Nikdy nebudeme vědět, co se odehrávalo v nitru Horákové ****************************************************************************************** * Můžeme rozebírat Horákové dopisy, ale nikdy nebudeme vědět, co se dělo v jejím nitru ****************************************************************************************** „Byla by škoda, kdybychom Miladu Horákovou vnímali jen jako černobílou hrdinku. Byla člově kostí, a proto si zcela jistě prošla stádii zoufalství a marnosti. Došla ale dál, než zvlá kteří skončí v depresi nebo úzkosti. Věřím, že došla ke smíření,“ říká psycholog z Filozof Univerzity Karlovy Jiří Šípek. Můžete alespoň naznačit, co Milada Horáková v průběhu věznění komunisty a vykonstruovaného prožívala? První, co se mi vybaví, není Milada Horáková, ale můj profesor Oldřich Mikšík, který se za prožitků lidí v náročných situacích. Říkal, že sice máme různé diagnostické nástroje a dot ty se používají v normě – kdy člověku nic moc není. Zajímalo ho, jak se chováme mimo tuto zapružíme. Nezkoumal to, ani nemohl, na tak dramatických situacích, v nichž se ocitla Mila Pouze lezl s horolezci po skalách s báglem plným dotazníků, a když vystoupali na vrchol, p Co tehdy profesor Mikšík zjistil? Že chování v extrémních podmínkách se liší od našeho běžného vnímání a nikdy nemůžeme dopř budeme schopni. Jednáme v tu chvíli intuitivně? Asi to máme nějak připravené, jenže většina lidí se do takové situace nikdy nedostane. A k jen zažije, najednou zírá, co se v něm probudí. Proto mě rozčiluje, když zpětně začnou lid musí jednat takhle, měla dělat tohle…“ Přitom vůbec netuší, co v tu chvíli prožívala a jak oni. Nevíme. Máme v sobě asi už od pravěku zvnitřněné základní postoje jednání, které jsme používali jako prostředky přežití. Zásadní hrozby se vlivem kultury a civilizace zmírnily. však jiné, a kdo ví, jestli ne záludnější. Nenabízejí jednoznačná řešení, jsou méně přehle nejextrémnějších byla vystavena Milada Horáková. Čím to, že navenek působila tak vyrovnaně? Určitě v tom hrála roli její osobnost – s jakými zátěžemi se musela během života vyrovnáva dobře orientována vůči tomu, co nás přesahuje, a to není jen Bůh, ale třeba víra ve sprave dobro. Když toto v sobě člověk má, je odolnější. Tyhle nepojmenovatelné věci jsou nesmírný síly a intenzivního prožitku, že patřím do nějakého vnitřního řádu, který uznávám. Jistě si prošla všemi známými fázemi vyrovnávání se s extrémní životní zkušeností – popírá smlouvání, deprese… Nebyla by člověk, kdyby toto všechno neprožívala. Ale věřím, že došla ještě dál. Byla tak že došla až do posledního stádia – ke smíření. Byla vězněna už nacisty. Tehdy se dokázala tak přesvědčivě obhájit, že jí byl návrh na tre na osm let káznice. Nemohla být tato zkušenost pro ni zdrojem naděje? Mohlo to tak v počátcích být. Nicméně z jejích dopisů vidíme, že na konci už jí to bylo ja že ten pocit smíření se prolínal i s lítostí – udělala vše, co mohla, aby to dopadlo jinak Nedělala žádná dramatická gesta, šla a potichu pokorně zemřela. Kdo ví, jestli to není to lze dokázat. V jednom z dopisů napsala: „Musí se umět i prohrát… V boji se padá, a co jiného je život, Neustoupila, i když už věděla, že to nemůže zvrátit. Byla úžasná. Ale někdy mi trochu vadí, že nám ji ukazují zploštěle – jako černobílou hrdin brvou. Přitom musela zažívat strašné chvíle, ty se ale záměrně neukazovaly, protože by ji Myslíte, že ji předchozí zkušenosti „vytrénovaly“? Že si po věznění nacisty řekla: „Zvládl do toho znovu?“ Řekl bych, že to pro ni bylo mnohonásobně těžší. Za druhé světové války tu byl společný ne lidí si tehdy jistě říkala: „Už nemůže být hůř.“ Milada Horáková si poté, co všechno se jí dokázat, nejspíš říkala: „Přece to teď nevzdám.“ Věřila v demokratickou společnost, v naši jí toto přesvědčení násilím brali, což pro ni muselo být mnohem horší. Krutost, s jakou s ní zacházeli, je považována za nelidskou. Ale je to skutečně tak? Ze zn psychologů Zimbarda a Mildrama vyplývá, že přes 60 procent lidí je schopno pod vlivem auto Dnes už by se takové pokusy nekonaly z etických důvodů a je svým způsobem dobře, že to ti jsme se díky nim dozvěděli, co v nás je a co ta davová psychóza dokáže. Máme to v sobě vši nás se někdy zachoval tak, že mu ze sebe bylo stydno. Cítili jsme, jak zatínáme drápy nebo svoje nejbližší a cíleně útočíme na jejich slabá místa. A když se pak vidíme, říkáme si: „ jsem taky já?!“ Jak s tím pracovat? Nepotlačovat to, nezavírat před tím oči, neodsuzovat se, ale právě naopak, jak říkal Karl přijmout tento stín. Ne ovšem ve smyslu toho, že se stanu potvorou, ale že ho uznám jako s osobnosti a tím ho překonám. Když ho budu potlačovat, bude sílit. Nádherně to vystihl Vlad pohádce Kubula a Kuba Kubikula, kde se strašidlo Barbucha zvětšovalo podle toho, jak moc s Když dokážeme tyto situace nahlížet a vědomě vystupovat ze své komfortní zóny, posiluje ná abychom se pak v opravdové krizi dokázali zachovat statečně? Doufám, nic jiného nezbývá než to stále zkoušet. Ale pomůže nám i četba knih autorů, kteří a jeho nuance a dovedou ho popsat tak, že se v těch příbězích najdeme a máme důvod o nich Nedávno jsem četl životopis cemballistky Zuzany Růžičkové, kde popisuje své věznění v konc už už chtěla prodat a zmítala se v pochybách, zda se řídit svým svědomím, anebo zachránit Přežila koncentrák, vrátila se se zničenými prsty, a nechtěli ji proto vzít do filharmonie houževnatá, že to zvládla a stala se z ní jedna z nejslavnějších cemballistek na světě. Pr život, ale těch bojů, které musela ustát! Také právem se kniha jmenuje Sto zázraků. Stokrá zvedla. To jsou ty příběhy, které nás posouvají dál. Učí nás porozumět životu ve všech jeh Pokusit se vcítit do krutých osudů, jež nikdy nezažijeme. Klást si otázky. Co lze pochopit navždy tajemstvím? Tajemství je strašně důležité. Rozechvívá v nás naději a víru. ░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░ prof. PhDr. Jiří Šípek, CSc., Ph.D. Vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor psychologie. Poté řadu let pravoval jako klinický Akademii múzických umění, obor dramatická umění a kritika. Zde také získal profesorský tit jednání. Provozuje soukromou psychologickou praxi.