Projev profesora Jana Sokola u příležitosti 669. výročí založení UK ****************************************************************************************** * Projev profesora Jana Sokola u příležitosti 669. výročí založení UK ****************************************************************************************** Magnificence, vážené kolegyně a kolegové, vážení hosté! Rád bych předně poděkoval za tuto že k vám mohu promluvit ve výroční den naší univerzity. Téma pravdy, omylu a lži mi připadá aktuální hned v několikerém ohledu. Rozlišení pravdy, lži a podvodu není sice vždycky snadné, má však právě proto zásadní význam pro lidský živo a zejména pro vědu. Před dvěma roky jsme si připomínali výročí smrti našeho slavného předc Jana z Husince, s jehož jménem se zápas o pravdu v silném slova smyslu vždycky spojoval a sto lety znamenala pravda v české společnosti něco téměř posvátného a měla tak silný zvuk, zvolil jako heslo na prezidentské vlajce. Uplynulo sto let a pravda je často předmětem poc jistého pohrdání a dokonce posměchu. Řada vzdělaných lidí se pojmu pravdy vyhýbá, anebo je uvozovkách, aby si nezadala. Jak se to mohlo stát? Témata, o nichž se v současných společnostech veřejně diskutuje, dilemata, která chtě nech rozsuzovat a rozhodovat, jsou stále složitější. Stále častěji jde o rozhodnutí „politická“ že se týkají bližší či vzdálenější budoucnosti, o níž můžeme soudit jen s jistou pravděpod Proměnlivost současného světa jistě nepřispívá k tomu, abychom mohli s dobrým svědomím pro a vyslovit jednoznačný soud. Naše skutečné, osobní i společenské otázky a problémy se zkrá podobají matematickým a logickým úlohám s jediným správným řešením. Člověk se samozřejmě m proto, že musí jednat, ne vždycky však může mít pocit, že se rozhodl správně, že soud, kte pravdivý. Skeptici a pyrrhonisté už dávno pochybovali o možnostech lidského poznání a Friedrich Niet pochybnosti o pravdě jako takové. Na to navázali postmoderní kritici a začali upozorňovat nebezpečí spojené právě s příliš silným významem slova pravda. Lidé absolutně přesvědčení bývají podle nich netolerantní k jiným názorům a ze sporů o pravdivost určitých soudů vzni i násilné konflikty a náboženské války. Jak v současných společnostech roste ocenění toler se také pocit, že pojem a představa pravdy je cosi nebezpečně nemoderního, co je třeba neu postmoderním relativismem. Každý má přece svoji pravdu, jak občas slýcháme kolem sebe. To všechno se jistě nějak podílí na současné relativizování pravdy. K historické otázce, d motivem násilných konfliktů a válek opravdu názorové spory a do jaké míry se jimi jenom kr se ještě vrátím. Připouštím, že skálopevné přesvědčení o nějaké věci, víra v absolutní pla názoru či postoje může člověka koneckonců disponovat k intoleranci a snad i k násilným čin spíše, že člověk je „společenský živočich“ čili zóon polítikon nejen jakožto bytost, která společensky organizovat, ale také jako bytost, řekněme, stádní, která se potřebuje k někom a přizpůsobit. Pro člověka není snadné postavit se mimo hlavní proud, trvat si na něčem, c společnosti odmítá, nebo naopak popírat, o čem je jeho okolí přesvědčeno. A naopak závažný disent může vyvolávat u většiny jisté rozladění: co si ten člověk o sobě myslí? Ale i když všechna tato rizika společenského napětí a možná i konfliktů vezmeme v úvahu, p pravdy a požadavku pravdivosti rozhodně nemůžeme vzdát. Představa pravdy, přesněji řečeno je totiž přítomná všude tam, kde se mluví, a stojí v pozadí téměř každé výpovědi. Věta „Dn říká totéž co věta, „Je pravda, že dnes je čtvrtek“. Každá oznamovací věta implicitně dekl pravdivá; kdyby to nedělala, jak by mohla něco oznamovat? Každá otázka předpokládá, že dos odpověď – jinak by nemělo smysl se ptát. Dokonce i lhář musí vzbudit dojem pravdy, a pokud nepodařilo, namáhal se zbytečně. Proti tomu stojí postmoderní kritika pravdy jako projevu fanatismu: kdo se dovolává pravdy a tedy nebezpečný. Jenže kdyby platilo relativistické „Každý má svoji pravdu“, řeč by ztra nedalo by se mluvit. Pokud bych měl nějakou „svoji pravdu“, proč bych měl poslouchat tu tv mi chceš sdělit, je jenom tvoje pravda, proč mě s ní vůbec obtěžuješ? Ostré rozlišení a pr co má