Ruth Tachezy: Virus je náš společný nepřítel ****************************************************************************************** * Ruth Tachezy: Virus je náš společný nepřítel ****************************************************************************************** Kdyby nepřišel covid-19, svůj čas by si rozložila mezi řešení grantů a projektů, vedení re laboratoře a psaní článků. Vedle toho se na katedře genetiky a mikrobiologie Přírodovědeck věnuje „svým“ studentům. Měla před sebou konferenci, chystala se i do Vysokých Tater, kde se svými horolezeckými kamarády čerpá nezbytný adrenalin. Místo toho si pozornost Ruth Tac koronavirus. Zkuste se vrátit na začátek, kdy se z Číny začaly šířit první zprávy o novém koronovaviru jste si tehdy říkala? Víte, já jsem se to snažila vidět optimisticky. V rozhovorech pro média jsem veřejnost spí Přiznávám, že jsem si nepřipouštěla, že se vše přehoupne do skutečné pandemie, že nepůjde epidemii ve dvou třech státech, jako tomu bylo například se SARS, kterou dnes označují za kapesní“, tedy rychle lokalizovanou a s rychlým vymizením… Trochu mi to připomnělo situaci Tehdy jsem čekala na benzínce ve frontě u pokladny, běžela tam televize a v ní se promítal narážejícího do newyorských dvojčat. Pomyslela jsem si, co je to zase za blbý film! Že neš zjistili záhy. A podobně to mám se začátkem nynější situace. S dětmi, dcerou a synem, jsme o dokumentu z dílny BBC, který jsme společně zhlédli. Týkal se vzniku možné pandemie. A bě ukázalo, že „v tom“ žijeme. Asi to bude znít zvláštně, ale epidemie vás po profesní stránce možná „potěšila“. Zní to divně, ale souhlasím. Najednou jsem se ocitla v situaci, o které jsem si říkala, že v uvozovkách, chtěla zažít odborně; jde o zajímavý stav. Ovšem rozhodně nemohu říci, že js to zažila. Člověk svým způsobem trochu čekal, že něco takového může nastat, ale epidemie j nás všechny nesmírně náročná a znepokojivá. Kdy vás současná epidemie zaskočila poprvé? Těsně před krizí ve Wu-Chanu jsme se chystali s kamarády na každoroční výlet do Vysokých T řadu let, každou zimu – dnes už spíše kvůli zimním túrám – a lezení po skalách přenechávám jsem tam jezdila sama za odpočinkem, ale dnes jsem ráda, že se mnou začaly jezdit i moje d pomůžou vynést batoh (směje se). Letošní výpravu jsme samozřejmě zrušili – bylo to první v jež mi epidemie přinesla. Lásku k horám jste zdědila po předcích? Ano, jsme horolezecká rodina. Můj tatínek na začátku sedmdesátých let založil ve Vrchlabí, horolezecký oddíl. Sám byl úspěšným reprezentačním horolezcem, zúčastnil se československý do Himálaje, Hindúkuše a jiných světových velehor a je dnes jedním z nejstarších žijících první výpravy do Afghánistánu (Jan Červinka je jeden z nejvýznamnějších představitelů česk horolezectví dvacátého století, člen prvního Československého reprezentačního týmu, jenž z zasloužilý mistr sportu – pozn. red.). Protože oba rodiče jsou sportovci a jezdili do hor se díky tomu se sestrou naučily mít je rády. Moje horolezení bohužel skončilo před deseti úrazem; na skále jsem se málem zabila. Ale děti jsem ještě stačila „nakazit“. Zatímco dcer patnáctin, synovi jsme se trochu snažili skály zakázat, a proto je orientačním běžcem. No „nakazil“ během mě. Nicméně hory máme rádi všichni včetně manžela, na běžkách nebo pěšky. Vzpomenete si na svůj horský prvovýstup? Ten ve velkých horách byl s tatínkem, když mě poprvé vzal na