Léta šedesátá: poptávka po smyslu ****************************************************************************************** * Léta šedesátá: poptávka po smyslu ****************************************************************************************** Václav Bělohradský V šedesátých letech začala zmatená, sama sebe si ještě nevědomá, vzpoura proti společnosti   v památném roce 1968 ta vzpoura pak vyvrcholila. Ve společnosti nadbytku si lidé mohou v stále většími hromadami zboží, ale své lidské potřeby uspokojit neumějí: vše co má zbožní nesmyslné a odcizující. Je to stará teze Marxe: zbožní fetišismus spočívá v tom, že člověk vlastní síly a potřeby pod zbožním převlekem světa a lidí v něm. Dnes, kdy se stala zbožím Země musíme se naučit navazovat na boj proti nedostatku smyslu, vyvolaný hojností, záplavo vybuchl v letech  šedesátých. Práce není zboží, planeta Země není zboží, přátelství a svob poznání není zboží, mládí a stáří nejsou zboží. Nic z toho, co má v životě smysl není zbož obklíčeno. Dědictví těch let je zatemněno politickými programy, které tehdy obíhaly v mnoha efemérníc levicových časopisech. Ty programy byly všechny stejně nabubřelé a nedomyšlené jako názvy -  třeba Dělnická moc, Boj pokračuje, Rudá první pomoc atd. Musíme interpretovat ta vzpurn z jejich skrytých motivů: mezi tím, co hlásali političtí vůdci hnutí šedesátých let a tím, vnášela do společnosti nebyl žádný vztah. Politické programy té doby byly jen neprůhledným které probíhaly v hloubi průmyslové společnosti (a ještě probíhají). O těch hlubinných motivech tu chci krátce (a nesystematicky) uvažovat. Někdy koncem padesátých let industriální společnost se proměňuje ve společnost postindustr vyznačuje především "komunikační hojnost", nová globální viditelnost, nadbytek komunikace. této nové viditelnosti  instituce post-průmyslové společnosti ztrácejí politickou a moráln - zdají se nesmyslné. Obrazy naší role ve světě, které k nám dorazily z Vietnamu, z prvníh světa (ty dva světy železná opona sice oddělovala na povrchu, v hloubi ale pevně spojovala světa, kde svět první vedl s tím druhým špinavou válku, delegitimovaly „systém jako takový tehdy říkalo v toporném dobovém stylu. Ty obrazy vydaly svědectví o takové míře absurdnost systému, k němuž patříme, že v žádné argumentující veřejné diskuzi nebylo možné zdůvodnit racionálnost, na níž si dělal nárok. Nová viditelnost vyvolala obrovskou poptávku po smysl tu nebylo možné uspokojit v rámci statu quo systému, který o sobě prohlašoval, že je demok socialistický.   Mezi reklamou na auta, ledničky a redukční diety, jsme v šedesátých letech viděli poprvé v TV také nahé vietnamské děti pod napalmovými bombami, četli jsme Solženicyna, začínali jsm že GULAG není jen odchylka od historické pravdy systému, ale jeho podstata, podobně jako t bomby. Dnes jsme si na komunikační hojnost zvykli,  vidíme každý den v TV on line zoufalé nájezdy chudého na břehy světa bohatého, všude kolem nás vidíme růst planetární smetiště, na jehož celé národy, vidíme devastaci Iráku ve jménu „lidských práv“, vidíme postupující "likvidac jsme podrobně informováni o  nadcházejících klimatických změnách, vidíme oligarchie automo "vládnout vládám", vidíme důsledky subprime crisis, jíž nikdo nerozumí. Vidíme také, že dů akcí (soukromých i veřejných)  zasahují všechny lidi na planetě a že je proto morálně nepř nezdůvodnitelný a politicky nelegitimovatelný ekonomický růst, o němž rozhoduje malá skupi oligarchů, jímž velká většina lidstva jen posluhuje, aby tak uhájila „pouhý život“. Nikdo nemohl v šedesátých letech zůstat lhostejný k nesmyslnosti a pokrytectví moci, jež k hojnost, vyvolaná vpádem elektronických medií do společnosti, odhalila. Toto byl nejhlubší šedesátých let, teprve