Koně, psi a nemocní plyšáci na Dětské pouti na Karlově ****************************************************************************************** * Kůň v igelitu, pes zahryznutý do zad a nemocní plyšáci na Dětské pouti na Karlově ****************************************************************************************** Dny pomalu ubíhají a moji kluci se doma každý večer ptají: „Kolikrát se ještě vyspíme? Kdy skákat koně přes oheň?“ Nejde přitom o klasickou pouť s kolotoči, houpačkami a autodromem. zvědavé, co za kousky jim předvedou cvičení koně a psi městské policie, jak to vypadá uvni či policejního vozu. Program se zdravotnickou tematikou pořádají vždy ke Dni dětí 1. lékař Univerzity Karlovy spolu s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze už přes dvacet let v zahr Tentokrát proběhl 29. června. Krásní ztepilí hnědáci procházejí mezi vybuchujícími rachejtlemi, ani nemrknou. Překračují figuríny simulující nehybná lidská těla a doslova jako dárek ke Dni dětí se nechají pro ma zabalit do šustivého igelitu. „Naši koně jsou od tří let věku cvičeni k tomu, aby za všech zachovali klid,“ říká členka městské policie s tím, že trénink každého zvířete trvá zhruba Koně přes oheň nakonec neskákali, protože se to od nich v praxi ani neočekává. Bohatě stač obejdou petardy nebo se nechají pohltit zeleným dýmem, který se právě valí přes zahradu Ps Neurologické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově. Zásah koní střídá ukázka likvidace zvlášť nebezpečného pachatele. „Hej! Stůj! Zklidni se!“ policista se psem u nohy rozdováděnému sportovnímu fanouškovi, který se komíhá mezi stromy mává vlajkou. Zamaskovaný muž, ve skutečnosti figurant, nereaguje. Zato zvíře vnímá polici povel okamžitě. Startuje, vrhá se po pachateli a zaléhá ho. Nejdřív s náhubkem, jelikož al vzdoruje, sundává policista košík a chlap jak hora chráněný jakýmsi polstrovaným měkkým br bylo do čeho se zakousnout – se kácí k zemi. Vlčák ho hryzne do ramene a za divokého jásot zneškodní. Mezitím si o kousek dál dvě holčičky zkoušejí potápěčskou výstroj městské policie. „Hledát mrtvoly?“ ptají se. „Naším hlavním úkolem je kontrola plavebního prostoru na Vltavě. Větši plavíme na člunech, a když je potřeba, vyhledáváme z řeky a dalších pražských vodních ploc nejčastěji jízdní kola,“ vysvětluje jim policista Petr Šumšal a rád by ještě něco dodal, j přehluší zvuk sanitky. Do areálu právě přijíždí ambulance Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, děti odkládají pl utíkají jejím směrem. „Jsme pouze převozová sanitka, nejezdí s námi lékař. Náplní naší prá pacienty po areálu nemocnice, případně do domácího ošetření,“ chladí jejich nadšení řidič to ale vůbec nevadí. Ke štěstí jim stačí, že uvnitř najdou opravdové lůžko, na které se mo skřínky se zdravotnickým materiálem, jiímž se mohou prohrabávat. Když je navíc řidič posad objeví tlačítka na přepínání nejrůznějších druhů houkání a vysílačku, s níž se mohou spoji je jejich radost nesmírná. „Mohl bych toho medvídka převézt sanitkou do nemocnice?“ ptá se můj pětiletý syn Vojta a u ležící obří hračku ve vedlejším stánku Nemocnice pro medvídky Spolku mediků českých. „To n připravený pro další děti, ale můžeš se podívat, co ho trápí,“ podává mu jedna z dívek dět nožík, aby mohl plyšákovi rozříznout břicho. Z jeho nitra pak začne vyndávat vnitřnosti: p dlouhou šňůru tenkého a pak silnější tlustého střeva, zakončenou malým hnědým ocáskem – ap tam je za mrkev, to mu jen tak leží v břiše?“ vytahuje syn oranžový šlahoun. „To je slezin strávit potravu,“ smějí se studentky medicíny. Jejich úkolem je představit malým zvědavcům vysvětlit jim, jak se k němu chovat, aby jim co nejlépe a nejdéle sloužilo. Zatímco Vojta ukládá pěkně popořádku všechny orgány zpátky do medvídkova bříška, já si zat stánku zkouším, jak jednou rukou zapnout knoflík u kabátu. V levé ruce držím dřevěnou ruko drátkem, která vzdáleně připomíná bublifuk. Očko mám provléknout nejdřív dírkou v oblečení ke knoflíku na druhé straně a nakonec kabát zapnout – bez šance. I se dvěma rukama bych mě natož s jednou. Podobně „úspěšná“ jsem i v práci s jakousi kovovou tyčkou – něco mezi kleš jejíž pomocí se snažím zvednout ze země bonbon. „Říká se tomu švédský podavač. Doporučujem se nemohou shýbat,“ vysvětluje Simona Homolková, studentka oboru ergoterapie z kliniky reh lékařství 1. LF UK a VFN. „Chce to cvik,“ komentuje moje chabé snažení. Pracuje ve Spolku studentů ergoterapie SPOT snaží pomoci pacientům s jakýmkoli fyzickým handicapem k co největší soběstačnosti: „Znám dokáže touto zdravotnickou pomůckou zavázat tkaničky od bot.“ V některých situacích jsou l indispozicí šikovnější než ti zcela pohybliví. A právě na to se aktéři Dětské pouti snaží se totiž může komukoli cokoli a kdykoli. I v tom největším neštěstí ovšem mají všichni prá život – senioři, děti, dlouhodobě nemocní, těžce zranění, ale třeba i ti psi či koně.