Jak to bylo v listopadu 89: O bití na Národní třídě, milicionářích, a děsivých pso ****************************************************************************************** * Jak to bylo v listopadu 89: O bití na Národní třídě, milicionářích, a děsivých psovodech ****************************************************************************************** Při příležitosti oslav 30. výročí sametové revoluce jsme vyzpovídali aktéry tehdejších rev událostí, kteří jsou spjati s Univerzitou Karlovou. Jejich vzpomínky už vyšly v tištěném s Forum, nyní je předkládáme v nezkrácené podobě také on-line. doc. RNDr. Jan Konvalinka, CSc., prorektor UK pro vědu (v listopadu 89 student PřF UK) Moc dobře si pamatuju, že se mi tenkrát na tu demonstraci vlastně nechtělo. Ten týden jsem kvůli Stromovce a taky u čínské ambasády. Na Albertov jsem se nechystal, byl jsem unavený měl pocit, že je to svazácká akce. Pozvánka na tuhle demonstraci byla i v Mladé frontě. Př manželka, tehdy studentka AVU. V ateliéru prý připravují skvělé transparenty, tentokrát to měla pravdu. Od první minuty, kdy jsem vystoupil z tramvaje na Karlově náměstí a začal scházet k Albert uvědomil, že se vážně něco děje. Od léta 1988 jsem chodil na všechny demonstrace, ale byl opatrný demonstrant: nechtěl jsem, aby mě chytli, pořád jsem se otáčel přes rameno, byl js utíkat. Tohle bylo jiné. Triumfální nálada zachvátila celý obrovský dav lidí a vůbec nás n proti studentům právě 17. listopadu někdo zasáhl. Atmosféra byla úplně otevřená, od začátk hesla na podporu Charty, pamatuju si transparenty „kdy, ne-li teď, kdo, ne-li my“ a „Nechc které mne úplně nadchly. Myslím, že jsme všichni kolektivně cítili, že tohle je přelom, teď se všechno změní. Pamat policisty cestou na Vyšehrad, na které jsme volali „Pendreky do řeky!“ a oni se otáčeli a že žádné pendreky nemají. Pamatuji si magickou atmosféru Vyšehradu osvětleného tisíci svíč kamarádů, které jsem dlouho neviděl, atmosféru karnevalu a veselé revoluce současně. Skand špatným Hradě!“ Pamatuji si, jak jeden z organizátorů na závěr do megafonu vykřikl, že tímto oficiální čás nechce radit, ale že nejkratší cesta na Václavské náměstí je přes most Klementa Gottwalda. most toho vraha!“. Most byl ale zavřený, a tak jsme šli spodem. Pamatuji si tramvaje a lid nich mávali, vystupovali a přidávali se k průvodu, který do oken skandoval „Vypněte tu bed Rašínově náměstí před domem Václava Havla. Potlesk před Národním divadlem. Dlouhé čekání na Národní, zima a vzrůstající tlak davu. Pak začal zásah. Panika, strach o podloubím. Naštěstí mě netrefili. Brutalita zákroku na Národní bývá někdy relativizována, opravdu hodně ošklivé. Zažil jsem všechny demonstrace během Palachova týdne, nalomili mi č hodně kruté, ale Národní horší. Dlouhotrvající tlak do davu, štěkot psů, obrněné transport červenými barety šplhající po stěně v Mikulandské, pak vytahování demonstrantů po jednom z děsivé. Často slýcháme o aféře studenta Martina Šmída, jehož údajná smrt měla odstartovat celou re se trochu přeceňuje. Sám jsem se o jeho „úmrtí“ dozvěděl až v neděli ráno, přičemž už v ne tato fáma vyvrácená. O stávce studentů a návrhu na generální stávku bylo rozhodnuto dávno někdo jméno Martin Šmíd vůbec vyslovil. Praha byla na revoluci prostě zralá. Sedmnáctého listopadu večer jsem z Národní