Smysl lze nalézt pouze v diachronii ****************************************************************************************** * Smysl lze nalézt pouze v diachronii ****************************************************************************************** Nakladatelství Karolinum vydalo dvousvazkovou více než 1200stránkovou antologii [ URL "htt www.cupress.cuni.cz/ink2_ext/index.jsp?include=podrobnosti&id=469683"] , která čtenářům př plastický obraz italské literární renesance. Pracovat na ní začal více než před šedesáti l Václav Černý, monumentální dílo dokončil jeho žák Jiří Pelán [ URL "https://www.ff.cuni.cz fakulte/pravidelne-akce/mluvici-hlavy/pelan/"] z Filozofické fakulty UK. „Černý mě na cest líčí autor. Jak vzpomínáte na svého učitele Václava Černého, bez nadsázky legendu? Vzpomínám na něj jen v dobrém. Byl to fascinující pedagog, který byl ovlivněn francouzskou rétorikou, a jeho dikce pro nás zněla trochu starosvětsky, ale na účinnosti jí to neubíral něm, že je divinus in dicendi („nadán mluvou“), a skutečně to byl člověk, který vám dokáza vsugerovat. Jeho pojetí komparatistiky a literární vědy vůbec je dnešním ideologizujícím metodologiím vzdáleno, ale já si stále myslím, že stojí na solidních základech a má smysl se k němu vra ve svých přednáškách předkládal obecný pohled na vývoj evropských literatur, vykresloval z chronologickou osnovu, a umožňoval tak dalším přednášejícím, aby do této mozaiky doplnili Corneille nebo Kafku, to už pak bylo jedno. Byla to autentická kulturní diachronie a diach především hledáním smyslu, to mě velmi ovlivnilo. Samozřejmě jsem se po letech musel s Vác vyrovnávat i kriticky, ale to je vedlejší: vždycky je cenné, když se máte oč přít. Jaký byl v osobním životě, lidsky? S přítelem Janem Lehárem jsme ho po jeho vyhoštění z filozofické fakulty navštěvovali ješt dejvickém bytě a tady jsem ho poznal i z lidské stránky. I když na něj řada lidí vzpomíná odtažitého, který na studenty shlížel z profesorských výšek a byl těžko přístupný, já tuto nemám. Spíš jsem měl tenkrát pocit, že se rozdává a my si to ani nezasloužíme. Moje vzpomí plné vděčnosti. To on mě navigoval na cestu, na níž jsem pak zůstal a která už je dnes mým Jak jste se dostal k fragmentu antologie, která se zachovala v Černého pozůstalosti? Na to, že Václav Černý připravoval antologii italské renesanční literatury, se dokonale za to zapomněl i on sám, protože se v pamětech o této práci nezmiňuje. Ani v bibliografii ke svazkům jeho studií, které připravil Jan Šulc a kde byla poprvé zmapována i jeho pozůstalo nenajdete. Poprvé je zaznamenán až v soupisu pozůstalosti, který vypracovala Růžena Hamano národního písemnictví. Já jsem se o existenci rukopisu dozvěděl od italského slavisty Alessandra Catalana, který nového tisíciletí v Památníku probíral texty, kde tušil nějakou výpověď o italské kultuře. překvapení v krabicích, kde se nacházely texty Černého, narazil také na fragment této anto připravována od roku 1956 pro nakladatelství Naše vojsko, ale poté, co Naše vojsko od proj zůstala nedokončena. Kdy se začalo uvažovat o vydání? Už Catalana napadlo, že by se antologie měla vydat. Uvažovalo se o tom, že pouze dopřeloží texty podle Černého edičního návrhu a jinak rukopis vydáme co nejpietněji. Ale vše se zača některých překladů jsme nedostali autorská práva, a původní pietní koncepce se tak stala n Vrátil jsem se k tomu projektu až po letech, když o něj projevilo zájem Nakladatelstvím Ka bylo ochotno se do toho pustit, ale souhlasilo s novou koncepcí, která ve mně do té doby d zrevidovat a rozšířit. V této podobě publikace v dubnu 2020 opravdu vyšla. Jak obtížné bylo se rozhodnout, zda k antologii přistoupit pietně, nebo vytvořit nové dílo všanc kritikům, že jste Černého vizi nedodržel, či dokonce poškodil? Je třeba zopakovat, že rukopis byl neúplný a nezredigovaný. Černý se na koncepci antologie bylo řečeno, s Naším vojskem v roce 1956. Zajistil překladatele a stanovil jim termíny dod Než ale byla práce dokončena, stáhly se nad