každý svoje, totiž vlastním přesvědčením čili míněním, a pravdivým poznáním, které n není žádná novinka, vynález či choroba současných společností. Stojí už na samém začátku ř nepřímo vedlo k Sókratovu odsouzení a smrti. Na shromáždění Univerzity Karlovy nelze pominout zvláštní význam, jaký má představa pravdi Zatímco v jiných oblastech lidské činnosti bývá pravdivost a pravdivé poznání spíše nástro k něčemu jinému – třeba k úspěchu –, ve vědě stejně jako ve filozofii je vlastním a konečn bádání, na něž mohou pak navazovat nějaké aplikace. Současné vědy se sice snaží pojem prav obejít, ve skutečnosti jej však nutně předpokládají. V empirických vědách se nárok na pravdivost popisu často nahrazuje požadavkem objektivity, právě to, že tvrzení neplatí jen pro mne nebo pro tebe, nýbrž je v jakémsi souladu s věcí to tedy ani pravda moje, ani tvoje, nýbrž pravdivost vůči této společné věci, společnému p poznání. Technicky se požadavek objektivity často nahrazuje slabším, ale snáze rozhodnutel opakovatelnosti výsledku či měření. Staří Řekové ideál objektivity vyjadřovali požadavkem, neřídilo ničím jiným než věcí samou, „Kata to auto“. Ve společenských vědách bychom to moh „Padni komu padni“. Je to právě tento postoj, který vědu charakterizuje a dodává jí její m Pokud si vědy od doby Maxe Webera zakazují své předměty hodnotit, není to proto, že by se mohly obejít, nýbrž právě a jen proto, aby vynikla ústřední hodnota pravdivosti, kterou žá nesmí zastínit. Než se dostaneme k jakési dekonstrukci pojmu pravdy, lépe řečeno k vyjasnění a rozlišení j významů, nebude od věci, když si na několika velmi banálních příkladech zpřítomníme, jak j pravdivostí běžných výpovědí. Můžeme začít výpovědí velmi neutrální: 100 + 100 = 200 I ta sice předpokládá určité výchozí konvence, jako je desítkový zápis čísel nebo aritmeti ale platí pro každého, vždy a všude. Je to totiž tautologie, plynoucí z definice čísel a o Nehodnotící vyjádření jako „nepravdivá věta“ nebo „výpověď, která neplatí“ zavedla matemat aby zdůraznila svůj čistě formální přístup k věci a vyhnula se tak rozlišení, které jinak důležitou roli. Mám na mysli rozlišení mezi omylem a lží. Můžeme si je opět zpřítomnit na příkladu: 100 + 100 = 300 Věta jistě neplatí, podle okolností však může dostat dvojí, velice odlišný smysl. Pokud ji hodině počtů, paní učitelka mu ji červeně podtrhne, označí jako chybu a školákovi vysvětlí protože sto a sto je dvě stě. Docela jiný význam ale dostane, kdyby ji řekl účtující číšní Pokud si toho host všimne a číšníka upozorní, bude se číšník možná hájit tím, že se zmýlil nezbaví nepříjemného pocitu, že se ho číšník pokusil ošidit. To, co je u školáka zřejmý omyl, může být u číšníka lež či pokus o podvod. V naší souvislo tím propastný rozdíl. Omylům a chybám se žádný člověk úplně nevyhne, a pokud je uzná, není hlediska co vytýkat, jakkoli i omyl může nadělat nesmírné škody. Ve vědě tomu odpovídá buď třeba při čtení na stupnici, ale také neplatná hypotéza. Zatímco například chyba měření zn zúčastněné nepříjemnost a pro vědce spíš trapas, patří neplatné hypotézy neoddělitelně k p podle Karla Poppera jsou dokonce jediným spolehlivým výsledkem každého bádání. Hypotézy, k ještě nefalzifikovaly, to podle Poppera téměř jistě čeká v budoucnosti. Matematický logik a informatik může platnost a neplatnost znázornit jako jedničku a nulu a interpretaci přenechat jiným. V naší souvislosti musíme ovšem rozdíl mezi omylem a lží nál Zatímco omyl a chyba může být důsledek nedbalosti, ale nikdy ne záměru, lež a podvod jsou myšlenkové konstrukty. Lhář či podvodník má svůj specifický motiv, který dává jeho jednání svoji oběť přesvědčit o něčem, o čem ví, že to pravdivé není, a musí často naaranžovat oko aby se tato diskrepance neprozradila. Tuto okolnost nedávno ukázalo i neuropsychologické b potvrdilo, že v mozku lháře se aktivuje hned několik oblastí najednou. Vraťme se ještě k jiné, podobně triviální větě. Věta „Dnes je čtvrtek“ platí právě jednou šestkrát v týdnu pravdivá není. Výpovědi či věty, které někdy a někde platí a jinde nikoli důležitý klíč k řešení našeho problému. I když v běžné řeči s obvyklou nedbalostí v užíván že něco je nebo není pravda, chceme-li