Olga Hudečková: Když mám něco v hlavě, tak se strašně těším ****************************************************************************************** * Olga Hudečková: Když mám něco v hlavě, tak se strašně těším ****************************************************************************************** Kterou fázi vzniku díla máte nejraději? Když mám něco v hlavě, třeba mě to napadne v noci, a chystám se na to, tak se strašně těší prvotní. Potom ale nastanou problémy při realizaci, protože ne všechno lze udělat podle mý musím slevovat. Naopak někde musím přidat, protože těch možností tam najdu víc. Své nápady do kresebných návrhů. Když se mi po týdnu zdá, že by se to mohlo realizovat, vymodeluji me třetinové, modely a pak ve velikosti, jak většinou chci. Ale já bych chtěla dělat veliké m uskutečnit jedině na zakázku. Obdržela jste řadu ocenění. Které má pro vás největší význam? Popřípadě, které byste si př Ocenění je vždycky příjemná záležitost, že? Lepší je, když vás ocení, než když vás bijí. A i to, že mě byli. Když pak přišlo ocenění, bylo to takové zadostiučinění, ale nepřikládám velký význam. Vím ze života, že člověk se nemá nechávat kolébat. Vystudovala jste Vysokou školu pedagogickou při Univerzitě Karlově. Co bylo pro vás impuls To bylo druhotné. Byla jsem přijata na Vysokou školu umělecko- průmyslovou v Praze. Po tře se ale dověděla, že jsem tam omylem. Jedna moje dobrá přítelkyně oznámila, že můj otec je nepřítel státu. Samozřejmě jsem to neuvedla, protože jsem věděla, jelikož jsem studovala v mě ke zkouškám vůbec nevzali. Malou radostí pro mě a mého profesora bylo, že jsem zkou jsem po třech dnech musela školu opustit, protože jsem z podepsala určitý papír, mohla jsem tam zůstat. Ale já př jsem se vzdala svého snu. Pedagogiku mi doporučili přátelé, jelikož se zde vyučuje bývalé škole mě také podporovali, a tak jsem se přihlási mně dovolili studovat, ale musela jsem to zvládat při pr studovala o několik let déle, než jsem chtěla. Neměla js sedmi let jsem absolutně nevěděla, co je to volný čas. A Při studiu jsem dělala vedoucí výtvarných kurzů, takže j Na této škole bylo báječné to, že jsem se seznámila s ob do styku, jako psychologie nebo pedagogika. Prospělo mi pozdějších letech. Vaše umělecké a pedagogické zkušenosti jste spojila při realizaci projektu „Škola hrou“ po Amose Komenského. Co bylo jejím cílem? Vzniklo to zcela spontánně. Mirek, můj manžel, totiž dostal zakázku na Jana Amose Komenské město Strážnici. Jelikož jsem již během studia na Komenského narazila a nabyla jsem určitý stala jsem se takovým Mirkovým literárním podtextem k té jeho práci. Hodně jsme o tom mluv jsem vedla výtvarné kurzy v Praze na Vinohradech, a Mirek tam spolu s našimi dětmi za mnou navštěvovaly i další děti, jejich rodiče i jejich dědečci a babičky, tedy všechny věkové s úplně ojedinělé tady v Praze. Takže se děti sešli s rodiči nebo prarodiči a vzájemně si ho a to je něco tak úžasného. Doporučovala bych, aby se tímto školství zabývalo, aby těchto m víc a aby se záměrně podporovaly. Když tatínek dělá totéž, co to dítě a dítě zase vidí tat nebo není šikovný a povídají si o tom a hecují se, je to něco nevídaného a úžasného. Mirek a byl tím, kdo měl tu autoritu, takový ten kápo. Já jsem kurz jen usměrňovala, jinak jsem volnost. Třeba zasahovat dítěti do těch niterních věcí, co chce malovat samo, a ovlivňovat nebo vymodeluje, není dobré ani prospěšné. Já jim pomohla, ale ostatní bylo na nich. A prá přišel, všichni mu hned ukazovali, co jsem jim pochválila nebo naopak se mi moc nelíbilo. mezi mnou, Mirkem a jimi, právě vznikala úloha té hry a zároveň velice vážné práce. Není moc časté, aby se oba manželé věnovali téměř stejnému uměleckému oboru. Jaká to nese pozitiva? Při pořádání výstav není žádný problém. Když ale děláme nějakou realizaci, musím říct, že dávám za pravdu. On je prostě takový vedoucí ateliéru, protože věci domýšlí se vším všudy. v tom domýšlení trošku povrchní. Na svůj návrh jdu vždycky hned a jsem nadšená, aniž bych hloubky. Třeba už nedomyslím, že pec je daleko menší než můj model. Kdežto Mirek má promyš realizacích, které jsme dělali společně, jsem prostě poslouchala na slovo, poslušná pomaha nedá mluvit, protože jako manželka bych odmlouvala, ale jako pomocnice se hodnotím jako na Máte nějaký velký sen? Co plánujete dál? Velkým snem bylo uspořádat výstavu a dát dohromady knížku k sedmdesátinám, což se povedlo. dělat mělo svá úskalí, sochařská výstava je v dnešní době opravdu luxus. Takže vděčím osud podařilo vystavovat v tady, v těchto nádherných prostorách, protože je to pro naše věci ja tohle neděláme jen pro sebe, ale hlavně pro ostatní, aby si za několik let vzpomněli a řek úžasná výstava, a nepatřila mezi ty, o kterých za pár dnů už nikdo nic neřekne. Barbora Kabátová, autorka je spolupracovnicí iFora