Jak to bylo v listopadu 89: O cestě za svobodou z Říma a českém studentovi v Koši ****************************************************************************************** * Jak to bylo v listopadu 89: O cestě za svobodou z Říma a českém studentovi v Košicích ****************************************************************************************** Při příležitosti oslav 30. výročí sametové revoluce jsme vyzpovídali aktéry tehdejších rev událostí, kteří jsou spjati s Univerzitou Karlovou. Jejich vzpomínky už vyšly v tištěném s Forum, nyní je předkládáme v nezkrácené podobě také on-line. Mgr. Jan Kotas, S.L.L. , rektor Arcibiskupského semináře (v listopadu 1989 student teologi "Týden před 17. listopadem 1989 jsme naprosto překvapivě mohli odletět do Říma – studenti bohoslovecké fakulty, dávno vyobcované z Univerzity Karlovy, vystěhované pod kuratelou kom do izolace litoměřického exilu. Bylo nás tehdy skoro tři sta, kdo si v ateistickém ráji ne prohlásit, že chtějí studovat teologii, stát se kněžími a s vírou sloužit lidem. Listopadové dny toho roku přišly jako zázrak, o kterém člověk tiše sní, a to jen ve snech Ve čtvrtek devátého se zhroutila berlínská zeď a v neděli dvanáctého papež Jan Pavel II. n Petra kanonizoval před celým světem naši Anežku Přemyslovnu. A my jsme byli při tom, čtyři chodili po římských bazilikách a ulicích a naše léta ponižovaná víra tam byla v úctě. Před ještě s chvěním naskládali na dna svých kufrů exilovou literaturu… Ze sluncem zalitého Říma nás pak noční let vrátil zpátky do Čech, utopených tehdy v oblačn Naše cesta za svobodou začala jako biblický exodus za tmy a ranní mlhy. Přistavené autobus před rozedněním z letiště rovnou do Litoměřic a vysadily nás znovu doprostřed zdí, které b vězení… jenže my už byli jiní, dýchali jsme zážitkem svobodného světa. Jako mnohokrát předtím jsme tajně ladili Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a Rádio Vatikán. V sedmnáctého a v sobotu brzy ráno už k nám éterem letěly zprávy o událostech na Národní tří ta o brutalitě zákroku a o mrtvém studentovi, zmocnil se nás šok. Spontánně jsme cítili a je příliš, že ti bezostyšní a nabubřelí mocní definitivně ztratili soudnost, že jim přeci zabíjet a že se něco musí stát. Zazněla výzva ke generální stávce, my sepsali prohlášení a do Prahy s ním vyslali několik náš hlas přidal k ostatním studentům. V pondělí 20. 11. ráno jsme nejprve odmítli jakoukol politických přednáškách, které nám do té doby povinně jezdili dělat soudruzi z ministerstv desáté hodiny pak bohoslovci zaplnili litoměřickou katedrálu sv. Štěpána a spolu se studen vysokých škol jsme vyhlásili úplnou stávku. Přednášky pokračovaly až v únoru, ovšem s jinými učiteli: zkorumpovaní odešli a ujali se n sami dosud pronásledováni, mohli dlouho předávat své vědění jen v disentu. Z katedrály jsm průvodem přes město, ten den ještě celé vystrašené a schovávající se v oknech za záclonami vlajku a tři sta chlapů pokojně zpívalo: „Osvoboď nás pravdou, obnov tvář země“. Do smrti okamžik rodící se naděje. V příštích dnech starší spolužáci objížděli továrny v okolí a získávali lidi pro generální evangelickým farářem a pak i senátorem Zdeňkem Bártou jsme spoluzakládali v Litoměřicích O vytáhli ze sklepa naše tajné cyklostyly, tiskli letáky a organizovali. V sobotu 25. listop ministrovali kardinálu Františku Tomáškovi při slavné mši v pražské katedrále, kterou lidé a kde z jeho úst zazněla památná, odvahu probouzející věta: „Církev je na straně národa“. seběhli na Letnou a připojili se k milionovému shromáždění. Disident a kněz Václav Malý v chvíli pozval ten ohromný zástup k modlitbě „Otče náš“. Ocitli jsme se uprostřed zázraku o dobré vůle. Do nového akademického roku jsme po prázdninách nastupovali po mnoha desetiletích znovu v hrdě složili imatrikulační slib a byli přijati zpět do svazku Univerzity Karlovy – tak jsm dovršili svůj exodus." prof. David Storch, Ph.D., biolog a ekolog pracující v CTS (v listopadu 1989 student PřF U "17. listopadu 1989 večer jsem se na Národní třídě rozhlédl a pomyslil si, že už nic nebud Tohle bylo jiné než lednový Palachův týden. Kolem byli lidé, kteří předtím na demonstrace studenti z venkova, naši učitelé z fakulty. Ať se teď stane cokoli, nezůstane to jen tak, si. Snad to konečně praskne, možná bude hůř, ale nikdo už nebude moci tvářit, že vše půjde Chytli jsme se s kamarádem za lokty a nechali se vláčet davem, který se choval jako k smrt Nic jiného se dělat nedalo, měl jsem hrůzu ani ne tak z rány obuškem, ale z pádu a ušlapán uličkou mlátících policistů byla vysvobozením. Pak to šlo den po dni tak rychle, že jsme jen zírali. Okupační stávka ve Viničné 7, kde se jedlo. V úterý 21. listopadu mě tam volal z koordinačního centra Šimon Pánek (znal mě z te že je třeba okamžitě letět do Košic a vysvětlit jim tam, co se vlastně děje. Před úsvitem letadlo, v Košicích mě dva studenti dovezli do hlavní auly univerzity, kde zrovna řečnil j Toho okamžitě utli s tím, že je tu student z Prahy (díky letadlu jsem tam byl úplně první) Povídal jsem o té demonstraci a snažil se jim vysvětlit, že správně požadují zrušení vojen že je třeba nejdřív zrušit vedoucí úlohu KSČ a uspořádat svobodné volby. Tak to šlo celý d na košickém hlavním náměstí, a když jsem měl pocit, že to jde správným směrem, nasedl jsem jel zpátky. Byl jsem ve druháku a bylo mě 19 let – a nechápal jsem, jak je tohle všecko mo Pocit neskutečna se ještě posílil, když jsem se pak ráno ohlásil na stávkovém výboru a hne spou se dvěma spolužáky poslán do jedné továrny jednat s generálním ředitelem. Po třech ho ředitelství přistoupilo na všechny naše požadavky a my nechápali, jak se to stalo. Dějinný vítr zkrátka vál a my se toho účastnili sice aktivně, ale spíše po způsobu plavce