Nelítostný bojovník se závislostmi ****************************************************************************************** * Nelítostný bojovník se závislostmi ****************************************************************************************** Docent Jaroslav Skála celý svůj život zasvětil válce s alkoholismem. Letos oslavil devades Vrchní vymítač alkoholismu v Česku a průkopník nových způsobů léčby závislostí Jaroslav Sk oslavil devadesátiny. Letos je to také přesně pětapadesát let, co v Praze založil vůbec pr stanici na světě. Docentu Jaroslavu Skálovi vynesl celosvětové renomé jeho nápad: záchytná stanice. Uvědomil chroničtí opilci se sice můžou dočkat svého finálního deliria až po stovkách tahů, ale že střídmý člověk nemusí cestou z oslav jmenin s kolegy přežít jedno jediné setkání s alkohol udusí zvratky, někam spadne, něco ho přejede... Přesně 18. května 1951 začala v Praze fungovat takzvaná „ochranná stanice“. Tři dny zela p se jejím prvním dočasným obyvatelem stal ruský námořní inženýr. Po dvou letech dostala def úředním názvem záchytná stanice. Jaroslavu Skálovi však nepřinesla jen celosvětovou slávu, starostí. „Často jsme chodili na kobereček po udání vlivných soudruhů, kteří se k nám dost divím, jak pevné jsme tehdy měli nervy,“ vzpomíná. Stanice byla otevřena paradoxně v době, kdy těžký alkoholik Klement Gottwald ve stavu chor podepisoval jeden rozsudek smrti nad druhým. A ještě jedna věc stojí za zdůraznění: záchyt jednomu z kategorických imperativů té doby „Sovětský svaz - náš vzor!“ V zemi, kde zítra j totiž nic podobného neexistovalo. Mimochodem, někteří sovětští soudruzi si masivní alkohol vysvětlovali tak, že zatímco za cara mužik pil ze zoufalství, nyní pije z radosti, a jde j v jeho konzumaci vodku ušlechtilejším šampaňským. Alkohol změnil jeho plány Jaroslav Skála, kluk z plzeňské škodovácké rodiny a student tělovýchovy, se dal na medicín jeho maminka obdivovala zubaře, ke kterému chodila. Zájem o psychiatrii v něm během stáže Královci zase probudil docent Mauz, žák proslulého typologa lidí Ernsta Kretschmera. A alkohol? „Hned po nástupu na pražskou psychiatrickou kliniku mě tehdejší předseda českéh svazu profesor Bohuslav Hořejší poslal na mezinárodní konferenci o alkoholu, prý proto, že jazyky. Konala se v září 1946 v Bruselu a tlumočila tam mimo jiné paní Olga Masaryková-Rew a já, holobrádek, tam mezi zasloužilými alkohology začal pomalu chápat, že ta prostinká mo dokáže s tělem i duší pána tvorstva provádět psí kusy... Byla to výzva. Vrátil jsem se jak potkal svou šanci,“ vzpomíná dnes. Po návratu do Prahy pak Jaroslav Skála při rešerši narazil na informace ze Spojených států let fungovalo hnutí Anonymních alkoholiků a kde už se také tu a tam praktikovala tzv. aver závislých osob emetinem - přírodním alkaloidem vyvolávajícím zvracení, odtud také termín a odpor navozující terapie. Mladý asistent Skála nejdříve nastoupil na psychiatrickou kliniku pražské lékařské fakulty obsadil tolika alkoholiky, že to přednostu Zdeňka Myslivečka začalo zlobit - ubývalo totiž „pravé“ psychotiky. Proto se Jaroslav Skála v roce 1948 přestěhoval k Apolináři, kde měla chronické pacienty - schizofreniky, maniaky, paralytiky. Nelítostný dravec Právě u Apolináře v září 1948 otevřel oddělení pro studium a léčbu alkoholismu. V roce 195 účinného pomocníka - preparát s komerčním názvem Antabus, vyvinutý během druhé světové vál farmakology. Antabus blokuje jeden jaterní enzym nutný k odbourávání alkoholu, takže konzu kýžené euforie postihne hned několik nepříjemných příznaků včetně silného zrudnutí, bušení dýchacích potíží. Když před jedenácti