Lucie Kettnerová • foto: Luboš Wisniewski, Martin Špelda, Jorge Royan • 23. prosince 2019

Doktorand od Pražského Jezulátka

Několik Španělek se modlí se skloněnou hlavou na klekátku, za nimi přes displej svého mobilu hledá duchovno skupina japonských turistů, v dřevěných lavicích žádají o Boží přímluvu mladé páry, a mezi tím vším se proplétají čeští středoškoláci. Učiněný Babylon, chtělo by se říct náhodnému návštěvníkovi. Jeden muž však má podobný obrázek před očima denně – Pavel Pola, převor kostela Panny Marie Vítězné, střežícího sošku Pražského Jezulátka.

Patříte k řádu bosých karmelitánů, nikdo bosý se ale po kostele nepohybuje. Jak to tedy je?

V legraci říkám, že jsme udělali s obutými takový kompromis – přes den chodíme obutí a na noc se zouváme. Ale abych uvedl název na pravou míru. „Bosí“ bylo dobové označení pro reformované řády, jejichž členové chodili v sandálech. Plné boty byly ve středověku luxusem, zatímco sandály obuví chudých. Dnes můžeme nosit jakoukoli obuv.

Vystudoval jste Katolickou teologickou fakultu. Byla pro vás školou první volby?

Nebyla, nejdříve jsem nastoupil na 1. lékařskou fakultu, kde jsem absolvoval tři roky. Pak jsem své životní směřování přehodnotil, neboť mě zlákala teologie a kněžství a také jsem objevil řád karmelitánů, do kterého jsem vzápětí vstoupil.

Jak nesli rodiče, že nebudou mít v rodině lékaře, ale kněze?

Mí rodiče jsou oba inženýři, dědečkové však byli lékaři a všichni tak trochu počítali, že se stanu doktorem, konkrétně zubařem. Rozhodnutí jsem změnil poměrně bez varování a narychlo, takže se s tím chvilku museli vyrovnávat, ale myslím, že se s tím smířili. Bývalí spolužáci mi říkali: „Nebudeš léčit tělo, ale duši.“

Na cestu duchovního jste se vydal hned po škole?

Už během studia jsem šel v rámci řádu do Itálie na roční noviciát, což je forma duchovní přípravy. Po dokončení teologie jsem byl vysvěcen, na duchovní službu jsem se pak ještě nějaký čas připravoval v zahraničí. Právě ve Francii jsem pro sebe také objevil postavu Terezie z Lisieux, jíž se dlouhodobě věnuji.

V Česku tato světice tolik známa není. Jaký je její příběh?

Terezie z Lisieux byla bosá karmelitka, která žila na konci 19. století ve Francii. Zemřela velmi mladá, ve čtyřiadvaceti letech, a světoznámou se stala díky několika málo spisům, jež stihla vytvořit. Nikdo netušil, že něco píše, nechybělo málo a její dílo zůstalo ukryto v klášterním archivu.

Čím vás její osobnost oslovila?

To je těžká otázka. Mám pocit, že čím více se jí zabývám, tím méně to sám chápu. Terezie je pro mě krásná žena, přitom její život byl velmi obyčejný, dal by se popsat v pěti větách. Měla čtyři starší sestry, všechny vstoupily do kláštera. Ona tak učinila už v patnácti letech, což bylo poměrně neobvyklé, nic výjimečného tam ale neudělala a po devíti letech zemřela na tuberkulózu. Když o ní měla jedna z jejích sester vytvořit zprávu pro okolní kláštery, říkala si, co o ní napsat. Byla milá, ale to je všechno, co se o ní dá říct. Rok od Tereziiny smrti však sestry vydaly její spisy, které byly hned rozebrány. Od té doby vyšlo půl miliardy výtisků ve sto překladech.

O čem ve svých dílech píše?

