Slavnostní řeč Miloslava Petruska ****************************************************************************************** * Slavnostní řeč Miloslava Petruska ****************************************************************************************** Vaše Magnificence, spectabiles, honorabiles, dámy a pánové, naštěstí v každé příručce rétoriky se dočteme, jaký je rozdíl mezi pozdravným projevem a p Zatímco pozdravný projev předpokládá, že – v našem případě – budeme konstatovat, jak složi se naše alma mater dobrala svých současných úspěchů a jaké strategie zvolí k tomu, aby se dalších, u přednášky se předpokládá, že některé zdánlivě samozřejmé věci smějí být zpochyb některých zdánlivě nezpochybnitelných věcech smějí být vyneseny zpochybňující soudy. Jestliže jsme se rozhodli, že budeme dnes uvažovat o poslání, roli a možnostech, ba perspe v epoše, která se sama označuje jako „společnost vědění“, pak nikoliv proto, abychom si fo nejsnazší – v jaké jiné společnosti než ve společnosti vědění přece může být role univerzi nezpochybnitelná? – ale proto, abychom se společně zamysleli nad problémy, které před nás společnosti s naléhavou důrazností klade. Elementárním a samozřejmým předpokladem každé úv vědění (někteří autoři anglosaský termín knowledge society překládají také jako „znalostní je teze, že každá společnost je na nějaké formě vědění založena a že společnosti se od seb jen způsobem, jímž je vědění produkováno (tzn. zda např.v dané společnosti existuje instit věda), jak je distribuováno (tzn. zda v dané společnosti existuje více či méně otevřený sy a konečně jak je aplikováno (zda získanému vědění odpovídá nějaká oblast vědecko technický a jak rozvinutá). Podle autora termínu „společnost vědění“ Niko Stehra se všechny společnosti v minulosti sa podle toho, které znaky lidských vztahů, případně které produkty svých aktivit pokládaly z Není proto nijak nesnadné pochopit, proč se společnost moderní a pozdně moderní označovala vlastnictví a práce, pomineme-li poněkud jednostranná technologická a technicistní označen „společnost páry a parního stroje“, společnost elektřiny a žárovky, případně společnost pá automobilu.. Soudobé vyspělé společnosti – a zdůrazněme s dostatečnou vehemencí - vyspělé společnosti p k tomu, že se klasický kapitál, ten o němž psal Marx, proměnil v kapitál vnitřně velmi dif Začalo se rozlišovat mezi kapitálem ekonomickým, ztělesněným obvykle v disponibilním vlast sociálním, který vyjadřuje souhrn sociálně využitelných a použitelných společenských konta kapitálem symbolickým či kulturním, který je reprezentován disponibilním věděním, získanou dosaženým vzděláním. Od poloviny 50. let se v západních společnostech začala prosazovat představa, že tzv. evro civilizace vstupuje do éry postindustriální, pro niž budou příznačné dva procesy: struktur většina pracovních sil se přesune z oblasti bezprostřední materiální výroby do sféry služe kognitivní, kdy ve srovnání s minulostí extrémně vzroste role vědění, což jinými slovy zna ekonomického kapitálu ve prospěch kapitálu symbolického, vzdělanostního, kulturního. Tvůrc modelu společnosti – Daniel Bell byl nadto hluboce přesvědčen, že nepůjde o vědění ledajak o vědění teoretické a že modelem uspořádání budoucí postindustriální společnosti bude – un 1956, kdy východní Evropa žila odhalením Stalinova kultu, Spojené státy poprvé dosáhly sta pracovníků ve službách všeho druhu převýšil významně počet zaměstnanců v průmyslové oblast konce dělnické třídy jako možného hybatele sociální změny a nástup těch, jimž Robert Reich analytikové. Bell měl i neměl pravdu – postindustriální společnost opravdu vznikla, ať už se později oz jakkoliv, základní strukturální změna nastala, ale Bellova sociokognitivní vize se nenapln se totiž nestalo teoretické, ale aplikované vědění a modelem uspořádání pozdně moderní spo nestala univerzita, ale dobře organizovaný podnik. Co však natrvalo platí je předpoklad, že role kapitálů se proměnily – symbolický, kulturní kapitál se stal sociální dominantou do té míry, že postupně pronikl do všech sfér sociální triviálním faktem konstatovat, že k tomuto procesu napomohl způsobem zcela nebývalým rozvo výpočetních technologií, strojů a přístrojů zpracovávajících informace na straně jedné a t informací, jež se vyvinuly ve svém úhrnu v samostatný mediální svět, na straně druhé. První problém, který tak ovšem vznikl a který je sám o sobě netriviální, je již samo rozli a vědění – a ani v nejmenším nejde o definiční hrátky. Vůbec totiž nebylo náhodou, že se o vyspělých společnostech původně mluvilo jako o „informačních společnostech“. Manuel Castel svém epochálním díle o