Projev prof.Františka Janoucha k 30. výročí Charty 77 ****************************************************************************************** * Projev prof.Františka Janoucha k 30. výročí Charty 77 ****************************************************************************************** Přátelé, neměl jsem možnost podepsat Chartu 77, protože mě úřady na jaře 1975 zbavily československ Přesto jsem v exilu prožíval hnutí Charty 77, její boj, postoje, dokumenty, všechna zatýká všechny šikany stejně intensivně, jako bych byl stále mezi vámi. Když byl táta za nacismu zatčen a vězněn v Auschwitzu, Mauthausenu a KL Loibl Pass, přichá známí i neznámí lidé a přinášeli peníze, jídlo, vzácné jižní ovoce, čokoládu, kávu. To pom nejen nám, ale i tátovi, kterému máma posílala neúnavně balíky do koncentráků. Tato zkušen či mládí, tedy důležitost lidské solidarity a pomoci, zůstala zabudována v mém genetickém vznikla Nadace Charty 77. K jejímu úspěchu však hlavně přispěla nejen fantastická činnost ale i neuvěřitelná vlna represí, kterou strana a vláda proti chartistům zahájily, jejich n stupidnost. Na  Západě toho byly plné noviny a lidé chtěli nějak projevit svou solidaritu. Pomáhat Vám, jakkoliv málo to bylo, a  vzdávat hold vám a všemu zač jste se zasazovali, by událostí, kterou s láskou chovám ve svém srdci.   (To have helped you, however little and saluted you, and all you stand for, was a moment i which I cherish.) Těmito slovy odpověděl 29.5. 1983 Samuel Beckett na dojemný dopis Václava Havla, který mu propuštění z vězení. Zprostředkoval jsem tuto korespondenci a proto jsem si dovolil použít Beckettovu větu: nic lepšího a krásnějšího bych určitě nebyl schopen napsat. Charta 77 představovala velkou a světlou stránku našich moderních dějin. U příležitosti je se zamýšlíme  nad stopou, nad odkazem, jaký Charta 77 zanechala v historii naší země a v j v našich srdcích i v našem myšlení. Po bitvě je každý voják generálem a perfektně ví, co se mělo udělat jinak či lépe. Honza Ruml by jistě dnes vedl trochu jinak a doufám že rázněji očistil „své“ ministerstvo by možná nezrušil hned po revoluci „svůj“ fantastický VONS, protože dnes, skoro 18 let po ví, že policie, státní zastupitelství a soudy jsou stále ještě plné starých komunistických lidí, kteří neuměli, ale ani nechtěli změnit svůj pracovní styl, zvyky, myšlení.  A Václav    více využíval svou ohromnou morální autoritu, aby se vývoj věcí ubíral někdy trochu jin trochu rychleji, někdy pomaleji. Ale nebudu se zabývat filosofováním a planým moralizováním. Místo toho se s vámi chci podě doufám že společný, problém. Mám na mysli kauzu Dr. Yekty Uzunoglu. Vidím ji jako špičku ledovce, která trčí nad hladin podobných lidských tragédií je skryto pod hladinou, nevím. Asi to neví nikdo. Ale zcela ur málo. My, občané této země, chartisté i nechartisté, prostě všichni, za ně neseme svůj díl odpovědnosti. Shodou okolností causa Uzunoglu začala přesně před 12 lety a 6 měsíci. 13. září 1994 byl totiž kurdský lékař, publicista a podnikatel v Praze zatčen, držen 2 a p mučen, ponižován. Do dnešního dne se neuvěřitelně táhne soudní řízení s ním. Účastním se t pravidelně. Nejotřesnější závěr Advokáta chudých (napsal jsem pod tímto pseudonymem v sedm tuctu komentářů, které kolovaly v samizdatu a byly uveřejněny v zahraničních „nepřátelskýc je, že ty staré, komunistické struktury, způsoby myšlení a zvyky  v policii, v soudech, v stále ještě existují, jsou ve spojení a snaží se zabránit spravedlnosti. Před rokem skupina českých osobností uveřejnila otevřený dopis „Žalujeme“ a poukázala na n paralelu kauzy Uzunoglu s jedním velikým evropským justičním skandálem, s případem Alfréda Dreyfus byl zatčen přesně o sto let dříve (tedy 13.září 1894) – ale již po necelých dvanác plně rehabilitován a francouzským prezidentem vyznamenán nejvyšším francouzským řádem Legi Tenkrát ale ještě nebyly ani psací stroje, počítače, kopírovací aparáty, printery, elektro trysková letadla. Psalo se husími brky, na stolech byly kalamáře a nejrychlejším dopravním možná stále ještě poštovní holub. Dvanáct let na počátku třetího tisíciletí je proto mnoho před sto lety. Otevřený dopis „Žalujeme“ měl velkou publicitu, ale změnil málo. Vyzkoušeli jsme v kauze U všechno. Nic nepomáhá. Paní Jelena Bonnerová-Sacharovová spolupodepsala dopis „Žalujeme“ a dala souhlas ke svolán Sacharovského tribunálu, který by tento skandál projednal a odsoudil. Jsme rozhodnuti se d ale stále trochu váháme. Jak ostudné by bylo pro naši zemi octnout se na stejném pranýři j Brežněvův nebo Husákův zločinný režim. Pan Dr. Uzunoglu je  Kurd, jehož obě babičky byly arménské holčičky zachráněné při velké t z roku 1915. Takže v jeho žilách proudí nejen hrdá kurdská ale i hrdá arménská krev. Kurdů po světě 35 miliónů, Arménů nejméně 12 milionů. Nechtěl bych, aby se společně rozzlobili n jejich Česko a na jejich čecháčkovské politiky a poměry v justici. Svolání mezinárodního S  tribunálu je vážnou záležitostí. Dr. Uzunoglu chce před tímto krokem vyzkoušet ještě jede a osvědčený prostředek boje s bezprávím: HLADOVKU. Nemohu a ani nechci mu v tom bránit. Hl zahájena dnes, 13.3.2007,  ve 22.00 v Pražské křižovatce. S Dr.Yektou Uzunoglu budou solidárně hladovět čeští politici, intelektuálové, spisovatelé, Tato hladovka a jiné protestní akce se možná rozšíří i na jiná evropská města. Dnes s ním solidárně hladovět německý novinář Markus Pape  a já. Nakonec ještě dvě poznámky: pokud  někdo chce připojit svůj podpis k otevřenému dopisu „Ža učinit dnes večer stejným způsobem, jako jste podepisovali základní Prohlášení  Charty 77. připojuji se k dopisu „Žalujeme“ na čtvrtku papíru, kterou spolu s textem otevřeného dopis v této místnosti. Pokud se někdo chce symbolicky na 24 hodiny připojit k hladovce, na stej instrukce jak postupovat. František Janouch Projev na shromáždění u příležitosti 30. výročí Charty 77, Pražská křižovatka, 13.3.2007