Budu ráda jednou z řady












            ******************************************************************************************

            * Budu ráda jednou z řady
            ******************************************************************************************
            První děkanka Fakulty sociálních věd UK – slyším poměrně často. „Máš z toho radost?“ ptají

            Mám, ale zároveň mě to mimořádně zavazuje a vlastně i přivádí do rozpaků. První ředitelka 
            Fakultě sociálních věd – zjistila jsem před třemi a půl lety. První redaktorka, která kome
            přímý přenos finále (sledge) hokejového mistrovství světa – říkal o mně můj někdejší učite

            Záruba před devíti lety v rozhlase.
            Jak se mi to přihodilo? Vlastně nevím, vždycky jsem si v práci šla za tím, co mě bavilo, n
            výrazně konkrétní cíle, kromě toho, že chci to, co dělám, dělat co nejlíp. Nefandím moc „s

            vždycky jsem pracovala (i obecně žila) hodně a ráda, s plným nasazením. Nezajímalo mě, jes
            pro muže, nebo pro ženu, měla jsem štěstí na rodinnou výchovu i šéfy a šéfové, které zajím

            mojí práce. Jasně že se občas někdo kolem ušklíbl, že sportovní novinařina přece není pro 
            nějaký méně pracovitý, ale o to agilnější spolupracovník na fakultě zeptal, jestli mi není
            práci, místo abych byla doma s dětmi, ale to jsou klasické kyselé hrozny, se kterými se se

            mají různou podobu a různá témata podle toho, koho mají zranit.
            Ze zkušenosti vím, že není nijak výhodné být v něčem průkopník. Naopak, je daleko lepší jí
            cestou. Když ji prorážíte, ztrácíte spoustu energie, kterou ti za vámi už nemusejí vynaklá

            koneckonců kdokoli, kdo si někdy zkusil vysokohorskou turistiku nebo jet na špici cyklisti
            Tady je to spíše metaforické, ale neméně – zejména psychicky – náročné.
            A proč mě to celé přivádí do rozpaků? Dovolím si tu ještě poslední sportovní paralelu. Chr

            francouzský sprinter, nesnáší, když se o něm mluví jako o nejrychlejším bílém běžci. Mimo 
            že nechce být nejlepší z nějaké skupiny, chce být nejlepší ze všech. Vedle náznaků rasismu
            podceňování, takovou cenu útěchy.

            Ráda bych tedy byla jednou z řady představitelů naší fakulty. Aby se na mě časem vzpomínal
            děkanku, ideálně dobrou děkanku, nikoli jen první ženu v té funkci na FSV. Věřím, že po mn
            děkany ještě mnohé další, které už budou mít cestu hezky umetenou a budou ušetřeny bodovýc

            jež posvítí na každou sebemenší chybu (a chyby děláme všichni, bez rozdílu pohlaví) a prov
            kdo je vepředu. V tom cítím ten velký závazek nepokazit pozici kolegyním za sebou, aby nem
            zablokovanější trasu.

                                       PhDr. Alice Němcová Tejkalová, Ph.D., děkanka Fakulty sociálníc