Popisuje silnou osobní zkušenost, svou duchovní cestu, kterou prošlapala a jež nebyla jednoduchá. Rok a půl svého života, kdy už věděla, že je nemocná, prožívala hlubokou duchovní krizi, skoro ztrácela víru, začala o všem pochybovat, ale nedávala to navenek nijak znát a bojovala s tím sama. Myslím si, že právě v tom je velmi inspirativní – přestože prožívala cestu jakési temnoty, dál žila a toužila a nenechala se odradit. Byla to mistryně odvahy a důvěry. Studiu díla svaté Terezie se chci věnovat i ve své disertační práci na Evangelické teologické fakultě.

Proč jste jako katolický kněz zvolil pro doktorské studium evangelickou fakultu?

Při formování tématu jsem se shodou okolností dostal k profesorce Ivaně Noble. Inspiroval mě její přístup, jak se k tématu postavila, a proto jsme se dohodli, že mou práci povede. Konzultantku ale mám i na katolické fakultě.

Nemá s tím někdo problém, že jde katolík k evangelíkům?

Někdo s tím problém mít samozřejmě může. Já to vnímám spíše jako rozšíření obzoru. Cítím se pevně zakotven ve svém společenství a tradici, a tak pro mě jinakost není ohrožující, ale obohacující. Navíc téma ekumeny mi dnes přijde zásadně důležité.

Lidé si doktorát většinou dělají, když se chtějí zaměřit na vědeckou kariéru. Logicky se pak nabízí otázka, k čemu bude knězi.

Když jsem připravoval vydání Tereziiných spisů a jejich poznámkový aparát, bavilo mě studovat si k tomu literaturu a říkal jsem si, že bych rád pokračoval. Zároveň studium vnímám jako dobrou platformu, která mě donutí intelektuálně se rozvíjet.

Jak dlouho už působíte v kostele Pražského Jezulátka?

Nejprve jsem vstoupil do kláštera ve Slaném. V rámci našeho řádu existuje praxe, že se duchovní občas přesouvají po klášterech. V Čechách máme jen dva, Prahu a Slaný, takže kromě ciziny jsem byl nejdříve ve Slaném a nyní jsem pět let v Praze, z toho dva roky na postu převora. Rozhodnutí ale přišlo shůry. Šéf zavelel a já jsem se přestěhoval.

Musí kandidát na převora dělat předvolební kampaň podobně jako politici?

Kampaní bych to úplně nenazval. Naše provincie je malinká, má jen sedmdesát bratrů, z toho je deset Čechů a šedesát Italů. Myslím si, že u nás probíhá předvolební klání většinou v bratrském duchu. Dokážu si ale představit, že někde to není tak hladké.

Jak vlastně dnes žijí karmelitáni?

Pro náš řád je klíčovou hodnotou kontemplativní modlitba nebo meditace či jak to nazveme. V rámci denního řádu tedy věnujeme dvě hodiny tiché meditaci, máme ještě další modlitby jako jiné řády. Samozřejmě se tomu musí přizpůsobit zbytek životního stylu, protože vydržet někde hodinu sedět či klečet například vyžaduje, aby byl člověk vyspalý. Zároveň nežijeme nikde v ústraní, ale snažíme se být mezi lidmi, předávat jim své hodnoty a třeba je i zkoušet k nim pozvat.

Náš denní řád vypadá tak, že se ráno v šest hodin sejdeme k tiché modlitbě, k tomu se modlíme klasickou modlitbu, breviář, a potom se věnujeme každý své práci. Ať už tady v kostele, který vyžaduje značnou péči, protože je to nejnavštěvovanější kostel v Praze, nebo připravujeme programy pro školy či místní lidi, organizujeme přednášky a tak dále. Před obědem se scházíme k modlitbě, společně obědváme a večer nás čeká další hodina meditace, večerní chvály, společná večeře a třeba i neformální program. Den zakončíme v devět hodin večer poslední společnou modlitbou.

Váš kostel je poměrně netypický. Jinde bývá až posvátné ticho, mluví se šeptem a mobily si návštěvníci nechávají schované v kapse. Tady je docela hluk, chodí sem celé skupiny turistů s průvodci a všichni si fotografují nebo natáčejí Jezulátko, jež zde opatrujete.