se v chápání pravdy dostat o krok dál, musíme začít Věta „Dnes je čtvrtek“, která platí jen jednou za týden, jistě není pravda jako taková, al případě – totiž ve čtvrtek – pravdivá výpověď. Ve středu a v pátek není ani to. Okolnost, že naše věta platí jen jeden den v týdnu, jí rozhodně nic neubírá na významu, pr Na rozdíl od tautologických výpovědí matematiky a logiky, které jen rozvíjejí to, co je už ve výchozích pojmech a jejich definicích, empirické či aposteriorní věty k tomu dodávají n Člověk, který tvrdí, že dnes je čtvrtek, dodává k větě ještě vědění o tom, co znamená dnes spojení s přítomností mluvčího, s povědomím o aktuálním dnu v týdnu, jinak řečeno teprve s konkrétní hodnoty za proměnnou „dnes“ stane se věta pravdivou nebo nepravdivou. Pravdivost tedy nebývá inherentní vlastností či atributem věty samé, nýbrž vzniká až její aktualizací promluvě. Dokud by byla „nadčasově“ napsána na zdi nebo vytištěna, nebyla by pravdivá ani teprve jako aktuální výpověď v něčích ústech by se pravdivou či nepravdivou mohla stát. Když jsem na začátku zmínil postmoderní kritiku pojmu pravdy, připustil jsem, že z názorov platnost určitých soudů mohly a mohou vznikat i násilné střety a války. Ty se ovšem nikdy jako takové, nýbrž nanejvýš pravdivosti docela určitých názorů a výroků. K represím a nási dokonce vést jen v případě, že se daly přisoudit jistým nositelům a zastáncům takových náz Aby se moje argumentace nezdála příliš abstraktní, chtěl bych ji ilustrovat na příkladě, k z nás ještě zažili a pamatují – totiž politické prověrky v roce 1969. Zaměstnanci v nich m svůj postoj k obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Po jisté zaměstnanec rozhodující otázku: byla to soudružská pomoc, nebo nebyla? Podle toho, jak odp na svém místě potvrzen, anebo komise doporučila řediteli, aby ho propustil, což se vzápětí Tématem prověrky rozhodně nebyla historická diskuze o tom, co a jak se v srpnu roku 1968 s se dokonce ani neptaly, kterou z odpovědí zaměstnanec považuje za pravdivou: chtěla jen co zjistit, „na které straně barikády“ dotyčný zaměstnanec stojí. Nejednalo se přitom o jeho 1968 (ty se řešily jinde), nýbrž pouze a jedině o to, kam se postaví na podzim 1969, kdy u co ho asi čeká. Jinak řečeno, komisi vůbec nezajímaly skutečné názory zaměstnanců. Těch, k považovali za pomoc proti kontrarevoluci, bylo ostatně málo a byli většinou členy komisí. zaměstnance pouze podle toho, nakolik byli ochotni se přizpůsobit a výslovně se k tomu při Netvrdím, že by v názorových konfliktech a válkách minulosti panovala podobná míra cynismu jen ukázat, že příčinou násilí rozhodně nebylo přesvědčení o platnosti pravdy, nýbrž exist která si mohla dovolit třídit a vylučovat své poddané. Kritériem tohoto roztřídění nebyla pravdivosti určitých tvrzení, nýbrž individuální postoje vůči této moci. Ti, kdo v podobný sahali po násilných prostředcích, neměli zřejmě valné mínění o vlastní přesvědčivosti a ch potlačit právě proto, aby se otázkami pravdivosti už nemuseli zabývat. Také v prověrkách r pravda spolehlivě vyloučena, protože by mohla narušit hladký průběh tohoto třídění zaměstn Zatím jsme tedy dospěli ke dvěma poznatkům, které bych rád ještě připomněl. 1. Tak jako v přirozeném světě našich životů hraje i ve vědě podstatnou roli zásadní rozdí lží. Zatímco vyvrácené hypotézy představují sám pokrok vědy, podvod a lež je ve vědě stejn v bankovnictví nebo v politice. 2. Chceme-li lépe pochopit problém pravdy, měli bychom pečlivě rozlišovat mezi množstvím p výpovědí a pravdou samou jako jakýmsi osvětlením, které dovoluje pravdivé a nepravdivé od To totiž není nic samozřejmého a lháři i demagogové udělají všechno pro to, aby takové svě jako tomu bylo u zmíněných prověrek. Na druhé straně bez schopnosti a ochoty řídit se tímt nikomu z nás nepatří, a rozlišovat mezi pravdivým a nepravdivým by ztratila smysl nejenom lidská řeč vůbec. Podívejme se teď v závěru ještě na to, jak se toto rozlišování za různých podmínek děje, j určuje a ověřuje. Začněme opět velmi triviální větou: „Prší.