dnes mu začínáme rozumět: v epoše nové viditelnosti nikdo nemůže zů musí zdůvodnit své jednání! Ronald Inglehart rozpracoval v knize Modernization and Postmodernization ideu, podle níž m generuje ekonomiku dostatku, v níž marginální užitek z dalšího ekonomického růstu prudce   proto obracejí k postmateriálním hodnotám. "Když společnost překročí určitý bod svého rozv další ekonomický růst přináší jen minimální užitek, jak z hlediska prodloužení života tak spokojenosti. Na délku a kvalitu života začínají mít rozhodující vliv jiné než ekonomické bodem rozvoje, je racionální dávat větší důležitost spokojenosti, kolektivnímu i individuá štěstí, spíše než slepě usilovat o další růst, jako by růst byl hodnotou sám o sobě." Řekněme jednoduše, že za bodem rozvoje, o němž tu mluví Inglehart, se největším politickým společnosti stává nedostatek smyslu. Mocenské aparáty postprůmyslových států si vynucují d jako by „růst byl hodnotou sám o sobě“ – růst Růstu jsem nazval tuto duševní poruchu. Růst žádný rozumný smysl, lze jen rozsáhlou manipulací veřejného prostoru, redukcí demokratické společnost spektáklu, na impérium bavičského žvástu, otázku po smyslu umlčet a zamaskovat. Můj výklad hnutí šedesátých let je tedy tento: Nová viditelnost, která ovládla post-indust elektronických medií, prudce zviditelnila neudržitelné rozpory našeho politického a ekonom tím rozložila jeho politickou a morální legitimnost. Postindustriální sociální hnutí, kter do pohybu,  jsou tak spojena svým rozhodujícím motivem – potřebou smyslu a bojem o něj.   Myslím, že pět rozporů hraje v post-industrálních společnostech rozhodující roli.  Zaprvé  je to stále křiklavější rozpor mezi "tržní" cenou výrobků a společenskými náklady výrobu a používání. Stát poskytuje průmyslovým oligarchiím skryté dotace tím, že kryje nák podcenění přírodních zdrojů v procesu "tržní tvorby cen".  Přičteme-li k "tržní" ceně auto společenské a ekologické škody, vzniklé jeho masovým používáním, jeho tržní cena se ukazuj politická: stát je stále viditelněji nástrojem pro socializaci nákladů a privatizaci zisků automobilových koncernů. Zadruhé stále mohutnější proud přesvědčivých informací a dokumentů nás jako racionální akt a účinně" omezit průmyslový růst, ale klíčové hodnoty demokracie jako například "blahobyt všem, neomezenou mobilitu všem, sociální emancipaci a práci všem, příležitost realizovat s je založen politický konsensus v průmyslových systémech, vyžadují naopak další a další růs Zatřetí rozpor, který vyplývá z toho, že v přelidněném postindustriálním systému užitečnos zakoupených na trhu, závisí ve stále větší míře na naší schopnosti koordinovat jejich použ lidmi; trh ale není efektivní institucí k zajištění takové koordinace - příkladem budiž ka automobilů ve městech, které činí automobil velmi neužitečným statkem. Začtvrté rozpor, který Rifkin nazval „konec práce“. Post-průmyslová společnost rychle zneh práci a lidský kapitál v procesu technologické globalizace, kterou doprovází rostoucí „fle práce. To ale ostře kontrastuje s kulturní a politickou definicí práce převládající ve dva němž práce byla pojímána jako zdroj smyslu života a klíčová podmínka integrace jednotlivce „rovných a svobodných občanů".  "Původ intelektuálního nepokoje, který většina liberálních myslitelů pociťuje dnes jako sk tak nedostatek práce, jako spíše fakt, že morální autority odmítají … dát tomu procesu smy zdroje - odpoutáním kupní síly od pracovního výkonu, například - které by umožnily využíva kreativně čas, kapitalismem uvolněný. Západoevropan, narozený v polovině dvacátého století placené práci přibližně polovinu času než osoba narozená v minulém století. Člověk narozen v placené práci asi jednu desetinu svého života. Společnost přesto vydává podstatnou část to, aby nás připravila na celoživotní práci. Nelze se divit, že mladí lidé se cítí zklamán ke svým vychovatelům a chodí za školu: v systému výchovy totiž stále ještě převládá ideolo že tvrdá práce se vyplácí a že dobrý prospěch znamená dobrou práci, což neodpovídá světu, vidí" - napsal britský sociolog Browning v roce  1999.  