"Chybí mi duchovní rozměr," říká o připomínání 17. listopadu Mgr. Jaroslav Cuhra, ****************************************************************************************** * "Chybí mi duchovní rozměr," říká o připomínání 17. listopadu Mgr. Jaroslav Cuhra, PhD. ****************************************************************************************** Váš dědeček, inženýr architektury Jaroslav Cuhra, se účastnil protinacistického odboje, byl aktivním funkcionářem Československé strany lidové a jedním z nejdéle zavřených politických vězňů. Jaký máte k němu vztah? Můj dědeček strávil ve vězení 17 a půl roku. Když zemřel, byly mi dva roky, obraz jsem si tedy sestavil z vyprávění a vzpomínek. Vnímám ho samozřejmě jako legendární osobnost a  považuji za zázrak, že jeho rodina navzdory perzekuci vůbec přežila. Ubránila se, udržela víru, rodinné vazby nebyly narušeny a všichni se snažili v nepřátelském systému nalézt cestu, jak vystudovat a nejen přežívat. V čem vás dědečkův osud inspiroval? O procesu v roce 1961, po němž byl podruhé odsouzen, jsem napsal diplomovou práci, díky ní že se „zlatými šedesátými léty“ je to trochu komplikovanější, než se uvádělo. Zlatá byla h reformní komunisty, patrné bylo také určité kulturní tání. Na prahu šedesátých let se ale rozkulačování, docházelo k likvidaci soukromých živností, ročně bývalo za „závažnou“ polit činnost uvězněno více lidí než za celé normalizační období. Domníváte se, že veřejně sdílená představa o uvolněných šedesátých letech je pokřivená? Každý historický výklad vzniká pochopitelně výběrem, v tomto případě se připomíná hlavně k a možnost umírněné kritiky, která ovšem nepopírala základy. Nemluví se ale o tom, že přípa kritické hlasy, ozývající se z nesprávných pozic, byly tvrdě umlčovány. Tresty těch odsouz do vězení v této době vraceli, byly navíc zostřeny o povinnost dosedět zbytek předchozího často mnohem více, než výše aktuálního rozsudku. Zabýváte se také politikou komunistického režimu vůči římskokatolické církvi v letech 1948 Československu. Jak se měnil vztah státu a církve v jednotlivých obdobích? Proměňuje se už na prahu 50. let. Po únoru 1948 komunisté útočí na římskokatolickou církev ji jako politického oponenta, reakční, proněmeckou a provatikánskou organizaci, odjakživa českému národu. V letech 1952 – 1953, kdy se zdálo, že likvidace protivníka uspěla, už jde náboženství jako celek. Najednou se dostávají pod tlak i evangelické církve, které si dosu prostor vyjednat. Po roce 1956 dochází k vyhazování věřících učitelů ze škol, děti jsou od výuky náboženství. Bod zlomu nastává v roce 1968. Ukazuje se, že ani dvacet let perzekuce životnosti. Zvláštní je, proč následný normalizační režim, vnímaný jako spíše neideologick socialismus, proti náboženství vystoupil tak tvrdě. Přitom kdyby církev nechal na pokoji, pletla do jeho sféry. Režim zakročil, proto se ještě ostřeji vymezila a v podstatě musela často dost opatrně.   Jaká byla role prostého duchovního za normalizace, dala se srovnat s disentem? Je třeba si ujasnit, co rozumíme pojmem disent. Buď jím můžeme zahrnout veškerou činnost p 80. let nebo exkluzivně chartisty a lidi volící pouze jednu cestu opozice. Uvažování o odp být mnohem rozmanitější. Pokud jste nepodepsali Chartu 77, nutně to neznamenalo, že jste z oportunní, ale že se s ní z lidských důvodů nemůžete ztotožnit. Duchovní, stejně jako ekol vydavatel samizdatu, mohli vyvíjet podzemní činnost mimo Chartu, zcela srovnatelnou s její Prostý duchovní, který pořádal dětské tábory s náboženskou výukou, riskoval stejně jako on zásluh je dost komplikovaná věc. V době nevšedního hospodářského růstu se objevuje průzku respondentů uvádí, že dnes se žije lépe než za normaliza došlo k posunu vnímání minulého režimu. Čím si to vysvět Jisté vrstvě obyvatelstva se určitě žilo pohodlněji. Po normalizačním období byl venkov nasycen, JZD fungovala, stavby. Vnímat normalizaci z pohledu venkovského obyvate leccos jim totiž sociálně přinesla. Druhá věc je vržení do prostoru svobody, ke kterému po čtyřiceti letech hierarchizovaného systému došlo. Dříve, když jste potřeboval instalatéra, tak za vámi nako přišel, dnes si ho musíte shánět „naslepo“ sami a vybírat mezi deseti. Svoboda volby přiná nevybírat je pohodlnější. V čem je současné většinové vnímání minulého režimu pokřivené? Výklad období je příliš černobílý: hodný disent stojí proti zlým komunistům. Na to je poch trochu sarkastická reakce, z dětství si také pamatuji apriorní nedůvěru k vyprávěnkám těch válečných veteránů. Tak zjednodušené schéma do všedního života nezapadá. Ale to je věc, kt tom, že šlo o režim postavený na zločinech, je třeba hledat cestu, jak to srozumitelněji p Jak je na tom středoškolská výuka dějin komunistického Československa? Moc to neznám, pokud jde o učebnice, ale produkce knih o nejnovějších dějinách má jistě sv příliš politická na úkor opomíjených témat, například životního stylu nebo kultury. Takže pedagoga. Považujete opakující se veřejná připomínání 17. 11. 1989 za taková, jaká by měla být? Chybí mi duchovní rozměr. Znovu by se mělo připomínat, o co šlo, a pokusit se  hlouběji  p je pro nás výročí důležité. 17. listopad stejně jako 28. říjen by nám měl sdělovat, že svo skrze oběti, nic není samozřejmé. Že je občas nutné něco obětovat. Proto bychom měli vzpom především těch, kteří oběť přinesli. Petr Dušek, autor je spolupracovníkem iFora