"Lékař miluje svou vlastní virtuozitu," říká Cyril Höschl ****************************************************************************************** * "Lékař miluje svou vlastní virtuozitu," říká Cyril Höschl ****************************************************************************************** „Možná, že jednou vz relativistické a kva napsal o vás Jiří Gr Každý člověk je sám Souvisí to s poppero podúloh. Celá přírod rozdílů, od bakterií Jsme schopni hodnotit naše vlastní aktuální počínání jako skutečně nezávislý pozorovatel, člověk? Tedy jsme schopni něčeho jako zdravé schizofrenie? To, co máte na mysli, by asi nebyla schizofrenie ale spíš autoskopie neboli Lazarův syndro v literatuře jako stav, kdy subjektivita jakoby vystoupí z tělesné schránky. Může se to st vážných úrazech. Lidé, kteří jej zažili, popisují situaci, jako by sami sebe viděli z vněj se ze zcela jiné perspektivy. V běžném životě něco takového ale nepřichází v úvahu, neumím svých vlastních emocí a očekávání. Jsme v zajetí svého hodnotového žebříčku. Ať chceme neb můžeme posunout z role věřícího do role teologa, vždy jsme trochu zavzati do své subjektiv pro vědce, kteří se domnívají, že se z ní vymanili a že věda je objektivním nástrojem test konání vědců ale hluboce ovlivňují jejich očekávání. Jak se někdy lapidárně říká, nečiňme na to, co chceme najít, protože právě to pak najdeme. Domnívám se tedy, že ze subjektivity druhá otázka je složitější a méně jednoznačná, a to, jestli je to dobře nebo špatně. Naroz se domnívám, že to je spíš dobře. Vy jste před časem v Lidových novinách vedl rozhovor sám se sebou, to byl příklad zdravé s Nebylo mi to nijak příjemné, vycházelo to z formátu té rubriky. Daleko inspirativnější je, klade někdo jiný, protože kvůli tomu, že jsme v zajetí svých představ, si neumíme bez pomo partnera ani klást správné otázky. I když se to zdá paradoxní, kladení otázek je vždy těžš odpovídání a většina lidí to neumí. Je tedy pocit, že sami sebe dobře známe, pouhou iluzí? V každodenním kontaktu se setkáváme s lidmi, které lze ve světle vaší otázky rozdělit na t mínění o sobě poměrně srovnatelné se svým uplatněním v životě a tím, jak je vidí ostatní, kterých se nůžky mezi subjektivním míněním o sobě a objektivním výkonem prudce rozevírají. buď sociálně nešikovnými nebo osobně nešťastnými. První příklad nastává ve chvíli, kdy maj nepřiměřeně vysoké a sebevědomí přesahuje jejich skutečný potenciál. Činí je to pro okolí aniž si to uvědomují, handicapuje je to v sociálním uplatnění. Na druhou stranu, když mají příliš malé, neadekvátně podceňující, činí je to osobně nešťastnými. Takové chování pak ch některými afektivními poruchami, zejména s depresí. Jsem ale přesvědčen, že toto mírné napětí mezi subjektivním míněním o sobě a objektivními má určitý pozitivní tvořivý potenciál, že v určité míře je ten, kdo o sobě pochybuje, lépe například k vědecké práci. Neustálé pochyby ho činí otevřeným k prozkoumávání dalších možn se novým skutečnostem a světům. Zatímco ten, kdo má mínění o sobě nadměrné, je se vším ryc má svůj názor definitivní a je s ním spokojen, si zavírá mnoho cest. Souvislost se slovem nahodilá. I když také omezenost může být tu a tam k něčemu dobrá. Takoví lidé mají často u a jsou předurčeni k tomu stát se vůdci a strhnout na svou stranu velkou část davu, neboť j nepřemýšlí, dav je synchronizován jasně vyřčenými projevy. Je to i odpověď na otázku, proč omezení, málo vzdělaní a někdy i psychopatičtí jedinci jsou úspěšnými diktátory a vydrží u celý život, zatímco neustále o sobě a o světě pochybující intelektuálové se do politiky ne v ní střídají a představují jakousi neužitečnou a neustále tápající masu jedinců neschopný kolem nějaké