Pražské Jezulátko je opravdu hodně specifické. Mísí se tu turisté, kteří přijdou obdivovat krásné, čisté rané baroko, poutníci, kteří se u nás chtějí modlit, a také místní lidé. Vše se tady prolíná. Samozřejmě to někdy ruší, ale zároveň to s sebou přináší velké možnosti, jak oslovit lidi a předat jim určité poselství.

Jezulátko se jako kněz u oltáře převléká do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Obecně se používají čtyři základní barvy:

Bílá

Červená

barva slávy, čistoty a svatosti - pro slavnosti, dobu velikonoční a vánoční

barva krve a ohně – pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže

Fialová

Zelená

barva pokání – pro dobu postní a adventní

barva života a naděje – pro liturgické mezidobí (nejčastější barva)

Nestěžují si u vás věřící?

Občas ano. Snažíme se návštěvníky ztišit, když hluk přeroste určitou mez. S průvodci se nám podařilo vyjednat, že dělají výklady před kostelem a potom jdou dovnitř v tichosti. Kostel není výstavní síň, kde by se měly dělat prohlídky, ale je to místo ke ztišení, osobnímu zastavení.

Na webu nabízíte i poměrně akční programy pro děti s prvky zážitkové pedagogiky. To také nebývá v kostelech zrovna obvyklé.

Programy pro školy připravujeme už tři roky. Školy měly zájem přijít na prohlídku, hlavně před Vánocemi nebo koncem školního roku, a tak jsme to uchopili trošku aktivně a vytvořili zážitkový program. Začali jsme čtvrtou a pátou třídou, program je na celé dopoledne a za tu dobu se děti ocitnou v prostorách kláštera, na věži, v kryptě či sakristii. Není to ale jen klasická prohlídka, děti mají možnost něco prožít, seznámit se s místem, křesťanstvím a také si popovídat s mnichem. Mohou se ho zeptat, na co chtějí, což je pro mnohé velký zážitek. Časem jsme program rozšířili pro mladší i starší děti.

Co dalšího nabízíte široké veřejnosti?

Naše prostorové možnosti jsou hodně omezené, protože v původním klášteře sídlí ministerstvo školství, nám zbyla jen fara. Z poptávky lidí vznikly třeba čtvrteční meditace. Myslím, že k místu a našemu řádu patří. Je to meditace v tichu, s krátkým úvodem. Po jejím skončení mají účastníci možnost reflexe, případně diskuze s námi.

Účastní se jí převážně křesťané, nebo i lidé, jež Tomáš Halík nazývá "něcisty" - těmi, kteří věří v "něco" nadpřirozeného, co však není Bohem?

Tato forma modlitby je přijatelná i pro lidi, kteří se nezařazují do církve nebo se neoznačují za věřící. Nabídka dlouhou dobu visela jen u nás na nástěnce a už tehdy se lidé ptali, jestli nevadí, že nechodí do kostela. Jenže oni evidentně chodí, protože si to tu přečetli. Domnívám se, že setkání je přínosné pro každého, neboť meditujícího vede k tomu, aby pravdivěji žil svou víru nebo hledání, ať je jakékoli. Představuje cestu do hloubky, jejíž podmínkou není sdělení, kam přesně patříte a co praktikujete. Výchozí pozice mohou být různé. Do kostela se ale snažíme zvát i lidi, kteří by na klasický náboženský program nepřišli. Proto vznikly pravidelné večerní přednášky nazvané Člověk v dialogu. Jak už jsem zmínil, naše prostorové možnosti jsou omezené, a tak je pořádáme přímo v kostele, což může být i výhodou, jak se nakonec ukázalo. Přednášky mají jinou atmosféru, lidé jinak přednášejí a jinak reagují na sdělené. Jednou za měsíc tak otvíráme kostel různým tématům, která ale jsou duchovní, neboť co se dotýká člověka nebo života, týká se i Boha.

Věnuje se váš řád také misijní činnosti?