informačním věku z roku 1996 napsal, že „naše společnosti se budou strukturovat kolem bipolární opozice mezi Sítí a Já“, mezi informační technologií a indivi Propast mezi nimi je však větší než se zdá na první pohled a větší než Castells připouštěl Zvykli jsme si, právě v našem univerzitním prostředí, na jisté bezpečné pojetí „vědění“, k představovalo určitý relativně stabilní korpus znalostí, specifickým způsobem uspořádaný a permanentně podrobovaný procedurám, jejichž aplikace rozhodovala o příslušnosti jednotlivý komponent k tomuto korpusu. Jen vědecké komunity jednotlivých oborů – svrchované a autonom privilegium, vskutku výsadní právo rozhodovat o tom, co bude uznáno za vědeckou pravdu, ja či limitovanou, a co nikoliv. Ony samy pak rozlišovaly vědění vědecké od jiných forem pozn a zdá se, že je tomu tak dosud. „Vědecké vědění“ mělo a nepochybně nadále stále ještě má u přesná pravidla, která však nejsou identická – hic Rhodos, hic salta - s pravidly pro tvor informací. Informace jsou totiž – použijeme-li poměrně obvyklého vymezení – strukturovaná a formátova nefungují dotud, dokud nejsou aktivována, prakticky užita a jejichž existence je navíc tot existenci technologií, jimiž jsou tvořena nebo v nichž jsou uložena. Nebo jinak a s jinými vědění, jak mu tradičně rozumíme, tedy „vědecké vědění“ prochází náročnými verifikačními a procedurami, ale nepožaduje se přitom na něm, aby bezprostředně sociálně ekonomicky fungov jsou z těchto procedur vyňaty a jejich praktické fungování je jejich existenční conditio s Tím není řečeno vůbec nic o pravdivosti či nepravdivosti informací, tím se pouze konstatuj narostl tlak na to, aby se vědecké vědění tak říkajíc rozpoltilo na část, která žije podle a na část, která žije podle pravidel fungování informací. V terminologii českého, v Erlang sociologa Ilji Šrubaře vědění samo se dělí na jakési „čisté vědění“, o němž rozhoduje věde a na vědění produktivně, tedy tržně a mediálně zhodnocené, o němž rozhodují instituce stoj univerzita a zčásti i vědeckých ústavů.. Německý sociolog Niklas Luhmann kdysi vytvořil vlivnou teorii, podle níž se v evolučním pr společnosti diferencovaly relativně samostatné, autonomní subsystémy, zejména hospodářství právo, náboženství a věda, které fungují prostřednictvím specifických médií a liší se od s binárních kódů, které je definují. Co znamená tato jen zdánlivě složitá úvaha? Luhmann chc na to, že autonomnost jednotlivých subsystémů je pro fungování společnosti jako celku nesm a že průnik kódu jednoho systému do druhého může mít velice nepříjemné, protože neočekávan konkrétně o toto: hospodářský subsystém funguje prostřednictvím média peníze a na binárním neplacení, právo na médiu zákon a kódu právo – bezpráví, věda na médiu poznatek a kódu pra politika na médiu moc a kódu mít – nemít atd. Společnost vědění se jevila prima facie jako společnost, v níž subsystém vědění s kódem pr prostoupí ostatní subsystémy. Tato idylická vize však nenašla ani zdaleka úplného naplnění vědění je totiž naopak infikován, sociologicky se říká že je kolonizován, velice silně sub ekonomickým. Ne že by tomu tak v minulosti nebylo – mezi věděním a ekonomickou efektivitou společnostech vždycky přímá úměrnost, dnes jde ale o něco jiného. Jde o tlak, který může v eliminačním efektům, totiž k tomu, že z korpusu vědění bude vylučováno to, co nepřináší be užitek z hlediska fungování jiného subsystému než je věda sama. Slovy jiného sociologa – v krok s měnícími se požadavky tržně ekonomického systému ne proto, že nechce, ale proto, že vzdát sama sebe. Domysleme tuto skutečnost ještě z jiného hlediska. Fakt, že rozvoj vědění a nástup informa proměnil povahu ekonomického systému, je nepochybný. Jeho důsledkem je ale taky to, že se dosud platná a fungující pravidla, podle nichž se společnost strukturovala: rozhodující ro ani moc, ani vlastnictví ani profesionální zařazení, ale vědění, disponibilní vědění. Pete senior teorie postkapitalistické společnosti, ještě před nedávnem napsal optimistickou kni Nové skutečnosti, v níž říká, že „těžiště ve výrobě se přesunuje z pracovníků manuálních n intelektuální. V průběhu tohoto procesu vznikne mnohem více pracovních míst pro představit vrstev než kolik se jich uzavře jako zastaralých. Jinými slovy – k žádnému odcizení natož třídnímu boji nedojde, protože právě růst této vzdělané střední třídy to znemožní“.. Podob dějin Francis Fukuyama říká, že „v rozvinutých zemích se bude sociální status člověka např především a hlavně jeho vzděláním“ a dokládá to faktem, že pro člověka, který má diplom so neexistují žádné vážné překážky sociálního vzestupu. To je obraz světa až idylicky