Zapáté rozpor, který vzniká z toho, že v podmínkách nové viditelnosti se pohled na planetu kosmického prostoru stal masovou zkušeností. Připomeňme si film The Inconvenient Truth Al okamžik ukazuje na malý světelný bod mezi jinými podobnými body a říká „toto je naše plane čtyři miliard mil, v tomto pixelu se odehrály všechny triumfy a hrůzy lidských dějin - jin Tato politizace pohledu na Zemi z kosmického prostoru je klíčové téma „zelených hnutí“ nov Vidíme "evidentně", že žijeme na malé planetě, na které život je jen úzkou vrstvou na její je „lidským právem“ každého člověka na Zemi hájit tu vrstvu života jako něco, co mu patří, smyslu „vlastnického vztahu“. Všichni jsme odpovědni za a máme právo na zachování této vrs planetě Země, takže právní definice soukromého statku a soukromého jednání, na níž je syst založen, ztrácí ve veřejném prostoru průmyslových demokracií svou racionální legitimnost; stále viditelněji násilím oligarchií růstu Růstu na lidstvu jako celku. Příznakem nevolnosti (malaise, Unrest, disagio, uneasiness), který v nás probouzí komunika zviditelněné rozpory post-industriální demokratické společnosti, je naivní poptávka po eti podnikání, ve vědě, v bankovnictví či úspěch různých sekt slibujících "epochální obrat v l Poptávka po etice podnikání, etice nukleárního zbrojení, bankovnictví nebo masových medií globálního kapitalismu nevyhnutelně mění v planetární kýč a masové pokrytectví. V pouhý sp Z těchto pěti rozporů považuji za nejaktuálnější neschopnost post-průmyslových společností smysl tendenci, která ji charakterizuje právě jako "post-průmyslovou", totiž nedostatku pr scarcity". Potenciálně se jedná o tendenci osvobozující, vždyť osvobození od práce, od nám cílem technologického vývoje, historickou podmínkou "lidštější" společnosti, v níž práce n Proč tedy je pociťována jako katastrofa, kterou se vlády EU snaží zažehnat hloupou "prorůs Politika EU tak jak ji formulovaly levicové vlády konce devadesátých let, je totiž  bez vý na strategii, slibující novou "hojnost práce", ovšem za předpokladu, že v podmínkách globa po práci" i sám pojem práce bude "flexibilnější". Tato strategie je v rozporu s nepotlačit našeho ekonomického systému – s rychlým růstem produktivity práce a možností snadno „delok Neschopnost dát "úbytku práce" v postindustriální společnosti lidský smysl ukazuje, že dem společnost jako celek je neschopná předefinovat svou historicitu ve smyslu, který tomuto s francouzský sociolog postindustriálních politických hnutí Alain Touraine - "systém idejí, institucí, které umožňují společnosti jednat vůči sobě samé, měnit způsob, kterým se repro celek".  Nepřístupnost vlastní historicity, neschopnost porozumět historickým důvodům svých rozporů důvodem rostoucí nevolnosti v post-průmyslových konzumních společnostech, jejich neschopno se od nejnebezpečnějšího náboženského fundamentalismu současnosti, kterým je víra v nutnos „ekonomického růstu“.  Protesty proti ekonomické globalizaci, proti devastaci Země, proti politiky „obrany lidských práv“, proti konzumistickému cynismu v postkomunistických zemích flexibilizaci pracovního trhu, proti diktatuře bavičství a kultuře sponzorované systémem - formy boje, které navazují na dědictví šedesátých let. (poznámky k vystoupení na semináři o roce 1968 na univerzitě v Terstu v květnu 2008; k tém srv. V. Bělohradský, Společnost nevolnosti, nakl. Slon, str. 141-152)