pořádné myšlenky. Ty dva rozdíly jsou samozřejmě velmi zjednodušující a platn míry. Hovořil jste o vztahu sama k sobě, jak je to se vztahem lékaře k pacientovi? Kde leží v ps mezi empatií a zdravým odstupem? Teď jste z celého tématu vztahu lékař – pacient vybral tu nejobtížnější otázku, protože je proměňuje v průběhu profesionální kariéry. Když mladí lékaři, a pojďme si jako příklad vzí nastoupí do praxe, jsou plní ideálů jak pomoci trpícímu lidstvu, jak napravit všechnu neci nekompetentnost mnohých předchozích generací. Čas ale plyne a tento entusiasmus a emoční a rychle, a v závorce musím říci, že správně, mění v určitý profesionální odstup. Lékař tu n spolu s pavlačovými sousedkami plakal nad nešťastným osudem zhrzené matky, ale proto, aby a sám stál pevně na nohou. Bohužel, tento profesionální odstup se s průběhem času u mnohýc čemu se říká vyhoření, burning out, nebo zcyničtění, kdy se pacienti postupně stávají spíš než předmětem práce. Podobně se může proměnit například i vztah učitele k žactvu. Celý ten vývoj je určen mechanismy jako projekce, tedy chování pod heslem podle sebe soudí identifikace, neboli ztotožnění se, nebo fixace, kdy řada pacientů vzhlíží k lékařům jako otázkách všedního života a rádi by, aby za ně řešili problémy. Lékaři se s touto úlohou ne vyrovnají. Už Hippocrates zakazoval intimní vztahy s pacienty, což není jen plané moralizo princip nutný k vykonávání lékařského povolání. Převahy, kterou lékař nad pacientem vždy c nesmí zneužívat. U mnoha povolání, například záchranářů nebo chirurgů, není společensky oceňovaná ani tak j pacientovi, jako spíš jejich profesionální zdatnost. To, že jsou schopni na vysoce profesi zvládat náročné situace, rychle se rozhodovat, jsou manuálně a mentálně virtuózní v tom, c nich očekává. Vůbec už se od nich neočekává, že mají rádi předmět své práce. Řada těchto m přiznává, že na svém povolání nemilují ani tak lidi, ale svou vlastní virtuozitu. Asi tak, ve skutečnosti nemiluje publikum, ale svůj vlastní výkon na pódiu, stejně chirurg miluje s zručnost a dokonalost. Proto stojí o to, aby úkonů udělal co nejvíc. To vše, co říkám, je, přehnáno a zjednodušeno, ale činím tak s plným vědomím proto, abych ukázal, jaké principy Uplatňují se jen v určité míře, ale měli bychom na ně upozornit. Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych. (*1949) Cyril Höschl vystudoval fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Pracoval jako psychiatr a univerzitní pedagog na 3. lékařské fakultě UK. V letech 1990-1997 byl jejím děkanem. V s a Centra neuropsychiatrických studií. Přednášel na univerzitách v Kanadě a USA, působí ve zasloužilým členem (fellow) britské Royal College of Psychiatrists, členem Učené společnos odborných společností. V lednu 2005 byl zvolen prezidentem Asociace evropských psychiatrů. Publikoval na 100 odborných prací z oblasti psychoneuroendokrinologie, psychofarmakologie Neuroendokrinologie v psychiatrii, Psychiatrie pro praktické lékaře a průkopnické práce o metabolismus vápníku v nervových buňkách. Je šéfredaktorem časopisu Psychiatrie a členem e Neuroendocrinology Letters (honorary editor), International Journal of Psychiatry in Clini publicistice. Statě, které publikoval v letech 1995-2001, zejména v Mladé frontě dnes a v Často hovoříte o potřebě destigmatizace oboru a o nevýhodném postavení psychiatrie v rámci Došlo v tomto ohledu v poslední době k výraznějšímu pokroku? Záleží na tom, s čím budeme srovnávat. Když porovnáme možnosti klinické psychiatrie napřík skandinávskými zeměmi nebo s Irskem či Holandskem, jsme hrubě pozadu. Když se ale budeme s situací u nás před dvaceti lety nebo s jinými postsocialistickými zeměmi, tak na tom až ta Čili záleží