Josef Dovalil: Do sportu pronikají příživníci ****************************************************************************************** * Josef Dovalil: Do sportu pronikají příživníci ****************************************************************************************** „Začínám být tím, jak se někteří lidé snaží na vrcholových sportovcích vydělat, trochu zne v rozhovoru pro iForum docent Josef Dovalil. Někdejšímu děkanovi Fakulty tělesné výchovy a bývalému členu vedení Českého olympijského výboru a tuzemského hokejového svazu těsně před Jižní Koreji udělila Unie profesionálních trenérů cenu za celoživotní dílo v oblasti trené olympismu. Zrovna probíhají přímé přenosy ze zimních olympijských her v Pchjongčchangu. Nepřipravila schůzkou o nějaký zajímavý divácký sportovní zážitek? Sledujete hry, i když už nejste akti členem Českého olympijského výboru? Snažím se je sledovat, ale musím říct, že můj vztah ke sportu je čím dál víc poznamenáván jevy. Zdá se mi, že začíná převládat manažersko-finanční přístup. Tím nemyslím, že by spor odpovídajícím způsobem odměňováni za to, v čem vynikají. Amatérismus ve vrcholovém sportu značně pochybený a pokrytecký. Zdá se mi nicméně, že se nejenom na hrách, ale ve sportu vů setkáváme jen s tím, kolik peněz v něm je, kolik co stálo a kolik se na tom vydělá. Asi před deseti lety jsme ve výboru začali hovořit o tom, že bychom mohli v České republic olympijské hry. Zvedla se proti tomu obrovská vlna odporu, kterou jsem nikdy nepochopil. S řešilo, kolik to bude stát a kolik hry vynesou, nikdo nemluvil o tom, že by se tu sešli li a byla by to mimořádná sportovní – ale nejen sportovní – slavnost. Nedávno jsem viděl v televizi rozhovor s jedním fotbalovým manažerem, který o hráčích mluv pořádně trénovat, aby je mohl co nejlépe prodat. To se mě opravdu dotklo. Do sportu pronik kteří se na něm velmi dobře přiživují. Otřásá to mými idealistickými jistotami coubertinov Takový je ale svět. Mám dojem, že se sport řítí někam, kde ho naše generace vidět nechtěla přenosy z olympijských her se prodávají za takové peníze, že už není v možnostech České te zaplatit. I přenosy z některých zápasů evropské Ligy mistrů už jsou tak drahé, že je stále získat. Snaha vytřískat ze sportu co nejvíc peněz mi vadí. Ochladila můj vztah ke sportu. Někdy už ani přenosy vrcholných sportovních událostí nesleduji. Mám pocit, že se toto odvě uličky – doping, korupce, manipulace se sportovci, zisk na prvním místě... Právě jako reakce na korupční a dopingové skandály ve světovém sportu vznikl mezinárodní m Sports Ethics and Integrity, jejž společně otevřelo šest evropských univerzit včetně UK. J hlavních cílů je vychovat funkcionáře pro národní i mezinárodní sportovní organizace, kteř sportu pouštět negativní vlivy. Je to podle vás možná cesta, jak by se vrcholový sport moh „školou mravní ušlechtilosti a čistoty a tělesné síly a zdatnosti“, jak ho viděl zakladate olympijských her Pierre de Coubertin? Určitě to je cesta, pomůže ale také veřejná publicita. Na fakultě se snažíme myšlenky olym akcentoval jsem je i ve své činnosti v Českém olympijském výboru. Musím ale bohužel říct, generace studentů je už tak zválcována, že jakmile mluvíme o hodnotách sportu a nezbytnost narážíme na skleněnou stěnu, studenti jako by to slyšet nechtěli. Třeba přijde doba, kdy s a najde se cesta ven. Jako člen vedení