Studentský Majáles žije dál! ****************************************************************************************** * Studentský Majáles žije dál! ****************************************************************************************** Je půl jedenácté dopoledne. Stojím u Sovových mlýnů, napůl skrytá mezi stromy a zpovzdálí pitoreskních masek, které se slétají na jedno místo. Jsou jako můry lákané světlem. „No ta strach!“ dodávám si odvahy a přistupuji k hemžícímu se reji blíže. Kdosi tu huláká do mega obrovské transparenty – a ty masky! V obludáriu by ses nepodivoval tolik, co tady! Ani nev dav mne přitáhl magickou silou, jsem součástí toho hemžení, zdraví mne smrtka, kyne mi sám květinovým věncem mi posílá vzdušný polibek. Když najednou – pohyb! Přemisťujeme se přímo do areálu Sovových mlýnů, kde nám v ústrety k překvapení vyráží sama Meda Mládková. Je tu jen kvůli nám, kvůli studentům. „Přežije-li ku národ,“ klade nám na srdce pevným hlasem. Všichni jsou zjevně dojati a sami sobě v ten oka věrnost kultuře. Znovu se hýbáme, jdeme dál. A už to začíná, správné studentské řádění, pr jsem se stala tak náhle součástí, mne přijal mezi sebe. Mladík s majáčkem na hlavě se na m žádá mne, abych mu pomohla nést transparent. Všichni teď společně skandujeme studentská he na to, že jsme studenti. Procházíme snad celé pražské centrum, po cestě se zastavujeme kvů kandidátů na krále a královnu či kvůli poslechu děl z per mladých autorů. „Studenti jsou t náš“ zní zelektrizovaným průvodem stejně hlasitě jako burácivé jásání. Ani déšť nás nezdol dál, křičíme za všechny studenty světa, křičíme pro ně, pro nás. Když tu se dostáváme na nádvoří Karolina, zde průvod končí, ale jen proto, aby mohlo začít Sám rektor Univerzity Karlovy profesor Tomáš Zima nám přeje hodně zdaru. Propuká den plný filmů, divadla, všude jsou stánky studentských spolků a neziskových organizací. Občas zapr to, že by tato skutečnost někoho odradila. Lidí na nádvořích stále přibývá, celý prostor s hovorem a příjemnou hudbou. Kdo tu dnes není, prohloupil. Den utíká tak rychle. Ani nevím, jak je to možné, ale už je půl osmé večer a já stojím pře poslouchám proslovy kandidátů na krále – do posledních chvil se udrželi dva, říkají si Řez bude kralovat majálesu na celý příští rok, je jen a pouze na divácích. Pečlivě naslouchají mohli přiklonit ke svému favoritu. A je to tu! Počítání hlasů. Vše je tak těsné! Sčítání m několikrát, aby se dosáhlo maximální přesnosti. A máme tu výsledky! Králem se stal Vlk, ví Hurá, hurá! Všichni jásají, dokonce i příznivci Řezníka, oba se totiž v tomto těsném vítěz jako rovní bratři. Na scénu přichází děkanky fakult Univerzity Karlovy, aby nasadily nově korunu na hlavu. Jakou mají všichni radost, nezáleží na tom, jestli jsou to organizátoři, tohoto dne věnovali téměř každý okamžik předchozího půl roku, či zda mluvíme o lidech všec názorů a národů, kteří se sem dnes přišli společně pobavit. Ani s desátou hodinou veselí n přesouvá do Studentského klubu Celetná a vše pokračuje až do bílého rána. Za mne jen jediné – víc takových akcí. Víc příležitostí k setkávání studentů, k poznávání potkávání starých. Studentský Majáles dokázal, že kultura stále žije. A národ žije s ní.