“ Jako oznamovací věta, Searlo ilokuce“, se vztahuje k aktuální situaci zde a nyní. Pokud není vyslovena na jevišti nebo knize, bude se nejspíš ověřovat pohledem z okna, případně vystrčenou rukou. Rozlišení je o spolehlivé. Jinak je tomu s podobnou větou „Pršelo“, která se vztahuje k minulosti a implicitně naznač neprší. Ověření tak může být pouze nepřímé: louže na ulici, mokré deštníky, svědectví těch Ale i kdyby se větu podařilo ověřit, praktický význam takové informace nebude příliš velik představit situaci, v níž by někomu stálo za to o včerejším dešti lhát. Naproti tomu věta „Bude pršet“ může být poměrně cenná, i když se její pravdivost zatím ově Meteorologové takové informace, doplněné o časový údaj, prodávají médiím, i když mají jen charakter. Zítřejší počasí bude ovšem nějak ovlivněno včerejším a dnešním, takže předpověd jistě nejsou jen nahodilé. Ještě cennější – ale i méně dostupné – by byly spolehlivé infor vývoji v ekonomice a financích. Na tom byla založena představa plánovitého hospodářství, k mohlo fungovat v přísně stabilizované ekonomice beze změn; v moderní realitě však bylo emp Také v politice, jak už víme, se většinou rozhoduje o budoucnosti, a to takové, která se n Otázky, o nichž se má politicky rozhodovat, jsou v moderních společnostech stále složitějš do nepřehledných sítí souvislostí a sotva předvídatelných důsledků. Lidé, kteří o těchto s a důsledcích vědí víc než my ostatní, si také víc uvědomují rizika chybných rozhodnutí, a v sázce opravdu mnoho, budou se vyjadřovat velmi opatrně. V otázkách budoucnosti, jež nelz výpočtem ani expertizou, dávají demokratické státy občanům své váhání najevo tím, že je o hlasovat. Oblast rozhodování o společné budoucnosti čili o politice není tedy z povahy věci chráněna rozhodnutími a omyly tak, jak by si vzhledem ke svému významu zasloužila. Ještě daleko vět tu ovšem představují záměrné a cílevědomé lži. Technický, ekonomický i společenský vývoj p staletí rozšířil lidské možnosti v míře, kterou nikdo nečekal. Obchod, technika, doprava i svět sítí spojů a vztahů, které překračují hranice států. S tím ovšem přišly i nové problé organizovaný zločin, drogy, terorismus a tím spíš životní prostředí, pro něž hranice nezna Po strašných zkušenostech válek 20. století začaly civilizované společnosti a jejich státy formy a instituce, které by tomuto stavu lépe odpovídaly než představa suverénních a nezáv států. Tím se ovšem politika dále zkomplikovala a komplikuje a vzdaluje se za obzor běžného občan úspěchy mezinárodních a nadnárodních institucí za posledních 70 let, přes technický a hosp poměrech relativního míru se bohatým demokratickým světem šíří skepse a frustrace. Jsou ne na ně mohou navazovat lháři a demagogové, často ve službách diktátorů, a nedovedeme si dob by je mohlo zastavit. Někdy těsně před válkou napsal Karel Čapek následující text, který mě překvapil jak svojí vážností, tak i aktuálností. Cituji: „Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než mírové smlouvy, bude to cennější než každé spoje žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoliv zkorumpová Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokol zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží je úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí svě žít v míru ani za nejsilnější hradbou oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem našim svět lží je víc než odzbrojení.“ Podle Čapka tedy mír mezi národy rozhodně neohrožuje prav lež. Za posledních osmdesát let se svět pronikavě proměnil a Čapek ani jeho současníci by patrn očím, kdyby se ocitli mezi námi. Nemám tolik na mysli technický pokrok ani bohatství možno medicíny nebo prodloužení průměrného věku, a to nejen v bohatých částech planety. Jde mi s provázání všech možných koutů světa, o růst vzájemných závislostí mezi nimi i vznik účinný mezinárodních institucí, které se se střídavými úspěchy snaží udržovat křehkou rovnováhu s mezi sedmi miliardami lidí. To by pro nás mohlo být důvodem k určitému uspokojení. Do toho však promlouvá varovný Čapk i přes všechny nepochybné úspěchy modernity zní tak aktuálně. Říká, že mezi všemi možnými krizemi, jimiž nás denně krmí média i populističtí politikové, nás nejvíc ohrožuje demagog lež ve službách mocných lidí bez skrupulí. A není dnes lež o to hrozivější, že se za ni ně činitelé dokonce přestávají stydět?