Kavkaz. Pamatuji si, že výstu těžký a dlouhý; doslova jsem si tam sáhla na dno. Když mě pak v životě potkaly různé nepří věděla jsem, že když už si myslím, že jsem „dole“, pořád ještě mohu. Hory mě zkrátka nauči disciplíně, a když se ocitnu v hraniční situaci, umím se myslím zodpovědně rozhodnout. K t každý sport. Léta jsem závodně lyžovala, na sportovní škole jsem se věnovala sjezdovému ly jsem ještě i vysokoškolskou ligu. Systematický trénink vám vštípí také organizování času. byly vždy na prvním místě studijní výsledky: kdybych ve škole „plavala“, sport by mi nejsp Od sportu do práce. Jak koronavirus SARS-CoV-2 proměnil vaše pracovní dny? Nejdříve jsme s kolegyněmi několik týdnů připravovaly testování v Ústavu hematologie a kre (ÚHKT). Když se chod laboratoře podařilo dobře rozběhnout, přešla jsem k zařizování testov v centru BIOCEV. Tam jsem trávila čas mezi sedmou ranní a půlnocí a doma se ještě připravo následující den. Šlo o vskutku velmi intenzívní období. Teď se to trošku mění; mám povinno Sice jsem se svými studenty na dálku stále v kontaktu, přesto mám pocit, že jsem je trošku a to se teď snažím napravit. Chystám online přednášky a řeším s nimi individuální konzulta absolvovala řadu rozhovorů, pro které bylo zapotřebí nastudovat aktuální podklady. Stále s vývoj nejen epidemiologických informací, denně odpovídám na desítky e-mailů, řeším telefon musíme takzvaně uvolňovat výsledky BIOCEVu, kde zpracováváme stovky vzorků. K tomu je třeb organizační problémy. Jak jste se vůbec k mikrobiologii dostala? Co vás k ní přivedlo? Medicína mě vždy přitahovala. Svůj podíl na tom jistě měli rodiče. Maminka, pediatrička, s lékařskou praxi v 86 letech! Ráda jsem za ní chodila do nemocnice. Zajímalo mě, koho tam l měla ráda mikrobiologii a doporučila mi knížky Lovci mikrobů a Bojovníci se smrtí, které s nejoblíbenějšími. Vliv měla i moje teta, sestra maminky, která pracovala ve Státním zdravo mikrobioložka. Toužila jsem stát se lékařkou, později se i účastnit záchranných misí po sv tomu nakonec chtěly, že jsem zůstala doma. Nejdříve to za mě rozhodl komunistický režim a  a děti, od nichž se mi nechtělo odjíždět příliš daleko. Jak se tvořil váš současný tým? Myslím, že spoustu z nás ke společné práci přivedl entuziasmus. Zkrátka volá se SOS a my m poskytnout pomoc, tak do toho jdeme! Víte, vědci jsou specifická komunita – nejraději se d a rivalita je značná. Ale entuziasmus lidí, kteří se do této práce zapojili, byl úžasný. A jíž se nám dostalo ať už od vedení centra BIOCEV, vedení Přírodovědecké fakulty UK, či pro Konvalinky. Jenom díky těmto všem faktorům jsme byli schopni rychle a spolehlivě začít s t Stalo se vám už někdy, že by vás, spíše rivaly ve vědě, spojil „společný nepřítel“? Určitě se tak dělo v době před listopadem 1989. Společný nepřítel byl politický. A to nás v laboratořích, ale i na těch horách. Dokázali jsme si užít legraci, cítili jsme se spolu jsme stejné názory a rivalitu jsme v žádném případě nepociťovali. Máte z té doby nějaký zajímavý osobní příběh? Ten jistě nejosobnější je spojen se svatbou. Můj tehdejší přítel, dnes manžel, je parazito 1986 odjel na dva roky na stáž do Číny. Je třeba připomenout, že v té době nebyly ani mobi a kromě dopisů, které šly několik týdnů a byly cenzurovány, neexistovalo žádné spojení. Já zamilovaná, on doslova zmizel. Chtěla jsem ho jet navštívit, ale to mi úředníci nepovolili rozhodli, že se