staletími začali Arabové destilovat z kvasů koncentrovanější alkohol, za lék a používali po kapkách. O tisíc let později, koncem 19. století, vyšla v Německu pr o alkoholismu. Vzápětí se i u nás začalo s tímto problémem něco dělat. Zhusta jaksepatří s Počínaje kultivací přirozené ctnosti, která už si pak s pitím poradí sama, přes vytlačení těla jinou drogou - theinem, což je čajový kofein, až po návrhy na úplné zrušení hospod. I předchůdců docent Skála vycházel. Součástí jeho odvykacích léčeb bylo vytváření podmíněnýc takzvaných „blinkaček“: pacient se napil a pak dostal injekci emetinu, po které úporně zvr u Apolináře, tak později v léčebnách Dobronice, Lojovice a Červený Dvůr přidal docent Skál vojenský režim plný tělocviku ranní rozcvičkou počínaje a sportu, především přespolního bě nadarmo byl Skála i graduovaný tělocvikář! Došlo to tak daleko, že někteří absolventi odvy začali rekreačně běhat maraton... Ke své neúprosnosti Jaroslav Skála říká: „Alkohol a drogy vůbec jsou nelítostný dravec. To metody boje. V anglosaských zemích tomu říkají tough love - tuhá láska.“ K přísné kázni a zaměstnávání ovšem přistupuje i skupinová psychoterapie, pokud možno neustálý vliv lékaře. připomíná tenisový zápas, ve kterém terapeut pomalu a trpělivě hromadí fiftýny, gamy a set zápas. Což ovšem neznamená, že se proti němu pacient po čase neocitne znova...“ Sám doktor Skála se kdysi občas napil. Ale už v jedenapadesátém roce, ráno po jednom večír ucítila Arnoštka Maťová, první stálá sestra na protialkoholním oddělení, z jeho dechu alko odhodlaně stoupla před svého šéfa a zeptala se: „Myslíte, že je to fér vůči těm, kdo se tu té chvíle Jaroslav Skála nepije a od roku 1965, kdy zavedl i odnaučování tabakismu, nekouř Maťová už půl století jeho životní družkou. Příklad pro svět Dnes se občas namítá, že záchytka je ze své podstaty nedemokratická instituce. Budiž, mini příliš pragmatická až mechanistická, jenže těžko zatím najít něco prokazatelně lepšího. „Přísný táta českých alk říká: „Můj názor na nedemokratičnost záchytek asi nejlíp vystihuje odpověď jednomu slavném Otomar Korbelář, FH), našemu častému hostu, který mě osočil, že ho tam omezuju na svobodě: mám dělat? Vždyť vy s ní neumíte zacházet!'“ Svět se svobodou jednotlivce zachází v tomto Například ve Spojených státech prý funguje asi tisíc záchytek podle apolinářského vzoru a v Saint Louis, je to dokonce napsáno v zakládací listině! Vynikající londýnský alkoholog G si naopak jednou trpce povzdechl: „To my u nás radši necháme opilého zmrznout, než abychom zavést něco tak omezujícího svobodu...“ Docent Skála se s úvahami o nedemokratičnosti záchytek setkával celý život a paradoxně nej prezentovali odborníci právě z těch nejdemokratičtějších zemí. „Stejně tak jsem se ovšem s vděčností těch, kterým jsme pomohli, zejména jejich rodin. Záchytka totiž byla nejpřirozen krokem k protialkoholní léčbě,“ poznamenává. Při svém ohlédnutí zpět shrnuje svůj život do několika zásad. V úplných počátcích to bylo „Kdo chce, ten taky může.“ Poté převládlo profesionálně záchytkovské: „Nebát se a neubližo normalizace se snažil: „Být uprostřed dění a nikomu přitom ani nepřekážet, ani neubližovat době coby žijící legenda „dodávám naději, práci musí dodat mladší“. A nad tím vším se bez krédo: „Brát a dávat.“ Devadesátiny docent Skála oslavil nejdříve na odborné konferenci na Slapech, poté mezi kol u Apolináře. Rozlučme se s ním výrokem, který daleko přesahuje svět alkoholu: „Dnes, kdy u civilizace jako celek jakžtakž vypořádala s hmotnými problémy, spočívá její budoucnost v t realitou, kterou si vytvořila, vyrovná psychicky.“ František Houdek