V rouškách jsme si nečitelní. A některým zahalila i zdravý rozum ****************************************************************************************** * V rouškách jsme si nečitelní. A některým zahalila i zdravý rozum ****************************************************************************************** „Aby lidé nařízení dlouhodobě respektovali, musí jim rozumět a být s nimi aspoň trochu vni říká psycholožka Markéta Niederlová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK). Rouš skvěle ilustrují měnící se atmosféru ve společnosti. Prostředek, který nás měl spasit, se zlem. Stejně jako další opatření možná skvěle funguje jako systémové řešení proti šíření k individuálně lidem život víc komplikuje, než ulehčuje. Když jsme si spolu povídaly na začátku nouzového stavu, vyzdvihovala jste aktivitu občanů, roušky pro druhé a vzájemně si pomáhají. Jak na situaci nahlížíte měsíc poté? Máte pravdu, na začátku krize jsem vnímala především vzájemnou sounáležitost. Lidé neseděl klíně, ale snažili se něco dělat pro ostatní, což je jedna z pozitivních reakcí na stres – úzkosti, ale zaměřit pozornost na něco smysluplného. Pomáháme tím nejen potřebným, ale pře aktivita nás udržuje v psychické kondici. Už na začátku krize jsem si ale kladla otázku, c pokud tento stav bude trvat příliš dlouho. A mám pocit, že už se pomalu dostáváme do další Což je? Jako by se společnost rozdělovala na dva tábory. Rouškomilové versus rouškofobové? Asi tak. Mohu tedy mluvit jen za sebe. Nedávno jsem vystoupila z auta a než jsem si stihla začala mi jedna paní nadávat, že ji nemám a ona kvůli mě zemře. Vzpamatovávala jsem se z t Než se opatření zmírnila, musela jsem běhat po setmění, aby nikdo neviděl, že mám roušku j To je přesně ono. Jsem přesvědčená, že nařízení jsou potřeba, konkrétně nošení roušek je j hygienické opatření. Jenže někteří si je vykládají příliš striktně, jako by jim rouška zah rozum. Ta, až euforická naděje: „Konečně máme nějaký prostředek, který nás ochrání, a ješt sami vyrobit,“ se přehoupla do druhého extrému: „Kdo nemá roušku, je vyřazen ze společnost ohrožuje.“ Kde podle vás toto chování pramení? Za prvé bych řekla, že je to určitě mediální masáží. Kam se podíváte, všichni mají roušku, horem dolem jako o jednom z nejefektivnějších prostředků proti šíření koronaviru. Kvůli to vůbec nerozlišuje, kdy je její nošení opodstatněné, a kdy zbytečné. A ten druhý důvod? Dlouho potlačované emoce. Jsme utlumeni. Sice se občas potkáváme, ale nejsou nám vidět mim je komunikace mnohem přímější a stručnější. Jsme si vzájemně nečitelní. Varujeme se k něko vždyť přece máme udržovat dvoumetrový odstup. Do řeči se dáme maximálně s dobrým známým a téměř s výčitkami svědomí, že jsme asi udělali něco špatně. Roušky rozhodně napomohly omez kontaktu, k němuž ostatně také odborníci nabádají. Řídíte se naléhavým doporučením vlády vycházet ven co nejméně? Snažím se chovat tak, aby se mi v současné šílené době žilo co nejlépe, a přitom jsem co n okolí. Chodím občas do kanceláře, protože tam mám větší klid než s rodinou doma a v takřka ohrožení opravdu nepociťuji. Centrum je vylidněné, jako kdyby koronavirus bydlel zrovna ta cyklostezky na okraji Prahy jsou plné lidí. A já to naprosto chápu. Potřebujeme se nyní za ochranu před nemocí COVID-19, ale také na prevenci a prostředky s ní související, které ná se lépe a podpoří naši imunitu. Je nezbytné chodit do přírody, relaxovat, moci se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Řada lidí vnímá pravidla jako příliš direktivní. A jejich rozum jim pak velí je obcházet. Aby se respekt k nařízením udržel, je potřeba jej srozumitelně vysvětlovat a říkat, co se může stát, když nebudou dodržována. Proč bych měla městě jezdit na kole nebo běhat v roušce – koho nakazím, když se s ním minu na dvě vteřiny dvou metrů? Ale tím, že nerespektujeme jedno z nejviditelnějších pravidel, dáváme najevo, že nejspíš i bereme na lehkou váhu, a podrýváme tak celý systém. Přesně tak. Rouška je vnější znak zodpovědného chování. A nejen to, všichni jsme díky ní n Špatně se nám v ní dýchá, zamlžují se brýle, posouvá se, svědí. Diskomfort nás spojuje, al dalším zdrojem stresu. Nejen, že v rouškách vypadáme všichni stejně, máme se tak i chovat. začíná být neúnosný. Nejsme zvyklí dlouhodobě potlačovat svá ega pro dobro většiny, respek nejzranitelnějších. Kdybych se rozhodovala sama za sebe, okamžitě dám děti do školky. Ale nemohu, protože žije babičkou, a pokud bychom ji nakazili, nikdy bych si to neodpustila. Nebo máme staré rodiče a nemůžeme za nimi. Jaký pro mě bude mít efekt, když se opatření uv se senioři v létě nebo na podzim? Mám je tedy separovat do doby, než se vyvine účinná vakc tím nejlepším pro okolí a vlastními potřebami musí naprostá většina lidí. Vnitřní frustrac nikdy neuspokojí všechny včetně sebe, je naprosto logická. Co bude dál? Těžko paušalizovat, protože každý jedinec se v krizi chová jinak a určitými stádii vývoje dobu. Ale obecně bych řekla, že po prvotním šoku a následné, řekněme, odevzdanosti se poma zárodky kritického myšlení. Lidé se začínají ptát: Co nám měsíc v nouzovém stavu přinesl? opatření víc, než nám mohou dát? Dokázali jsme čas, který jsme díky nim získali na boj s k využít? Nebude nás to stát příliš draho? Nikdo neví. Ale otázky jsou to opodstatněné. PhDr. Markéta Niederlová, Ph.D. Vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK, kde získala posléze doktorát. Nejprve půso psycholožka. V současné době působí jako zástupkyně vedoucího katedry psychologie FF UK a Interakční psychologický výcvik, Psychodiagnostická praktika či Psychologie pro učitele. P UK a ve vlastní soukromé praxi.