na tom, jaký referenční rámec si pro posuzování zvolíme a není asi úplně sprav úvahu vždy jen jediný. Co se týče destigmatizace, platí něco podobného. Psychiatrie je mezi ostatními lékařskými v podstatě po celém světě, ale samozřejmě to má různý rozměr. Je to dáno růzností celkovéh veřejnosti k duševně nemocným a handicapovaným obecně. Budeme-li se srovnávat se situací u lety, tak se skutečně mnohé změnilo a obor je do značné míry destigmatizován. Dnes jsou mé o drogové závislosti nebo depresích, osvěta postupně proniká do širších vrstev a povědomí poruchách už není majetkem úzké skupiny esoterických psychiatrů nebo psychoterapeutů. Post nemocným se mění nejen díky osvětě, ale i díky tomu, že se změnil profil psychofarmak, ted k léčbě duševních poruch používají. Nejsou sice o moc účinnější než klasické léky používan ale uživatelsky přátelštější, neprodukují tolik vedlejších nežádoucích účinků. Když si vez léky proti schizofrenii, ty klasické ještě před dvaceti lety jako jeden z hlavních vedlejš vyráběly parkinsonismus. Už zdálky jste tak psychiatrického pacienta poznal podle držení t chůze, třesu nebo záškubů v obličeji. Takový člověk na první pohled splňoval představu o t blázen. Dnešní léky takové příznaky téměř nemají, psychiatrického pacienta není tak snadné stigma je buď odstraněno nebo více skryto. To se daří díky pokrokům v biologické léčbě. Mnoho se ale také odehrálo v organizaci psych i když tam zřejmě stále máme největší dluh. Je to především přesun pacientů z velkých léče s kolektivním ustájením mnoha set pacientů do menších profilovaných zařízení. Péče by se m do klasických akutních oddělení nemocničního typu a do komunit. Taková léčba vede k rychle do přirozeného prostředí. Psychiatrická péče by se měla rozvíjet směrem ke komunitám, tedy pacientem. To se mění pomalu, ale úspěchem je již to, že se o tom mluví. Takže obraz ponurého zamřížovaného ústavu, jaký jsme mohli vidět například ve Formanově Př kukaččím hnízdem dnes nemá s realitou nic společného? Ten obraz neplatil v Americe ani v době, kdy to Forman natáčel a měl pak s mým kamarádem, Vojtou Volavkou velký spor. Vojta Formanovi vyčítal, že dehonestuje obor a uškodí velké sp a jejich rodinám, kteří po shlédnutí filmu raději skočí z okna, než by se podrobili psychi Navíc to tak v léčebnách nevypadá. Forman mu ovšem s uměleckou licencí prý odvětil, že ten psychiatrii, ale o otázkách lidské svobody a že je uměleckou nadsázkou a alegorií. V tom m pravdu i já. Jako psychiatr bych měl hájit názor svého kolegy, ale jako divák musím říct, film a necítil jsem se nijak zvlášť osloven coby psychiatr, nýbrž výhradně coby občan, žij nesvobodném státě. Je ale pravda, že ne každý to tak vnímá. Co se týče stigmatizace psychi kukaččím hnízdem byl neškodný pouze u lidí, kteří jsou si těchto otázek vědomi. V rozhovoru pro týdeník rozhlas jste řekl: „Psycholog je cosi jako farář, myslí se, že by slovem a osobním kontaktem.“ K jaké postavě byste přirovnal psychiatrii? Psycholog je samozřejmě farář jen částečně a platí to i o psychoterapeutovi jiných průprav psychoterapeutické postupy mohou být připodobněny k pastorační a zpovědní roli. Ten výrok upřesnit, je zjednodušující. Rozdíl mezi psychologem a psychiatrem je asi takový, jako mez veterinářem nebo botanikem a zemědělcem. Psychiatr se stará o duševní choroby a ne o psych dne. Jeho průprava je špitálnická, zatímco psychologova více filosofická, myslitelská. Proměňuje se vztah těchto dvou oborů? Rozhodně ano, z řad psychologů se někdy rekrutují vynikající metodologové s matematickým v vědí, jak měřit a neměřit člověka. Tím nemyslím jen různé IQ testy, ale například i posuzo stavu pod vlivem léčby. Psychologové obsazují i jiná pole