Projev Doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D. jménem nově jmenovaných docentů ****************************************************************************************** * Projev Doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D. jménem nově jmenovaných docentů ****************************************************************************************** Vaše Magnificence pane rektore, Honorabilis pane promotore, Honorabiles, Spectabiles, dámy a pánové, vážení hosté! Dostalo se mi velké cti promluvit na tomto shromáždění jménem všech zde přítomných nově jm Univerzity Karlovy. Úkol je to ovšem nadmíru složitý; setkáváme se tu dnes, zástupci rozli disciplín, které naše Alma mater rozvíjí, abychom přijali laskavé venia docendi, které sam nejen jako určité završení našeho dosavadního vědeckého a pedagogického působení, ale zejm závazek do budoucna – a to vzhledem k našim vědním oborům, kolegům a samozřejmě také vůči jejichž odborný a částečně i lidský růst přebíráme tímto plnou odpovědnost.             Je těžké shrnout tu v několika větách stanoviska i výhledy jednotlivých kolegů odvíjejí z různorodých pozic aplikovaného výzkumu, z hlediska teoretických studií, jež pro přírodovědnou, humanitní i sociální. Chtěl bych proto v těchto souvislostech v krátkosti p několik skutečností, které jsou alespoň z mého stanoviska historika české literatury v tut podstatné. Tou první je zdůraznění stále – alespoň pro mne – nesamozřejmé skutečnosti svob vědeckého bádání. Patřím totiž ke generaci, která svá magisterská studia na této univerzit v době velikého společenského zvratu na sklonku 80. let. Byla to doba hektická, euforická, ale zároveň to byl čas, který poskytl neopakovatelnou možnost jasného srovnání možností, j nerozlišitelná, indiferentní, ideologicky poplatná a zároveň „perestrojkou“ zmatená univer jaké naopak představoval nárok svobodného, individuálního vědeckého i osobního růstu, jež s dosud urputně vytěsňovanými tradicemi a hledal odpověď na tíživé aktuální otázky dneška Zvláště studium literatury a jejích dějin, které je až fatálně svázáno s potřebou rozumět klást odtud své otázky, rozvíjelo tuto perspektivu o to hlouběji. Ale nebyly to jenom důsl změn a proměněných pravidel, byla to v první řadě celá škála staronových učitelských osobn přicházejíce na univerzitu počátkem 90. let z nucených exilů, korektorských kamrlíků, kote či v nejlepším případě z podřadných míst v redakcích či akademických ústavech, kde je komu tolerovala – tehdy zaštítily tuto životodárnou transformaci, a jež jsem měl a mám tu čest své učitele. Právě tito lidé v mých očích zosobnily ideál, po kterém jsme tehdy ve valné m ideál vzdělanosti spojený s múzickým nadáním, který by rozvrátil dogmatická, vyprázdněná s oficiální literární historie a proťal všeprostupující kulturní a společenskou šeď normaliz Byla to alespoň pro mě nezapomenutelná zkušenost a přímo iniciační zážitek, poznávat starš literaturu v širokých nedeformovaných souvislostech, pocítit míru osobního ručení za vědec občanské stanovisko, pocítit riziko svobodného úsudku, pokory vůči vědeckému ideálu, a pře otisk každodenní mravenčí práce a velikou míru odříkání, která stojí nejen za skutečnou vě zejména však tkví v samých základech vzdělanosti – klíčového kritéria každého národa. Nebo Jana Patočky z konce  30. let – vzdělanost je práce, je askeze, je vnitřním sudidlem v boj proti pohodlí, proti duchovnímu požitkářství, v boji za odvahu k napětí, za odvahu k vášni             Patos, který se skrývá ve slovech velkého českého filozofa, jako by opětně mob k činu. Česká věda a univerzitní výuka, alespoň její humanitní větve, jako by v posledních před novým pokušením unifikace, odosobnění a indiferentní masovosti. Viděno z perspektivy filozofické fakulty: posluchárny i pracovny přeplněné tvářemi studentů, jejichž rostoucí p individuální práci s nimi a hledání jejich jedinečných dispozic, neúnosně rostoucí míra by studia, mnohdy kontradikční hledání evaluačních kritérií vědecké práce, jež vzhledem k nes východisek s postupy a cíly humanitních vědních disciplín hrozí diskvalifikací těchto odvě tím vším tzv. podlahové platy, které udýchaně dohánějí inflační růst… Situace, zdá se, nad opětné položení základních otázek po smyslu rozvíjení vzdělanosti, po smyslu jejího sepětí profilováním studenta i učitele, a v neposlední řadě také po smyslu osobní odpovědnosti ba humanitních vědách za výsledky vědeckého bádání v době, která – zdá se – těmto výsledkům p význam. Sám sebe se ptám s vůlí hledat kladnou odpověď – bude v mých silách dostát závazků k těm, kteří mně odkryli taje a krásu mé vědní disciplíny a jimž za to na tomto místě děku rovněž přísluší také těm, kteří nám napomáhají takovéto břímě nést – rodičům a těm, s nimi kráčíme osobním životem a bez jejichž trvalé přízně, porozumění a především lásky bychom t náporům, které s sebou vědecký a univerzitní život mnohdy přináší.             Ještě jednou Vám, Vaše Magnificence, pane rektore i Vám, vážení mistři starosl Karlova, děkuji jménem všech nově jmenovaných docentů za projevenou důvěru, s níž jste svě docendi do našich rukou. Doufáme, že překrásnou ideu vzdělanosti a péče o ni, vloženou zak této instituce, nezklameme. Karolinum, 29. 5. 2008                                     Doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph