Stačí kousek odvahy a ostatní vám pomohou, říká neslyšící studentka UK ****************************************************************************************** * Stačí kousek odvahy a ostatní vám pomohou, říká neslyšící studentka UK ****************************************************************************************** Kateřina Holubová pracuje jako ergoterapeutka s pacienty po prodělaném poškození mozku, sa narození neslyší. Drží se však hesla, že vyřešit se dá všechno a že každý má právo jít si současnosti studuje na Filozofické fakultě jednooborovou psychologii a češtinu v komunikac předává své zkušenosti ostatním neslyšícím studentům na Univerzitě Karlově. Jak jste se dostala k ergoterapii? Vystudovala jsem přírodovědné gymnázium, hodně jsem se dříve věnovala neurobiochemii a bav patologie a neurologie. Ale už tehdy jsem věděla, že mě práce v laboratoři vůbec nebaví. N chtěla jít na všeobecné lékařství, nakonec jsem se ale rozhodla jinak, chtěla jsem trávit času. Jak vlastně práce ergoterapeuta vypadá? Mým úkolem je vést tu rehabilitaci tak, aby byl pacient pak schopen to všechno použít i v Například když pacient před úrazem každý pátek dělal velký nákup a řekne mi, že to teď děl ale že by to rád opět dělal, přemýšlím, jak začlenit do rehabilitace takové prvky, aby se nějak vrátit. S psychologem pacient trénuje chvíli paměť a kategorizaci třeba metodou papí na počítači, fyzioterapeut například chůzi, stabilitu a natažení končetiny, já jako ergote všechno s ním dělám už v konkrétních činnostech. Vytvářím často modelové situace, nejdříve část aktivity, třeba jen úchop, potom například nakupujeme přímo v nemocnici v simulovaném virtuálním prostředí, a nakonec jdeme do skutečného supermarketu. Pacient si má za úkol za seznam, a ještě v praxi trénuje kategorizaci – že housky nejsou v části, kde jsou vajíčka. i spoustu dalších věcí: komunikaci, chůzi, natažení končetiny, úchop, vyzkouší si kompenza Takto je to i u všech činností, které byly součástí pacientova života, od těch základních, jezení, až po ty profesní. To se o svých pacientech musíte hodně dozvědět. To mě právě nejvíc baví. Zjistit, kdo je ten pacient, co dělal, jakou měl profesi, k čemu vrátit, co nového by případně chtěl dělat, co sám považuje za důležité a smysluplné atd. a vymýšlet, jak rehabilitaci udělat tak, aby se co nejvíc přiblížila jeho běžnému životu. Mí jsou totiž programátoři, chemici nebo zahradníci a mají mnoho různých zájmů a aktivit. Já setkávám se všemi obory, které mě baví. Je to velmi pestré. Jak se s pacienty dorozumíváte? S pacienty mluvím mluvenou češtinou, asi to trochu bude znít, jako kdybych měla angínu, ne normálně rozumět. Nebo aspoň se všichni tak tváří. V kuse zvládám mluvit tak tři až pět mi přijít alespoň půlminutová pauza. Při tomto typu terapie to není problém, protože je formo se tam něco dělá. Co se týče porozumění, tak tam odezírám a na stole mám tablet s automati pro kontrolu. Vy jste měla oba rodiče neslyšící. Jak těžké bylo naučit se odezírat? Na odezírání buď máte talent, nebo bohužel ne. Platí to i u slyšících lidí. Já mám to štěs nejspíš mám. Taky je výhoda, že neslyším od narození, takže by se dalo říct, že v tom mám praxi. Vidím, že to berete s humorem. No, někdy si musím dávat pozor, aby toho černého humoru zase nebylo moc. Ale zpátky k vaší neslyšícím rodičům jsem si nejdřív osvojila český znakový jazyk, to je můj mateřský jazyk, úst jsem tedy přirozeně registrovala už od lidí kolem mě. K odezírání je však potřeba, aby jazyk, který odezírá. Takže pořádně jsem se odezírat naučila až ve škole, když se na mě ml jazykem a já se česky učila. Ale stále to není a vlastně ani nikdy nemůže být stoprocentní Základní školu jste absolvovala ve specializované třídě pro žáky s poruchami sluchu, pokra na běžném gymnáziu. To musel být celkem výrazný rozdíl. Byl to pro mě hlavně kulturní šok. Byla jsem například zvyklá na osm lidí ve třídě a teď j ke katedře vzít si klíče do skříňky a najednou dav lidí přede mnou v lavicích! Hlavou mi p jednoho dokumentu, jak někdo promlouvá z balkonu a před ním ten obrovský dav. Jak probíhala integrace? Před těmi jedenácti lety ještě moc nevěděli, co se mnou, a já zase nevěděla, co s nimi, a sebou. Udělala jsem mnoho chyb, neuměla jsem ani říct, co vlastně potřebuji, musela jsem p cestou sebepoznání. Ale po nějaké době to bylo už lepší. Měla jsem také prima třídního, da všem domluvit. I spolužáci byli fajn. Učila jsem se spíše z učebnic, knih. Jak jste zvládala nároky na studium? Musela