy jsme z hlediska popisu, stanovování a léčení teprve na počátku c Klinická biochemie a laboratorní diagnostika mají mimo jiné směřovat k co nejpřesnějšímu p a narušených regulací. Jejich rozpoznání slouží k úspěšné diagnostice, terapii, a tím význ prospěchu člověka. V této souvislosti si s jistou nadsázkou dovolím říci, že o něco podobného budu usilovat i Univerzity Karlovy v Praze; také mně půjde o harmonizaci vztahů v našem společenství a o p univerzity jako celku i naší společnosti, jejíž je nedílnou součástí. Vážené dámy, vážení pánové, na závěr mi dovolte, abych poděkoval profesoru Václavu Hamplovi a jeho spolupracovníkům za Univerzity Karlovy v posledním období, dovolte mi poděkovat mým učitelům, kteří mi předáva a podnítili ve mně lásku k lékařství a vědě obecně, mým spolupracovníkům, s nimiž předávám studentům a snažíme se přispět do mozaiky lidského poznání. Poděkování patří i mým nejbližším, nejen za jejich pochopení a podporu. Děkuji Vám za pozornost. Quod Bonum, Faustum, Felix, Fortunatumque Eveniat!