Spiritualita ve vězeňské poezii Ivana Jirouse a Jana Zahradníčka ****************************************************************************************** * Klára Krásenská: spiritualita ve vězeňské poezii Ivana Jirouse a Jana Zahradníčka ****************************************************************************************** Klára Krásenská se ve své bakalářské práci zaměřila na vězeňské básnické sbírky Ivana „Mag Jana Zahradníčka. Důraz v ní kladla na spiritualitu obou neprávem vězněných autorů, protož jiné víra v Boha, která jim pomohla přestát jedny z nejtěžších životních chvil. Za svou práci Spiritualita ve vězeňské poezii Ivana Jirouse a Jana Zahradníčka autorka zís pro nejlepší absolventy bakalářských studijních programů. „Poezie je mi bytostně blízká, otiskuje se do mě, rezonuje. Pamatuji si, že když jsem začí Jirousovy Labutí písně, neměla jsem k němu ještě žádný vztah, moc jsem o něm nevěděla a je vlastně poněkud zaskočila. Znovu a znovu jsem se k ní vracela, až se skořápka mé nejistoty obklopily mně důvěrnost, intimita a křehkost, které silně odporovaly představě, již lidé o mají,“ popisuje Klára, jak se v ní začala rodit myšlenka na téma bakalářské práce. „Ve stejné době jsem četla také Zahradníčkovu vězeňskou sbírku Dům Strach a uvědomila si, dvou sbírkách je velké množství společných motivů, které vyvolávají dojem návaznosti nebo Chtěla jsem vyzdvihnout, že dva autoři odlišných generací (Zahradníček byl z politických d padesátých letech, Jirous v osmdesátých, pozn. red.) prošli velmi podobnou zkušeností duch reflexe situace, do které se dostali,“ uvádí. I přes obdobnou situaci se spiritualita a vztah k Bohu u obou básníků liší. „Jirous o sobě říkal, že je katolík, přestože takový výrok mohl u veřejnosti budit jistý údiv. V Labutích spatříte v jeho hluboké ryzosti, v jakési nahotě duše. Vyslovoval celou svou úzkost z toho něho dělo,“ vysvětluje pramen Jirousovy vězeňské víry Krásenská. Děsil se, že svůj úděl v neunese, že povolí a někoho zradí. „Z jeho básní vyplývá, že se skutečně hodně bál, aby ne a bolesti. Právě zde se ukazuje jeho úplná odkázanost na Boha, kterou považuji za nejvýraz spirituality. Jeho vztažení se k Bohu vnímám jako velmi křehké. Nevyřizuje si s ním žádné pouze pokorně doufá, že mu Bůh podá pomocnou ruku.“ Jeho vězeňské básně tak do jisté míry fungovaly také jako modlitby. Psát cokoli kromě dopi Jirous se tedy své texty učil zpaměti. Později si básně zaznamenával a ukrýval do doby, ne Gruntorád na průklepovém papíře tajně vynesl z vězení. „Kdo je nečetl, neuvědomí si, že Ji verše s motivem Boha pro nějakého třetího čtenáře. Jeho básně jsou přímým oslovením Boha, nějakého světce, jsou modlitbou samy o sobě,“ upřesňuje autorka. Zůstal Ivan Jirous věrný svému náboženskému cítění i po propuštění z vězení? Klára Krásens jednoznačně ano. Labutí písně byly ovlivněny jeho zkušeností z věznice ve Valdicích, nicmé sbírka, Ochranný dohled, vychází z období těsně po propuštění; ochranný dohled znamenal ka povinnost hlásit se v přesném časovém rozmezí na policejní služebně v Telči; porušení by z do vězení. „Tato doba byla pro Jirouse velkou deziluzí a nesvoboda na něho těžce doléhala. sice již fyzicky venku, ale stále nad sebou měl plný dozor. Motiv křehkosti vztahu je v je poezii stále přítomen, i když výrazně spirituální prožitky jsou o něco méně časté.“ Druhým autorem s vězeňskou zkušeností byl Jan Zahradníček, který ji tematizoval ve dvou sb Strach a Čtyři léta. „Na rozdíl od Jirouse není u Zahradníčka tak silně zřetelná vnitřní o a bezprostřední výpověď o jeho vztahu s Bohem. Pro Zahradníčka je Boží existence naprosto nezpochybnitelná věc, drží se jí jako kotvy. Přesto Bůh vždy stojí spíše někde vysoko nad s ním do osobního vztahu nevstupuje. V Domě Strachu je snad jen jediná báseň, která jejich téměř v jirousovské křehkosti,“ říká Klára Krásenská. Specifikem Zahradníčkovy poezie je právě jeho pevná víra. Skrze ni proniká do jeho textů m neutuchající životní radosti. Jak studentka tvrdí, narazit na ni lze hned v první básni Do kos zpívá zatčenému: „Tento droboučký ptáček, který autora provází, značí radost z toho, ž všeho, co zažil, přetrvává radost. Ta nikdy nepřestává, všemu navzdory.“ Klára Krásenská studuje magisterský navazující program dějiny evropské kultury na Katolick fakultě UK. Vedle studia píše sloupky o literatuře do evangelického sborníku Protestant [ pro časopisy Krkonoše a Jizerské Hory, kde se nejčastěji objevují její kresby místní fauny přístupná v budově Katolické teologické fakulty UK.