jsem se hlavně naučit, jak se učit. Netvrdím, že to dneska už umím, ale tam jsem te Abych nějak došla k maturitě a splnila všechny požadavky, musela jsem se nejdřív informace formulovat v češtině, pracovat s nimi. Až potom, když byla chvíle, učila jsem se to pro mě pochopit a uložit si to do hlavy v českém znakovém jazyce, abych z toho něco měla do budou většinou dělala v létě o prázdninách. Na vysoké škole už jste měla nějaké neslyšící spolužáky nebo jste si i tam musela přijít n Neměla, nebo jsem o nich nevěděla. Ale měla jsem už k dispozici služby pro neslyšící a ned studenty, to byla velká změna k lepšímu. Univerzita Karlova poskytuje například simultánní tlumočení, zápis, speciální výuku cizích jazyků atd. Na střední škole jsem většinu času tr cest, jak překonat bariéry, abych mohla dojít k maturitě, splnit požadavky apod. Díky služ škole mám najednou víc času přemýšlet o různých tématech, o tom, co se na hodině říká, pro nespotřebuji všechnu kapacitu pouze na to, abych vyluštila, co říkají hovořící ústa. Mohu jiným činnostem mimo školu, například si zajít na přednášku někde jinde, protože už doma n zbytek dne z učebnic dohledávat věci, které mi unikly. Dnes už jsem ale v kontaktu s mladš kteří začali studovat na lékařských a jiných fakultách později. Pokud chtějí, snažím se al zkušenosti předat dále. Existuje na univerzitě nějaký spolek studentů s podobným postižením? V zahraničí už spolky či jiné organizace existují, u nás je to zatím spíš na neformální bá Holandsku proběhlo druhé mezinárodní setkání neslyšících studentů vysokých škol a vědců z a technických oborů. To první se dokonce konalo u nás v Praze, to byla akce, která vzešla studentky ve spolupráci s dalšími a byla mezinárodní. Jinak se setkání studentů z České re nepořádají, což je podle mě škoda, protože ta výměna zkušeností, a i jen obyčejná setkání má podobně, bývají opravdu přínosná. Iniciativa ale musí vzejít hlavně od nás studentů. Př zatím se připravuje vytvoření webových stránek, kde by mimo jiné byly kontakty, tipy na vy recenze fonendoskopů pro neslyšící atd. Co byste vzkázala lidem s vadami sluchu, kteří váhají, jestli studium na vysoké škole zvlá Aby šli studovat. A vybrali si jakýkoli obor, který je bude nejvíc bavit. Myslím, že nic n že se téměř všechno ve škole a potom i v práci dá nějak udělat. Danou pracovní pozici vždy dělat trochu jinak nebo u některých částí může dělat trochu něco jiného. Na univerzitě jso pracovníci nebo i studenti s podobnou zkušeností, kteří mohou pomoci ty jiné cestičky obje je jen důležité mít tu motivaci, znát svoje limity i přednosti a komunikovat, nebát se říc což, pravda, někdy zrovna nemusí být úplně jednoduché. Někdy je k tomu potřeba čas, ale my kousek odvahy nakonec stojí za to najít, protože je dneska opravdu spousta možností, jen n vidět na první pohled. Vystudovala jste obor ergoterapie na 1. lékařské fakultě, teď se věnujete lingvistice a ps Kterému z nich se chcete v budoucnu věnovat? Já bych určitě chtěla zůstat u ergoterapie. Pracuji s pacienty po získaném poškození mozku srdeční záležitost. Vždycky se směju těm svým představám, které jsem měla před osmi lety, možná komunikace. Dnes už vím, že všechno lze nějak řešit, předcházela tomu ale dlouhá ces si umístěním zrcadel, světelnou signalizací, používám vibrační náramky, tablet a podobně. skvělá v tom, že si student může už rovnou na praxi vyzkoušet, které vychytávky mu vyhovuj vlastně jen o diplomu, je to hlavně příprava na budoucí profesi. Na psychologii jsem pak š se v práci víc zaměřuji na neuropsychologickou rehabilitaci, tedy na funkce jako paměť, ře vnímání atd. a také na nízkou motivaci k rehabilitaci, životu po úraze, onemocnění. A na t oboru se dozvídám mimo jiné i hodně o lingvistice a ta se dá s ergoterapií také propojit. neurolingvistika znakových jazyků. Čerpám z ní třeba u neslyšících pacientů, hovořících če jazykem, kteří mají poškozené řečové centrum. POMOC PRO STUDENTY SE SPECIÁLNÍMI POTŘEBAMI • Potřebujete pomoc, nebo znáte jiného studenta se speciálními potřebami? ? UK Point nabízí podpůrné služby studentům se zrakovým postižením, se sluchovým postižení postižením, se specifickými poruchami učení, s chronickým onemocněním nebo oslabením, s ps poruchami, s narušenou komunikační schopností a s kombinovaným postižením. ? Více informací najde na webových stránkách Centrum Carolina [ URL "https://centrumcaroli CC-1.html"] nebo kontaktujte přímo pracovníky UK Pointu: centrumcarolina(zavinac)cuni.cz [ "centrumcarolina(zavinac)cuni.cz"] .