Budova Lékařské fakulty v Hradci Králové UK je můj druhý domov ****************************************************************************************** * Budova fakulty je jak můj druhý domov ****************************************************************************************** Představujete-li si správce poslucháren jako údržbáře, pohled na šarmantního chlapíka v mo určitě zaskočí. Čeká nás hned za hlavním vstupem do budovy Lékařské fakulty v Hradci Králo s nezbytným svazkem klíčů a dvěma mobily v ruce. „Nechtěl jsem, abyste se na mě ptali na v barák by pak věděl, co se děje,“ vysvětluje Václav Pánek. O sobě mluví nerad, ale jakmile se ho zeptáte na budovu, kterou zná jako své elegantní pol jasné, kde je pro něj druhý domov. Pracuje zde skoro třicet let a první dojmy po příchodu nedokáže vybavit. „Jel jsem všechno za pochodu, pozvolna. Ostatně, když jsem nastoupil, by posluchárny,“ vzpomíná, zatímco nás veze výtahem do čtvrtého, nejvyššího patra. „Tak si to ne.“ Odemykám místnosti Nakukujeme do jedné ze čtyř učeben, které jsou trvale otevřené pro studenty, aby se zde mo na jednoho člověka je tu liduprázdno. „Fakulta se pro denní studium uzavřela v polovině bř jsem byl rád, že se tak z hygienických důvodů a vůbec kvůli bezpečnosti stalo, teď už to t dlouhé,“ svěřuje se Václav Pánek, zatímco se usazuje ve své kanceláři, u počítače a šanonů Každý den přichází do práce na sedmou. Ale zatímco v průběhu akademického roku jeho práce obejde posluchárny, odemkne je a nastartuje v nich techniku pro výuku, od doby koronaviru prázdnin má prostor věnovat se administrativě a úkolům, které jinak tlačí před sebou. Startuji počítače Kromě správy poslucháren má na starosti také činnost vrátnice, pro niž připravuje výkazy, záležitosti společných prostor fakulty. „Tady mám časový harmonogram poslucháren, jak se b následujícím zimním semestru využívat,“ rozevírá velké desky – takový svůj rozvrh hodin, k do počítače a výhledově přidá do prázdných kolonek ještě jména přednášejících, kteří budou čas využívat. Přesné kontakty na ně nepotřebuje, pedagogové se mu s požadavky ozývají sami. „Nejčastěji když dojde baterie v mikrofonu nebo se ptají po volné posluchárně, kterou chtějí využít ke testům,“ popisuje Pánek. S technikou velký problém nebývá. Když místnost odemkne, připraví následně vše tak, aby vy vložit flash disk a zahájit výklad. „Občas se někdo diví: ´Proč jim místnost jen neotevřeš si učitelé techniku připraví a zapnou sami?!´ A já odpovídám: ´Co bys dělal, kdybys měl na poslucháren a z osmi ti pak volali, že jim něco nefunguje?´ Ne. Pro mě je jednodušší jim v tam jen strčí flešku a jedou.“ Mezi delšími přestávkami posluchárny z důvodu bezpečnosti zamyká. Během dne tak nachodí še kilometrů. Za modernizaci učeben je vděčný, ale stejně má nejraději tu starou – velkou pos vypadá jako divadelní sál. Sedačky s červeným polstrováním, kulatá světla na stropě, závěs je moje srdcovka,“ rozhlíží se po krásné místnosti, v níž ale bývá nejvíce much. Vypadává mikrofony, žárovky, ale ten genius loci ho stejně vždy dostane. „Bývám tu nonstop při konferencích. Zajišťuji, aby vše běželo, jak má. Docela mi vyhovuje ale nesmí jí být moc,“ ukazuje na prosklenou kukaň režie, odkud se řídí celý provoz místno pracovní dobu od sedmi ráno do tří odpoledne, neexistuje, že by nepřišel o víkendu, pokud to prostě moje práce,“ shrnuje. Na druhou stranu, jakmile z budovy odejde, vypíná. Stejně Nechá v budově svazek klíčů, co kdyby něco, a mizí. Asi i díky tomu dokáže i po těch letech stále s úsměvem a klidem odpovídat na četné dotazy „Vašku, co myslíš, jak to bude, kde je…?“ I když to třeba nespadá do jeho kompetence, Václ na to zaslouženě hrdý.