vydavatelem mraky a beletristická produkce mu dochované korespondence vyplývá, že byl učiněn pokus oslovit i jiná nakladatelství, všechn vyvlekla. Když jsem se k projektu vrátil, musel jsem vzít na vědomí řadu problémů. Nedokončený rukop přes šest set stran, ale zjevně to nebyla hotová kniha. Bylo ji třeba nějak dopsat. Problé právy fakticky otevřely cestu k velkorysejšímu pojetí revize rukopisu a tato revize nakone Černého koncepci. Černý byl samozřejmě limitován rozsahem, ale některé výpustky byly hodně chyběl například celý latinský humanismus a také quattrocenteskní filozofové Marsillio Fic Mirandola, kteří jsou pro pochopení renesančního ideového obratu zásadní. V nové verzi ruk na dvojnásobek. Ale přesto tato nová kniha není „nepietní“. Černého jsem místy korigoval, neškrtal. Co mi bylo dovoleno otisknout, je začleněno integrálně. Některé překlady v antologii jsou staré přes šest desítek let, zastaraly za tu dobu? Překlady byly i pro dnešní dobu použitelné a u řady z nich bych řekl, že jsou dokonce skvo věčná škoda, kdyby zapadaly prachem. Černý si pro spolupráci vybral překladatele své gener Václava Čepa, bratra Jana Čepa, nebo Otto Františka Bablera, ale angažoval i řadu svých žá období, o nichž věděl, že jsou velmi talentovaní. Některé texty překládal Emanuel Frynta č všiml si dokonce i mladého Jana Zábrany. Sám do antologie také leccos přeložil. Možná jsou Černého trochu staromilské, ale humanistickým periodám jistá patina svědčí. Protiklad „sta překlad vytváří často falešný problém: překlad je především záležitost stylizace. A tyto t archaizující stylizaci rozhodně snášejí dobře. Ke každému žánru jste mohl vybrat pouze několik jmen. Byla to těžká volba? Upřímně řečeno, výběr jmen pro mě problém nebyl. Jak už jsem zmínil, chyběli tam třeba qua filozofové, chyběla platonizující teorie lásky z pera Pietra Bemba či Leone Ebreoa a také literatura – nejmarkantnější výraz renesančního individualismu – si zasloužila větší důraz doplňoval, šel jsem ovšem vždy po jménech z první řady a po dílech, která vstoupila do šir – kontextu a jejichž energie se nevytratila ani dnes. Riziko osobního pohledu a subjektivn samozřejmě k žánru antologie patří. Čtenáři ale garantuji, že tu najde texty vskutku prvot většinou neznámé. Přibližně osmdesát procent textů bude pro české publikum nových. Doposud jste se věnoval spíše současnější literatuře. Jaký byl návrat k renesanci? Je pravda, že mám mimořádnou slabost pro devatenácté století, které je podle mě všeobecně podceňované. Vždy mě zajímaly nestandardní, nepravidelné, popřípadě bohémské zjevy, jež li přijímala s jistými rozpaky, a těch jsou devatenácté století a začátek dvacátého plné, nap Dossi či Savinio. Věc se má ale tak, že když na romanistiku přišla má kolegyně Alice Flemr si rozdělili. Ona byla jednoznačně orientovaná na moderní literaturu a já jsem přece jen j měl ke středověku a renesanci blíže. Profesně tedy dělám starší literaturu už delší dobu. Není to omezení? Vůbec toho nelituju. Od Černého jsem se dozvěděl, že pokud člověk chce v literárních dějin porozumět, musí se zabydlet v různých národnostních kontextech a v různých dobách. Už jen žádný spisovatel nečte jen domácí autory a nečte jen své současníky, kolegy a rivaly, ale komunikuje s autory různých dob a různých kulturních horizontů. Václav Černý předkládal vizi literatury jako Weltliteratur a svým příkladem přesvědčoval, velkorysý pohled je uskutečnitelný. Uvěřil jsem a sám jsem se na tuto bezbřehou půdu vypra má spousta rizik a v současné době není doporučeníhodná, neboť všichni už pochopili, že sk je ve specializaci. Pro trochu dobrodružné temperamenty je to však ta pravá cesta. Jsem hl že smysl, a to nejen literatury, lze nalézt pouze v diachronii, v organické dynamice histo Synchronní řezy vám ukážou salám plný různých dobrot, ale neodhalí smysl věcí. Prof. PhDr. Jiří Pelán, Ph.D. Vystudoval francouzštinu, italštinu a srovnávací literaturu. V letech 1975–1991 pracoval j V roce 2002 získal Státní cenu za překladatelské dílo.