třídy odcházel naprosto přesvědčen, že to je ko už nemůžou ututlat, teď už končí smlouvání s režimem a opatrné protesty. Byl jsem si jist, revoluce a teď se to zlomí. Ten průvod měl opravdu atributy náboženského zážitku, myslím, všichni. Zákrok proti demonstrujícím byl svou slepou brutalitou a tupostí byl prostě příli abychom si to mohli nechat líbit. doc. MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D., lékař na 2.LF UK (v listopadu 89 student medicíny) "Byl jsem tehdy necelé dva měsíce v šesťáku medicíny. Přesně si pamatuji ten den, 17. list pátek. Ve škole nám dobrácky radili, že bychom odpoledne neměli chodit na Albertov, byť je povolené“. Lepší reklamu vytvořit nemohli. Těšil jsem se a zároveň trochu bál – už jsem mě škraloupů s StB, naposledy z ledna. Když jsem vycházel na demonstraci, netušil jsem, že dnes budu spát v nemocnici. Albertov, lidí, pochod na Vyšehrad, tam si vzpomínám na dopravního policistu, kterému jsme skandoval mu to zjevně dobře, pak otočka, skrz Podskalí a kousek nábřeží k Národnímu divadlu, těsně stop. Docela dlouho jsme stáli, pak zpívali, někdo vytáhl klíče „Poslední zvonění!“. Vpředu kordon policie (tehdy se tuším říkalo „pořádkových sil“), dozadu nebylo vidět. Tlak strach, ani se nedá říct panika, pomalé vtlačování pod obušky, skulinka mezi červenými bar narazil jsem do tlustého policisty, v tom strašná rána do hlavy, pryč, musíš pryč, rána mn hned vstávám, běžím, proti mně milicionáři, ti neměli šanci, další už ano, nástup do autob krve. Pak se vše vlastně uklidnilo, seděl jsem v autobusu, pozoroval davy, které buď nechali jít někoho přidali k nám. Autobus nás dovezl tuším do Konviktské, tam byl zajímavý mladý polic mne zapisoval. „To tedy pěkně vypadáte,“ komentoval mou hlavu a v tu chvíli vlastně i obli soucitně dodal: „to víte, umírající kobyla nejvíc kope“. Nic jsem na to neříkal, ale on to jako provokaci, odpověď nevyžadoval. Po pár dnech v nemocnici jsem dorazil do velké posluchárny v Motole. Neskutečná atmosféra, snaha pomoct dobré věci, mrazení, třeba když nějaký blbec přinesl pistoli – té jsme se ryc s ovázanou hlavou jsem byl přijat do víru revoluce docela ochotně. Spali jsme ve škole, po někam jezdilo, chodilo do továren… Líbila se mi jedna usměvavá holka z prváku, která kresl transparenty. Máme spolu tři děti a pořád se mi líbí. Prof. RNDr. Jan Černý, PhD., profesor biologie (v listopadu 89 student PřF UK) Na koleji jsme dlouho do noci řešili, co napsat na transparent. Nakonec nám vyšlo "Student národa". Jak vysvětlím v ofisu zmizení prostěradla? Pomalé ráno, naštěstí máme přednášku a Fyziologie živočichů, profesorka Strunecká, šéfka komunistů na biologii, před časem nás lá Prý můžeme nejlíp měnit věci zevnitř. Naštěstí jsem imunní díky dědovi kulakovi. Na fakultu jdu pěšky, všude klid, možná před bouří, i když vlastně bouři oproti dřívějším nečekám. Prý je to povolené, dokonce svazáky z 1.LF! V Benátské, hned vedle fakulty šok, d milicionáři, 50+ let, kouří, určitě nejsou z Prahy. Na první pohled jsou nervózní, je jich nejsem vykulený prvák ale „už druhák“. Po přednášce po Malých albertovských schodech dolů, slunce. Říkám Davidu Storchovi, "Dnes bude téct krev“, nikdo se nesměje. Ze všech stran se spolužáků, poznávám i několik učitelů. Je nás hodně, sakra hodně, to by mohlo něco znamena