necháme podle platné helsinské dohody oddat na ambasádě, jenže to soudruzi ze stolu. Místo toho to dopadlo tak, že můj nastávající vyplnil v Číně potřebné dokumenty na Národním výboru ve Vrchlabí vdala v zastoupení za jeho pověřeného kamaráda! Ale ani pak za již mým manželem do Číny pustit. Prý pro nedostatek financí na pobyt. Vše pomohl vyřeši jenž byl zrovna v základním táboře pod Mount Everestem. Když se o věci dozvěděl, napsal sv Švýcarska, jestli by mohla složit potřebné peníze, tuším 300 dolarů, na můj účet v Praze, vycestovat do Číny. S potvrzením, že mám „nezbytný kapitál“, jsem pak přišla na ministerst potřebné podpisy ministra zahraničí, financí a školství. A v Čedoku v Nekázance jsem po tř a hysterickém záchvatu získala jízdenku na vlak z Ulánbátaru do Pekingu. Cesta za manželem otevřená… .. a dnes jako uznávaná vědkyně řešíte, co s koronavirem z Číny. Nevím, zda uznávaná. Snažím se dělat poctivě svou práci a ta mne baví. Ve vědě není nikdy zbývá spousta toho, co jste ještě mohla udělat lépe nebo do větší hloubky. Rodiče nás ale odpočívat, mohla bych uvést i příklady ze života mé sestry… Se stejným entuziasmem jako dn začátku devadesátých let šla do boje, aby byl u nás správně nastartován screening pro karc hrdla. Věnovala jsem se virům, jež toto onemocnění vyvolávaly. Velkou část profesního živo snaha prosadit, aby se proti papilomavirům začalo očkovat. V boji, který byl těžký a dlouh finance. Zažívala jsem srovnatelné vypětí s tím současným, kdy jsme se snažili výzkum posu a studiím, které jsme měli. Za sebe mi to přišlo smysluplné. A lidí, s nimiž jsem chtěla n jsem se vždy ptala: „Chcete se mnou jít do něčeho extra? Nebude to ani zaplacené, ani za t metál.“ Nevím, co se jim honilo hlavou. Možná mě chtěli v duchu zabít. To, že se rozhodli bezva; člověk sám nic nezmůže. Je konec koronavirové epidemie blízko, či stále daleko? Mám trochu strach, že nejjednodušší řešení – tedy vyvinout vakcínu pro plošné očkování – s nepodaří uskutečnit. Vakcína stimulující tvorbu ochranných protilátek je jistě první volbo však nemusí podařit. Možných důvodů je řada. Variantou je ale i vakcinace stimulující T-bu která by měla být schopna likvidovat infikované buňky. Nicméně i tohle bude cesta složitá ráda bych zůstala optimistkou a věřila, že se vakcínu podaří vyvinout – i když možná za de A lék? Ten má podle mě větší šanci. Desetitisíce molekul procházejí testy; třeba budou některé z  na zamezení vážného průběhu nemoci. Pokud by zamezily množení viru a tím potenciální infek buněk, pak by mohly být využity i preventivně. Ale vyrobit jich tolik, aby „pokryly“ celý složitější než vymýtit lokální epidemii. Můžete zhodnotit současný vývoj kolem covid-19? Jak docent Ladislav Dušek, šéf zdravotnických statistiků, tak epidemiolog profesor Roman P lidé na svých místech a rozhodnutí, která byla uskutečněna, jsou podle mě správná. Souhlas s uvolňováním, i když se malinko obávám, že se občas něco zbytečně politizovalo. I prohláš lékařů byla trochu nebezpečná a zavádějící. Zkušenosti lékařů, že někdo umřel, protože ze nemocnice, nebo případy, kdy lékař někoho odmítl ošetřit, lze považovat za osobní selhání. systému. Když se vše vracelo do normálnějších kolejí, lidé se ze dne na den začali chovat dvacetihlavém hloučku postávali u piva, scházeli se bez roušek, nedodržovali doporučení. M jiné, kdyby byl virus vidět. Chování každého jednotlivce ukáže, jak se