Českého olympijského výboru jste zažil osm olympiád. Na kterou z nich nej vzpomínáte? Nezapomenutelné je samozřejmě Nagano a hokejový turnaj. A ještě výjimečnější pak byla cest to štěstí, že jsem byl v letadle spolu s hokejovou reprezentací. Bylo to velmi bouřlivé, c strach, jestli s námi letadlo nespadne, když se všichni hrnuli dopředu do kokpitu. Úžasná letiště po Evropské na Staroměstské náměstí, to už nikdy nezažiju. Také velmi rád vzpomínám na hry v Sydney – byly velmi přátelské. Organizátoři nezvolili bo nebylo to žádné hogo fogo, drželi se při zemi, hry měly lidský rozměr. Nikde nás tam nešik smíme, kam nesmíme. Navíc to byly velmi ekologické hry, nestavěly se zbytečné betonové hal olympiádě, což se vyčítá jiným organizátorům. Třeba beachvolejbal se hrál na pláži, celý s diváků postavili z trubek, po skončení ho zase snadno rozmontovali. Stadion pro zahajovací ceremoniál nastavili z přenosných tribun, které po hrách zase odvezli pryč. Obecně ale ve všech olympijských vesnicích, kde jsem byl, bylo možné zažít skutečně přátel internacionální atmosféru, jinou než třeba na mistrovství světa v hokeji, kterých jsem tak absolvoval. Olympijské prožitky na místě byly krásné a velmi emocionální. Nemůžu vlastně z žádnou z olympiád. Zastával jste řadu vedoucích funkcí v různých organizacích spojených se sportem. Na FTVS U proděkanem i děkanem, a to hned v zásadní porevoluční době, kdy fakulta hledala novou obor kde bude fyzicky jako budova stát. Jedenadvacet let jste byl ve vedení Českého hokejového let funkcionářem Českého olympijského výboru. Která z těchto činností vás nejvíc naplňoval Nelze nic z toho vyzdvihnout, jsem rád, že mi život takové příležitosti přinesl. Na fakult strávil pět let jako student a pak dalších padesát let jako akademik. Několik kamarádů ze osmdesátých let mě přivedlo do hokejového světa – tehdejší trenéři reprezentace Luděk Buka Neveselý si mě vzali jako spolupracovníka do realizačního týmu. Tím začala i moje odborná činnost v hokeji, a dostal jsem se tak do hokejového svazu, kde jsem dvaadvacet let vedl t a byl členem dříve předsednictva, dnes výkonného výboru. K olympijskému výboru jsem se dos mnou v době, kdy jsem skončil děkanování na fakultě, přišlo několik lidí s tím, jestli byc ucházet o funkci místopředsedy olympijského výboru pro olympismus. Společenské vědy a filo mi byla vždycky blízká, řekl jsem si proto, že to zkusím. Nemůžu si stěžovat, život jsem m většinou mě to, co jsem zrovna dělal, nadchlo a naprosto vytížilo. Na která období strávená na fakultě nejraději vzpomínáte? Není možné žádné z nich vyzdvihnout. Fakulta měla podle mého názoru velmi plodné období v 1969 i v následujících rocích. Ovlivnila to asi normalizace, vnější tlak, na fakultě se vy vnitřní soudržnost. Na to nelze zapomenout. Měli jsme tam třeba učitelský klub, který se p ve sklepě pod menzou. Přetřásaly se v něm nejenom fakultní věci, ale na programu byly i de čarodějnic, do dvou nebo do tří do rána jsme tam diskutovali, hádali se, zpívali, hráli di sblížilo. Moc rád na ten čas vzpomínám. Nemůžu zapomenout ani na léta po revoluci, na svoje období děkanování. Byl jsem vůbec prvn FTVS po sametové revoluci, byl jsem navíc kandidátem studentů. To mě neuvěřitelně těšilo. kdy jsem byl v neustálém kontaktu s rektorem Radimem Paloušem. Byla to zvláštní doba vzepě entusiasmu. Byli jsme rádi, že smíme