Ční nad tím vším nějaký silný moment, který si vybavíte i po mnoha letech? Jednoznačně porady s Václavem Havlem. Tehdy jsem ho viděl poprvé naživo a jistě nejenom na zapůsobilo jeho nesporné charisma a jasná vůdčí role v tehdejším Občanském fóru. Dále nemo své vystoupení na balkoně paláce Melantrich, když pode mnou stálo čtvrt milionu lidí a ček slovo. Studoval jste tehdy na Přírodovědecké fakultě. Jak to na ní na konci osmdesátých let vypad Fakulta už byla celkem otevřeným prostředím, se spoustou zdejších lidí jsem se setkával i Bylo to dáno asi také tím, že přírodovědná témata, snad kromě ekologie, byla stranou zájmu strany. Společenskovědní obory byly daleko profízlovanější. Měnila se tehdy atmosféra i ve vedení fakulty? Neřekl bych. Ale náznaky jiných názorů jsem registroval například během exkurzí do přírody možnost diskutovat s pedagogy otevřeněji než v budově školy. Věděli o vašem nezávislém studentském sdružení Stuha? Myslím, že ne, tehdy jsme s ní teprve začínali. Vlastně celá ta eskalace, jíž bychom dnes neposlušnost, byla relativně krátká, když nepočítám poměrně malé extrémně odvážné jádro di fungovalo už od sedmdesátých let. Širší skupiny lidí se začaly přidávat až po demonstraci která byla vůbec první po devatenácti letech. Pro mě to bylo zjevení – být něčemu takovému přítomen. O vzniku Stuhy jsme se začali bavit až v lednu 1989, kdy probíhala vzpomínková a týdnu, na níž přišlo velice málo studentů. Chodilo jen pár tisíc starších lidí, a to jsme Proto jsme začali vytvářet síť tvořenou nejprve několika studenty na každé fakultě, kteří informace o našich aktivitách mezi svými spolužáky. Stuha stihla uspořádat vlastně jen jednu demonstraci – 17. listopadu 1989. Jak se vám na n přilákat tolik lidí? Protože byla povolená, a mohli jsme tak o ní předem veřejně informovat. Také datum 17. lis nezvolili náhodou. Šlo o Mezinárodní den studenstva a říkali jsme si, že se bude tím pádem zakazovat. Vy jste se ovšem demonstrace nezúčastnil. Ano, je to paradox – jsem jedním ze studentských vůdců, ale na Národní třídě jsem nebyl. J brigádu na Šumavu. Nenapadlo mě, že to bude první a poslední akce Stuhy. Až později jsme s že o své účasti na demonstraci rokovali disidenti. Václav Havel jim tehdy říkal: „Ne, nele studenty, ať si akci udělají sami.“ Byl to jistě výraz jeho pokory. A také intuice. Přesně tak, takový taktický instinkt, ale určitě také výraz radosti, že sami studenti kone dělají. A přesně tak jsme to cítili i my. Mě třeba nikdy nenapadlo podepsat Chartu 77, i k maminky byl jejím signatářem. Bál jste se? Ne, nebo instinktivně asi ano, ale především mne to ani nenapadlo. Ta uzavřená skupina dis až příliš vzdálená. Říkal jste si, že váš podpis už nemá po těch letech cenu? Já si to ani takto složitě nepromýšlel. Chodil jsem na Přírodovědeckou fakultu, roznášel j strkal v knihovně prohlášení Několik vět mezi knížky a říkal kamarádům: „Pojďte na Václavá veškerá má angažovanost. Několik tisíc lidí podepsalo Chartu 77, ale já si žil v zásadě ko pokud člověk nemá nějaký vnitřní intenzivní důvod, proč ji podepsat, nepokládá si otázku, ne.Až později jsme se dozvěděli, že o své účasti na demons disidenti. Václav Havel jim tehdy říkal: „Ne, nelezte tam, nechte studenty, ať si akci udě
Samozřejmě mi bylo trochu líto, že jsem vysokou školu ne mě to ale nejspíš zachránilo před kariérou vysokého úředníka v Evropské unii.