bude pandemie vyvíj A co bude dál, v delším horizontu? Asi se nedá vyloučit, že úplně zmizí jakoby lusknutím prstů. Ale to je dost nepravděpodobn pak se asi bude vracet jako chřipka, v epidemiích. Máme před sebou období, kdy bude závažn případů méně. Odhaduji, že postupné uvolňování bude trvat zhruba jeden rok. Považuji to za Stále však bude třeba mít vše pod kontrolou, aby se operativně dala pravidla uvolňovat ane zhoršení situace – utahovat. Lidé si snad uvědomují, že opatření byla nastolena proto, aby k zahlcení zdravotnického systému. Je jasné, že to není snadná doba, zvláště pokud lidé ma jsou úplně sami nebo se musejí v omezených prostorách starat o malé děti. Mluvíme spolu pro magazín Forum, povězte, jak svou úlohu v informování zvládají média? Je skvělé, jak rychle se díky médiím informace k veřejnosti dostanou. Na druhou stranu se pro mnoho lidí je „koronavirové zpravodajství“ matoucí. Od kolegů vím, že kupříkladu na Tc v oblasti s rizikem výskytu různých nebezpečných virových infekcí, zhruba dvakrát denně vy oficiální zástupci, premiér nebo ministr zdravotnictví, a sdělí v daném čase aktuální info to postačující i s ohledem na to, že v dnešní době, kdy se neověřené zprávy šíří prostředn sítí a médií, většina populace nemůže odlišit, co je hoax čili poplašná zpráva a co pravda sledovat oficiální stránky Ministerstva zdravotnictví ČR nebo Státního zdravotnického ústa o Českou republiku, nebo také Světové zdravotnické organizace, kde jsou podávány informace všem různým infekcím, nejen ke covidu, a vedle faktických údajů tam najdeme i mýty. Nedávn i nové▒slovo▒infodemie.▒A to▒vzniklo▒právě▒v souvislosti▒s informačním▒zmatkem▒kolem▒koron RNDr.▒Ruth▒Tachezy,▒PhD.,▒se▒narodila▒v▒Olomouci.▒Vystudovala▒molekulární▒biologii▒a▒genet krevní▒transfuze▒(ÚHKT)▒je▒výzkumným▒pracovníkem▒oddělení▒experimentální▒virologie▒a▒vedou mikrobiologie.▒Je▒členkou▒International▒Papillomavirus▒Society▒a▒řady▒dalších▒společností. ▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒▒ Osobní poděkování / Jsem nesmírně vděčná svým nejbližším kolegům, s nimiž pracuji a bez ni Mezi ně patří Jana Šmahelová, Martina Saláková a Michal Šmahel. Kolegyně se mnou šly „do b ÚHKT a zavedly metodu vyšetřování v rekordním čase; Michal mi v počátcích pomohl s logisti materiálu. To období bych se nebála nazvat hysterickým – zaváděli jsme novou metodiku a ne zda se dá potřebné vybavení na trhu sehnat, kdy to bude a kolik to bude stát. Velice nám p dar od společnosti IOCB Tech a vstřícnost lidí z firem, se kterými jsme spolupracovali v m Dostáli slov, zásobovali nás přednostně a zajistili, co bylo v jejich možnostech. Z centra vyzdvihla Vendulu Novosadovou, která zpracovává data, tamní IT tým a management. Ráda bych Zoře Mělkové z 1. lékařské fakulty UK, která velkoryse poskytla svou infekční laboratoř. Z pro práci v infekci (BIOCEV) ještě tvoří Ingrid Poláková a Adrianna Piataková, které pomoh řadu dobrovolníků. Významný podíl má i tým mladých úžasných lidí z Biotechnologického ústa Langerová, Pavel Abaffy, Eva Rohlová, poděkování patří i řediteli Bohdanu Schneiderovi. Sk „shora“, od Jana Konvalinky, prorektora UK pro vědeckou činnost po vedení Přírodovědecké f úžasná je spolupráce napříč akademickou sférou, scházíme se prostřednictvím videokonferenc zkušenosti, konzultujeme problémy. Článek je možné přečíst v angličtině [ URL "https://iforum.cuni.cz/IFORUMENG-863.html"]