Velkopáteční páternoster












            ******************************************************************************************

            * Velkopáteční páternoster
            ******************************************************************************************
            Právnická fakulta slavnostně obnovila kabinkový výtah, který jezdí současně v obou směrech

            dolů. Říká se mu páternoster. To slovo je převzato z latiny: pater noster, otče náš. Prý p
            připomíná růženec – smyčku, na níž jsou navlečené korálky, s jejichž pomocí se počítají mo
            korálků pro prosby o přímluvu Panny Marie a jeden samostatný pro Otčenáš. Těm deseti by u 

            řetěz a tomu samostatnému kabinka. (Škodolibější výklad hovoří o tom, že se cestující – kř
            tak bojí, až se modlí.)
            Výtah je prostě zařízení praktické i metaforické. Pohyb po vertikále, výstup a sestup, evo

            lidské existence, jejíž každé „zde a nyní“ přesahuje samo sebe od transcendentního příčinn
            k transcendentnímu příčinnému cíli (latiníci by řekli: od causa efficiens ke causa finalis

            li „přesahuje samo sebe“, mám na mysli danost, jež předchází a utváří naše svobodné jednán
            jí podmíněno a které ji má respektovat. Nikdo z nás totiž není sám sobě nejzazší příčinou 
            sobě konečným cílem. Nikdo také není beze zbytku vysvětlitelný sřetězením druhotných příči

            fyzikálních, evolučních, sociálních apod.), jež se sice nepochybně podílejí na tom, kdo/co
            nevysvětlují naše poslední „odkud a kam“. A protože jsme bytosti rozumné a svobodné, vplét
            metafyzické osnovy svůj jedinečný životní příběh.

            Je zajímavé, že metafora výtahu není zcela cizí ani novozákonním textům. Nejvýrazněji ji l
            ve slovech, která vyřkl Ježíš v evangeliu sv. Jana: „Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu vše
            řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.“ (12, 32–33) A zde jsme přímo u Velkého pátku: 

            má být tím okamžikem, kdy byl Ježíš „vyvýšen“. Evangelista ovšem nemá na mysli jenom fakti
            na kříž. Spatřuje v něm spíše skutečnost, že Ukřižovaný všem lidem zprostředkovává to, že 
            a kam“ je ten Bůh, jehož on sám – navzdory svému fyzickému a psychickému utrpení, sociální

            existenciálnímu prožitku nesmyslnosti a náboženskému pocitu opuštěnosti – nazývá milujícím
            Svým i naším.
            Velkopáteční Ježíš tak má být jakýsi zosobněný páternoster. Má přenášet každého člověka od

            jeho „kam“. To díky němu se prý může člověk přimykat k Bohu s důvěrou dítěte a modlit se: 
            Otče náš…“ (srov. Mt 6, 9–13).
            Uznejte, že říci něco takového je buď absolutní bláznovství, nebo konstatování nesmírně po

            krajně závažné skutečnosti. V každém případě stojí za to o tomto velkopátečním poselství u
                                     prof. PhLic. Vojtěch Novotný, Th.D., děkan Katolické teologické f