působnosti než jen ve vztahu k p například ve výzkumu a vývoji nových léků. Velmi moderní disciplínou je dnes oblast věnují funkcím a jejich poruchám. Ukazuje se, že mnoho nemocí, jako je schizofrenie, o demenci ne projevují právě v oblasti kognitivních funkcí. Tady nastupuje nová generace kvalifikovanýc kteří narozdíl od lékařů umí tyto funkce měřit. Mohou v tomto ohledu velmi významně přispě zkoumání funkcí mozku. Role a kariéry psychologů a psychiatrů ve výzkumných týmech se dnes proplétají a sbližují. Působil jste mimo jiné v radě vlády pro výzkum a vývoj, s českou vědou máte hluboké zkušen vrozené, co naopak nově naučené? České vědě je vrozený talent, přirozená inteligence, tvořivost, smysl pro humor. To, co se zlaté české ručičky, je ve vědě určitý smysl pro neotřelost pohledu a jakousi lehkost myšl české vědy se ukazují například v konfrontaci se severoamerickou vědou. Chybí jí smysl pro soustavnost, soustředěnost na téma, schopnost držet přísný styl vědecké práce i slohu ve v úspornost v interpretacích a statistická kvalifikace. Když se sešli šéfredaktoři významnýc časopisů ve světě a kladli si otázku, proč je východoevropská věda tak málo zastoupena v p časopisech, ukázalo se, že důvodů není mnoho. Rozhodně to není absence nápadů a dnes už an zaostávání. Problémy jsou zejména v metodologii a angličtině. Jazyková bariéra se úspěšně metodika výzkumu bývá (alespoň v mém oboru) téměř nejčastějším důvodem pro odmítnutí práce téma zpracují dva rovnocenní partneři, jeden se středoevropskou a druhý americkou průpravo zpravidla úspěšnější, především díky věcnosti a stručnosti. Vědec se středoevropskými zkuš upovídaný, začíná od starých Římanů a podobně. Ty rozdíly se ale s novou generací stírají. Americká, potažmo jiná zahraniční zkušenost je tedy jistě hodnotná, souvisí s ní ale i odl studentů a vědců do zahraničí, což je často označováno za jeden z největších problémů česk tímto trendem bojovat úspěšněji než dříve? K odlivu dochází na obou frontách. Na praktické úrovni jenom z našeho pracoviště a pracovi kliniky 1. LF odešlo za poslední rok dohromady sedm lékařů do Anglie, což je nesmírně mnoh to přitom jen dvě pracoviště z mnoha a jen jeden obor z třiaosmdesáti. Totéž se děje i na postgraduálního studia a vědecké práce. Až potud by to bylo poměrně neradostné. Jsem ale d ten odliv nadhodnocovat; v tomto směru jsem patriot. K mírnému optimismu mě vede příklad C neuropsychiatrických studií, které právě mladé talentované vědce zastřešuje. Díky účinnému prostředků zde mají možnost dělat stejné věci jako kolegové v cizině. Navíc lidé, kteří tu ti, kteří se z ciziny vrací, jsou už schopni poskytnout dostatečné know-how. Mnoho student do zahraničí, se zatím nevrátilo, ale přibližně stejný počet ano. To, co se naučili, přede styl vědecké práce, uplatňují i tady. Ve svém oboru jste vysoce uznáván, věnujete se ale i publicistice, koketoval jste s politi dalších sférách lidského počínání byste se rád realizoval? Nikde. Ony ty výstřelky byly nepodstatné, hodnotově vázané na určitou dobu. Vše, na co se je péče o ty, kteří jdou po nás. Snažím se, aby tady zůstávali a měli kvalitní podmínky pr právě tady ukončovali postgraduální studia a odtud vycházely hodnotné práce v oblasti psyc se zaměřuji na podporu odborných publikací, podporu mladých začínajících badatelů. Je to i založil nadaci, vzdělávací instituci, proč se angažuji i v dalších vzdělávacích projektech shromažďovat postgraduální studenty, do kterých investujeme svou energii. Doufám, že to bu realizovat naše nesplněné ambice. Sdílím s Václavem Pačesem názor, že dnes je dobrý školit když poslouchá své dva postgraduální studenty, tak jim nerozumí, zatímco dříve tomu bylo n TOMÁŠ SACHR