V Praze funguje jakési misijní PR – představujeme misie, se kterými jsme spjati, a podporujeme je i finančně. Soudím, že je to hezká spojka mezi Českou a Středoafrickou republikou, kde řád působí. Česká republika je geografickým srdcem Evropy a Středoafrická pro změnu Afriky. Misie nám otvírá další rozměr života. Člověk se buď může uzavřít do svého rybníka, nebo si uvědomí, že existuje ještě někdo jiný, kdo je na tom možná hůře. Propojení poutního místa s misijním rozměrem tak slouží jako výzva k určité solidaritě.

Komu pomoc v Africe směřuje?

V zemi působí pět klášterů, kam bratři přišli téměř před padesáti lety z Itálie. Každé z těchto duchovních center má trochu jiné zaměření, některé se soustředí na vzdělávání či podporu zemědělství, jiné třeba na duchovní správu oblasti. Pomoc má podobu jak finanční, tak „lidskou“, kdy zprostředkováváme výjezdy dobrovolníků. Do Středoafrické republiky jezdí i bratři z Čech, sám jsem tuto zemi navštívil už čtyřikrát.

Kostel má nejen moderní webové stránky, ale k vidění jste také na sociálních sítích včetně Facebooku nebo LinkedInu. Nová média tedy pro vás nepředstavují zlo?

Snažíme se vstupovat i do tohoto prostoru, protože v něm se dnes lidé pohybují a žijí tu. Samozřejmě má svá omezení a řekl bych i rizika. Je to ale také prostor, kde se může odehrát důležitý dialog a lidé se v něm dozvídají spoustu zajímavých věcí o skutečném světě. Určitě bych tedy sociální sítě šmahem neodsuzoval, vždyť i klasická média mohou vytvořit určitou iluzi o životě.

Máte čas i na nějaké aktivity mimo zdi kláštera?

Už skoro patnáct let pracuji v padesátičlenné skupině dobrovolníků, která se věnuje práci s dětmi a mládeží. Mým úkolem je poskytovat jim duchovní podporu. Protože jsem před lety absolvoval psychoterapeutický výcvik, věnuji se psychoterapii, nyní také pracuji jako terapeut pro kněze a duchovní. Na víc bohužel příliš času nemám.

Pokud ho najdete, jakým směrem byste chtěl dál napnout své síly?

Chtěl bych lidem pomáhat nacházet nové způsoby, jak prohlubovat svůj duchovní rozvoj. Meditace je pro mnoho mladých náročná. Sednout si na půl hodiny a být v tichu je pro ně nadlidský výkon. Považuji za výzvu jim to zprostředkovat, protože pro mě je meditace něco existenciálně zásadního, bez čeho si svůj život nedokážu představit. Chtěl bych tedy i ostatní přivést k tomu, aby objevili, co může přinášet.

Může si karmelitán dopřát i nějaké světské radosti? Na husitské fakultě třeba pořádají fotbalové zápasy.

Na fotbal nejsem, ale hrával jsem volejbal, v zimě jsem s oblibou lyžoval. Ze světských radovánek třeba rád vařím, a to nejen kávu, ale například i pizzu. Mám vlastní pec na pizzu, kterou jsem dostal ke kněžskému svěcení.

Věnuji se také hudbě. Dříve jsem hrál na klavír a varhany, dnes hraji denně na citeru. Hudbu i s oblibou poslouchám. Miluji soubor Collegium 1704, který interpretuje barokní hudbu klasickým způsobem. Hudební pohled je, myslím, určitý způsob vnímání světa.

Mgr. Pavel Pola

kněz, bosý karmelitán a už dva roky převor kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze. Od roku 2008 se věnuje studiu sv. Terezie z Lisieux; je autorem úvodu a poznámek k novému vydání Příběhu jedné duše. Vystudoval Katolickou teologickou fakultu, nyní je doktorandem na Evangelické teologické fakultě.







Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Pokyny pro autory
Kontakty

REDAKCE
E-mail: iforum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.