Fenomén folk. Nešlo jenom o hudbu, lidi přitahovala atmosféra spojená s žánrem ****************************************************************************************** * Fenomén folk. Nešlo jenom o hudbu, lidi přitahovala atmosféra spojená s žánrem ****************************************************************************************** Folk se stal v normalizačním Československu obrovským fenoménem, který balancoval na hrani tolerovaným a protestním uměním. Někteří z písničkářů se nerozpakovali poukazovat na chyby právě specifická uvolněnější atmosféra spojená s tímto žánrem k němu přitahovala tisíce po podstatné kapitole naší historie se však odborníci zatím komplexně příliš nevěnovali, výzv chopil PhDr. Přemysl Houda, Ph.D., z Fakulty humanitních studií UK [ URL "http://fhs.cuni. vyšla jeho monografie Intelektuální protest, nebo masová zábava: Folk jako společenský fen normalizace. Nyní by téma rád rozpracoval ještě hlouběji. Čím je pro vědce věnujícímu se historii zajímavé téma folku? Mám starší bratry, ti poslouchali Vladimíra Mertu, Jaromíra Nohavicu a další. Dostalo se m je to taková rodinná anamnéza. Proč je ale folk zajímavý z hlediska poznání 70. a 80. let? nahlédnout na tu dobu trošku plastičtěji, ne optikou stranických schůzí a toho, co dělali Folk byl „limitní“ hudební žánr. Nikdy nebyl tak docela zakázaný, ale ani vychvalovaný. Re leckdy nevěděl rady. Je zajímavé sledovat střety mezi mocí a folkem, alespoň jeho jistou č Proč právě folk dokázal balancovat takto na hraně? Měly takové „výsadní“ postavení i jiné V rámci hudebního světa měl folk v době tzv. normalizace, zdá se mi, celkem výjimečné post jednak populární hudba, ta zněla v rozhlase a v televizi, pak tu byl třeba proskribovaný p jeho alternativy, ty slyšet veřejně skoro nebylo. A folk byl trochu hybrid těch dvou zákla měl zvláštní pozici. Zasáhl fenomén folkařů jenom naši zemi? Tento fenomén šel napříč zeměmi východního bloku (ale vlastně nejen východního bloku), čes nebyla vůbec výjimečná. Polským „bardem“ byl třeba Jacek Kaczmarski, ve východním Německu (než ho NDR vystěhovala). V Sovětském svazu Vladimir Vysockij, Bulat Okudžava… Jak náročná byla výzkumná práce na tomto tématu? Většina písemných pramenů vznikala na odborech kultury tehdejších okresních národních výbo dodnes rozesety po celé republice, nenajdete je nikde centrálně, třeba v Národním archivu vyjet do jednotlivých měst, do všech regionů, objet celou republiku. Navíc se musíte vyrov lidé, kterých se výzkum týká, stále žijí, takže se objevuje takový ten obvyklý problém, že trošku „kecají“. Taky proč ne, je to o to zajímavější. To byste měl jako orální historik vítat, ne? Můj výzkum měl dvě roviny – práci s „klasickými“ archivními prameny (i s těmi v soukromých orální historii. K narátům musíte přistupovat kriticky – ostatně úplně stejně jako k písem tom není žádný rozdíl. Lidé vyprávějí svoje životní příběhy, stylizují se, berou na sebe j To zní, jako by vám někdo vyprávěl svůj příběh trošku jinak, než jak se skutečně stal… Třeba když jsem s Vladimírem Mertou mluvil o festivalu Folková Lipnice, tak mi říkal, že m na akci, kde měl za zády heslo „Písní za mír“, že prý to bylo takové „blbé heslo“, že ho a pořadatelka Jarmila Poláková rok poté, co na festivalové pódium byl pozván Václav Havel (t 1988). Poláková mu prý říkala, že je to právě kvůli Havlovi, že se musí trochu vyžehlit mi kdesi cosi. Ve skutečnosti ale Merta na festivalu s takovým nápisem za zády vystupoval pře Havel veřejně promluvil. Je celkem běžné, že u lidí dochází k posunům v paměti. Paměť je d to i ego. A Mertův příklad ukazuje, že k sebestylizačním posunům nedochází jen u „padouchů úplně u všech. Jak učíte pracovat s těmito riziky svoje studenty? Otázkou je, jestli to jsou rizika, nebo přednosti. Když budete mluvit dnes se sedmdesátile osmdesátiletým člověkem, který vzpomíná na události, jež se staly před třiceti lety, o čem řekne víc? O tom, co se stalo před třiceti lety, nebo o tom, co si ten člověk dnes myslí, třiceti lety? Zajímavé je obojí. Hledáte prostě jisté typy interpretačních klíčů. Když jst tím, co v příbězích všechno můžete, nebo naopak nemůžete najít, rizika odpadají, ke slovu přednosti. O některých současných hudebnících se mluví jako o nástupcích té slavné předrevoluční gene také tak? Myslím, že po roce 1989 šel celý tento fenomén velmi rychle ke dnu. Předtím to byl prostor přitahoval ne tolik hudbou jako atmosférou, jež se kolem folku vytvořila, ale to s revoluc Dnes na předrevoluční hvězdy chodí už vesměs jenom pamětníci, mladé lidi to nepřitahuje, s Jaromíra Nohavici, který má pořád plné sály. A jestli se ptáte třeba na Tomáše Kluse, tak s folkem nemá nic moc společného. Zase na druhou stranu, nenalhávejme si, že ti písničkáři velcí umělci – jejich hudba (až na výjimky) je takový jednoduchý kolovrátek, jejich texty neobstojí jako básně. Loni jste vydal monografii Intelektuální protest, nebo masová zábava: Folk jako společensk tzv. normalizace. Je to tím pro vás tedy už uzavřené téma? Kterým směrem se chcete vydat n výzkumu? V knize vycházím z poměrně dost úzké definice folku. Záměrně. Hned v jejím úvodu říkám, že zajímá to, co má jistý protestní přesah. Dejme tomu, že mě zajímá to, co by se dalo nazvat Tím jsem ale vůbec nechtěl vyloučit jiný způsob hlediska, lze totiž uplatnit i mnohem širš toho, co je folk, které umožňují jiné, syntetičtější zpracování tohoto hudebního žánru jak společenského fenoménu pozdní fáze socialistické diktatury. Teď si myslím, že by bylo dost nejen na to, co je folk ve smyslu protestsongu, ale i na to, co je folk ve smyslu všech tě neznámých okresních kapel. I ty totiž často hrály folk. tímto směrem bych se chtěl nyní vy