konečně? Pohlcuje mne atmosféra, pochyby zmizely již na schodech při pohledu na plný Albertov. Proj nepamatuju, špatně řečníky vidím i slyším, lezeme na strom před Patologií. Vyvěšujeme tran končí, vyrážíme na plánovaný pochod na Vyšehrad. Předháníme se, kdo vymyslí lepší hlášku, mých neprojde davovým výběrem. Vedle mne se rodí "Na Štěpána bez Štěpána" a pak Radan Halu svazek klíčů a křičí "Poslední zvonění". Během chvilky zvoní desetitisíce klíčů. Přicházím zpíváme. "Ach synku, synku"? Je to zvláštní, už nejsem na konci, okolo je spousta lidí, kř Hrad". Jasně! Vždyť nás už musí být dost! S tímhle přeci nemůžou už nic udělat. Jdeme po nábřeží, zastavují tramvaje, vystupují lidé, připojují se k průvodu. Otevírají se další a další lidé se přidávají... Zastavujeme, na Hrad je cesta zahrazená kordonem polici vyjednávání, volná je cesta do Národní a na Václavák, taky dobře... Směřujeme k Máji, pořá jestli zaplníme Národní. Zaplnili jsme, vyhráli jsme, jiná možnost není!!! Jsem tak v desá Heyrovskou, zastavujeme. Další příslušníci, těžkooděnci, štíty, obušky, pamatuji si překvapivě mladé tváře. Skanduj skandujeme. Jsme vyzýváni k rozchodu. Jako odpověď zní naše "Máme holé ruce, Nejsme jako oni"... Myslím, že hodně lidí odchází, nemůžeme, přeci to teď nevzdáme, vždyť jsme přeci už VYHRÁLI!!! Když nereagujeme na výzvy, něco bude dít. Nastupují mlátičky, u nás doprovázené skrčkem v civilu, který ukazuje, koho vytáhnout a zm za ruce, většinu zachráníme. Vybrali si Neelu, udrželi jsme ji! Je ale bez boty a je hrozn se plní. Hlavní emocí ale není strach. Je jím deziluze z toho, jak snadno a efektivně prob nadějného, spojeného s opojením z vítězství. Strach na sebe ale nenechá dlouho čekat. Nastupují psovodi se psy, těžko říct, kdo působí nebo ti, kdo je vedou do akce. Najíždějí auta s plotovými dílci a tlačí. Jsem těsně u psov vidím jim zblízka do očí. Deja vu filmové scény. Vidím u psovoda podivné zorničky, jak v t filmu. Co s nimi udělali, než je na nás poslali? Dostávám ránu přes hlavu a záda, pěkná pe nevím, co se se mnou děje. Zvedám se ze země, točí se mi hlava, psovodi a plotové díly jso sekund, nebo víc? Cesta je volná, nikdo mne neobtěžuje, pomalu se sunu Národní směrem na kolej. Po stranách možná plné, příslušníci mne pozorují, možná viděli, že jsem si chvíli poležel, tak si možn mám dost. Nejsem sám, je nás víc, je mi HROZNÁ ZIMA, kolej je tak blízko… V Ostrovní ulici španělsky mluvící novinář s kamerou, dávám svůj první rozhovor – hned v angličtině… Na kol scházíme, vykulené oči, sem tam šrám. Pocit zmaru, když už ani tohle nebylo úspěšné tak je několik let, třeba se to nikdy nezlomí. Máme tady přeci ruské vojáky. Gorbačov je fajn, al přeci nemůžou pustit z bratrské klece. Není důvod zůstat v Praze. Jdu na poslední vlak do Hradce na Hlavák. Ve vlaku usínám, ve s psovodovy oči, skoro se jedná o nejživější vzpomínku z celého dne. Už nejede žádný autobus Slezské pěšky. Nevzpomínám si, kdy jsem přišel domů, ale určitě byla už sobota. Doma jsem mamku, už osprchovaný s ručníkem kolem boků. Mamka, když uviděla má záda se nechápavě ptá, Vyprávím a vyprávím, vstává táta, pouštíme Svobodnou Evropu, konečně nějaké informace… Svě svině, mlátí naše děti, slyším na dobrou noc. Jdu spát, bez naděje. dlouho hledám polohu, nebude bolet – na těle i na duši.