dělat věci, které do roku 1989 nebyly možné. Co byly vaše hlavní cíle, jež jste si jako děkan stanovil? Úplně jsme přetvořili studium. To byl náš hlavní úkol. Do roku 1989 měl každý obor studia univerzální učební plán. Začali jsme dělat to, co bylo v zahraničí běžné a co se dnes pova samozřejmou věc: rozdělili jsme předměty na povinné, volitelné a povinně volitelné. Zaklád obory – tělesnou výchovu postižených, management sportu, fyzioterapii. Chtěli jsme, aby na demokratický život a studenti i učitelé měli prostor vyjádřit se k výuce a dění na fakultě senát. Vzpomenout musím také na budování areálu ve Vokovicích. Museli jsme opustit Tyršův zpět Sokol. Měli jsme strach, kam vlastně půjdeme. Velmi nám tehdy pomohla naše absolventk velké zásluhy na získání areálu ve Vokovicích má můj předchůdce děkan profesor Václav Hoše proděkan docent František Dvořák (později také místopředseda olympijského výboru). Život jste zasvětil tomu, že jste vzdělával a vychovával nové generace sportovních trenérů schopnosti, dovednosti a znalosti by podle vašich zkušeností měl dobrý trenér mít? Trenérství je ošidná věc, je jako divadlo. Když vystudujete DAMU, ještě to neznamená, že b herec. Trenérství je ze třiceti čtyřiceti procent také umění, které se zcela naučit nedá, tvoří znalosti. Pokud ho člověk chce dělat opravdu profesionálně, měl by něco vědět o lids těle. Důležité je umět jednat s lidmi, umět je přesvědčit, být empatický. Jsou tací, kteří teoretické znalosti, nedokážou ale působit na ostatní, přesvědčit je, že mají dělat to, co myslí, že je dobré. U týmových sportů je to ještě daleko komplikovanější, dokázat vytvořit samo o sobě. Nalinkovat to předem se nedá. Jsem rád, když jde někdo k nám na fakultu a zís fyziologie, anatomie, pedagogiky nebo psychologie, ale není to záruka toho, že bude úspěšn Často vidíme, že se z vrcholových sportovců později stávají trenéři. Je to, že člověk získ medaili, předpoklad k tomu, že bude i dobrým trenérem v dané sportovní disciplíně? Je to výhoda, protože trenér a zároveň úspěšný sportovec má přirozenou autoritu. Jeho svěř nemůžou polemizovat a říkat mu, že neví, o čem mluví. Samo o sobě to ale nestačí. Existují kdy úspěšní sportovci šli do trenérské praxe, moc ale neuspěli. Často to bylo právě tím, ž potřebný nadhled, širší erudice a umění psychologicky působit – pouhá zkušenost nestačila. ptali, proč nejdu sám trénovat, když o tréninku přednáším a vydal jsem o něm několik publi to, ale bylo mi jasné, že právě sociálně-psychologická sféra by nebyla moje silná stránka, chybělo i něco dalšího. Historie si bude docenta Josefa Dovalila pamatovat jako vůbec prvního československého děk třiasedmdesátiletý Dovalil působil na FTVS UK padesát let (v letech 1991 až 1997 jako její se zaměřoval na teorii a výuku sportovního tréninku. Je autorem a spoluautorem více než 25 přepracování Výkon a trénink ve sportu), na které se spolupodílel, patří k základním studi Mezi lety 1987 a 2008 byl členem výkonného výboru Českého svazu ledního hokeje. Za svůj př hokeje. V roce 1996 byl zvolen místopředsedou Českého olympijského výboru, funkci zastával až do r celoživotní dílo v oblasti trenérství, sportu a olympismu. Sportu zasvětila život i jeho rodina. Se svou ženou Evou se seznámil právě na FTVS UK. Jej bývalého trenéra juniorské fotbalové reprezentace. Dnes působí jako sportovní ředitel fotb