čistojasný a koho by měl těšit více než ty, kteří mají při u prestižních diplomů dosti významné, ne-li rozhodující slovo? A přece – někteří velmi autor vědci poukazují na to, že prestižní diplomy se stávají podmínkou sice nutnou, nikoliv však sociálnímu vzestupu. Ale nedosti na tom. Podle střízlivých odhadů se společnost vědění, pokud se perspektivně stabilizuje, bude čle těch, kteří budou patřit k intelektuální elitě, na 60 % kvalifikovaných, nemanuálních, ale obsluhovatelů technologických nástrojů, jimž Reich říká „pěšáci informační epochy“, a na 2 nikdy nezvládnou přístupové cesty k tomu, aby se stali byť jen pomocnými silami v informač světě. Uvažme navíc, že tato diferenciace odpovídá v podstatě normálnímu rozložení intelek v populaci, které se v důsledku žádné změny sociálně technologické struktury společnosti n Nevznikne před našima očima společnost zvláštního druhu sociální nespravedlnosti, která mů sociálních konfliktů, o jejichž povaze nemůžeme mít představu, protože s nimi lidstvo ani druh nemá zatím zkušenost? Tuto poněkud pochmurnou vizi decentně popsal Ulrich Beck, který ve slavné knize Riziková s naznačuje současně také pozitivní stránku tohoto jistě složitého procesu: uvolnění přímého – povolání může vést a někdy již vede k tomu, že „nejbystřejší mladí lidé v dlouhodobé rea nacházejí nový smysl, totiž vlastní hodnoty vzdělání samotného“. Beck – a nejen on – tedy onen zřetelný, ale nepominutelně nebezpečný, protože neznámý (strach z neznáma je přece an konstantou), rozvolněný vztah mezi vzděláváním a přípravou na konkrétní povolání. Za jisté pouze to, že v naprosté většině povolání budou školsky získané vědomosti rychle zastarávat Stehr – změní se sociální role zapomínání: zapomínání zastaralých poznatků bude prostě men podmínkou ukládání nových. Atd. atd. A co univerzita? V situaci, kdy se mění společnost, jejíž je součástí, způsobem je nutné položit otázku – netvrdím, že jednoznačně zodpověditelnou – jakou strategii mají univerzity zvolit, aby adekvátně reagovaly na to, že bude třeba diplomů, ale nebude třeba korpusu trvalého vědění, že bude třeba otevřít brány, ale přitom zachovat jistou míru nega že bude třeba respektovat jednotu tradičně pojaté vzdělanosti a enormního tlaku na praktic vědění, že bude třeba najít jednotu mezi tradicí, k níž se hlásíme a na niž chceme navazov společností, která pouta s touto tradicí stále viditelněji rozvazuje. Zygmunt Bauman v knize Individualizovaná společnost říká, že žijeme ve světě, v němž věhla vědecký a kulturní – byl vytlačen veřejnou známostí, publicitou. Dnes přece opravdu musejí hodnostáři soutěžit se sportovci, popovými hvězdami, výherci loterií, ba bankovními lupiči zápase mají jen malou šanci na výhru. Masaryk ale kdysi opravdu nesoupeřil ani s Frištensk Destinovou, tím méně s kocourkovskými učiteli. Vzdáváme-li toto soupeření nebo nenalézáme- vedení přiměřené formy, nelze se divit, že náš hlas není slyšen. V této situaci jsou k dispozici dvě možné strategie, obě prosté a obě v principu nepřijate strategie je adaptační, tedy přizpůsobit se, „přijmout tzv. nová pravidla hry a měřit univ jasnými požadavky trhu: pojímat know how univerzit jako jednu z komodit. Nelze popřít, že funkcionáři tuto strategii v hloubi duše akceptují a těší se, že z univerzity vznikne obch – tam, kde se dřív tušila hrozba, tuší lákavou příležitost“. Ostatně nositel Nobelovy ceny Becker nám tuto strategii navrhoval již před více než deseti lety. Ta druhá strategie je p – uzavřít se do sebe, stáhnout se z bezvýchodné situace trhu, na němž nemáme šanci, protož flexibilní vědění na jedno použití . Znamená to sice ztratit mnoho z tradiční významnosti, neztratit tvář a zachovat tradiční hodnoty, které odolávají i tak mimořádnému tlaku, jímž nemůžeme nabídnout vzdělání, které zaručuje celoživotní kariéru. Společnost vědění bude společností, v níž se ale univerzitní vzdělání ani neztratí ani ner už proto, že univerzit je v dnešním světě tolik, že pluralita a tedy i flexibilita diferen je garantována beze zbytku. Klade však na univerzity mimořádné, protože bezprecedentní nár svrchovaně aktuálním úkolem je – ve stínu společnosti vědění - domyslet souvislosti a důsl věku, naším aktuálním problémem je proplout mezi Skylou tržně ekonomické efemerity a Chari zkostnatění univerzitní tradice. Je naším velkým štěstím, nadějí i perspektivou, že v tomt novou identitu ideje univerzity nejsme sami a že nám tento zápas nebyl mocensky vnucen. Po dobrovolně a obstát v něm je věcí naší univerzitní cti a naší odpovědnosti k nejlepším tra učení. - Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. V Praze, dne 7. dubna 2005