Co je Pražské jaro 1968? ****************************************************************************************** * Co je Pražské jaro 1968? ****************************************************************************************** Jiří Hoppe Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 začala vojska Sovětského svazu, Polska, NDR, Maďarska obsazovat Československo, asi málokdo ze současníků pochyboval o tom, že je svědkem význam která na mnoho let dopředu ovlivní československou historii. Dubčekova tvář a tanky v ulic slovenských měst sytily celé měsíce televizní zpravodajství po celé zeměkouli a díky němu noční přepad přeměnil v jedno z prvních celosvětově vnímaných dramat. Z Pražského jara a z aktérů se v okamžiku stal mýtus; mýtus, který souvisel i s děním na Západě. Nikdo z těch, 1968 jako angažovaný pozorovatel, na něj nezapomene. Jak konstatuje britský historik Eric 1968 se těmto lidem vryl se do paměti „jako něco, co se hluboce zapsalo do našich vlastníc Hobsbawma stačí říct slovo „1968“ a celá jedna generace se rázem ocitne zpět v tom výjimeč [ URL "#_ftn1"]             Toto tvrzení lze pochopitelně vztáhnout i na tehdejší generaci dospělých Čechů Skoro všechno, co se v tomto roce událo v Československu, přišlo neočekávaně, a proto na t a společenský vývoj nemohl být nikdo připraven. Nikdo také nemohl být připraven na faktor oněch pouhých osm (počítáno od nástupu Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka) nebo cenzury) měsíců Pražského jara. V nich jedna pozoruhodná událost střídala druhou a z této vyplývá fakt, že Pražské jaro mělo a má mnoho různých dimenzí.             Pražské jaro 1968 bylo vyvrcholením různorodých snah o reformu tzv. státního s sovětského typu, který byl v té či oné míře násilně zaveden ve všech zemích východního blo který nebral ohledy na národní specifika, plodil díky svým strukturálním defektům krizové zdroje se nacházely především v ekonomice, jež principiálně nedokázala uspokojovat potřeby a v sociální a politické oblasti, kde systém neuznával legitimitu osobních a skupinových, zájmů.[2] [ URL "#_ftn2"] Od poloviny šedesátých let se ve všech těchto rozhodujících sfér nutnosti reformy a vznikala rozmanitá vrstva reformistů. Rozbuškou na cestě od debat o ref uskutečňování  se  vedle neúspěchu tzv. Šikovy ekonomické reformy a nevyřešených rehabilit vězňů stala slovenská národní otázka, která nakonec hrála při palácovém převratu proti dlo KSČ Novotnému zásadní roli. Na jejím základě se v nejvyšším mocenském orgánu - Ústředním v zformovala opozice složená ze slovenských členů ústředního výboru a z reformistů, která př začátku roku 1968 Novotného pád.[3] [ URL "#_ftn3"]                Záhy po nástupu Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ se ukáza o reformě jsou velmi různorodé. V četných úvahách o konečném modelu rezonovaly jak tradice (1918 - 1938), tak Třetí republiky (1945 - 1948), ale také jistá forma nacionálního mesiáš Čechoslováci měli vytvořit „vzor pro Východ a Západ“.[4] [ URL "#_ftn4"] Cílem reformy měl socialismus s lidskou tváří, k němuž se mělo dospět specifickou československou cestou, te značné míry nezávislou na Sovětském svazu. V zásadě se mělo jednat o shora řízenou postupn komunistické strany a státního byrokratického aparátu směrem k jejich „demokratizaci“, ale komunistického monopolu moci (tzv. vedoucí úlohy KSČ). Politický systém se měl měnit na zá práce ve společnosti, což znamenalo, že odbory a nově vznikající organizace zemědělců a in získat politické funkce. Politická pluralita nebyla na pořadu dne a vrcholní reformní komu vystupovali proti všem pokusům založit nezávislou politickou stranu.[5] [ URL "#_ftn5"] Do ekonomiky se měly včlenit některé prvky tržního hospodářství. Česko-slovenský poměr měla v federalizace státu. Významnou součástí reformy měla být rehabilitace bývalých politických že represivní orgány státu, především tajná politická policie, už nikdy nebudou nástrojem vnitropolitických problémů. Svoboda tisku a otevření hranic, a to především směrem na Zápa jaře 1968 skutečností. Z reformy mělo vyplynout obnovení právních jistot a zavedení „socia právního státu, v němž měl svůj původní význam znovunabýt princip dělby moci (moc zákonodá soudní).[6] [ URL "#_ftn6"] Reforma se měla týkat pouze vnitrostátních poměrů, základní za orientace na Sovětský svaz se neměla měnit vůbec.[7] [ URL "#_ftn7"] Představy o reformě b otevřeně pojatého programu komunistické strany, Akčního programu KSČ, v němž byly pojmenov chyby, „deformace socialismu“, a stanoveny nové „akční“ cíle strany.[8]             Z těchto rozsáhlých plánů, které měly být z valné části uvedeny do života za p legislativy, bylo v období od ledna do srpna 1968 uskutečněno jen velmi málo. Na všechno t chyběl čas. Do invaze prošly tehdejším Národním shromážděním - parlamentem jen dvě zásadní normy: zákon č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci[9] [ URL "#_ftn9"] a tiskový zákon č. 84 jímž se rušila cenzura.[10] [ URL "#_ftn10"] Další důležité zákony, např. zákon o právu sd a shromažďovacím[11] nebo zákon o socialistickém podniku[12] [ URL "#_ftn12"] sice vznikly shromáždění o nich mělo začít jednat, ale po invazi přestaly být na pořadu dne.             Nejzávažnější důsledky pro celkový vývoj Pražského jara 1968 mělo zrušení cenz iure. Lze tvrdit, že zrušení cenzury bylo v období Pražského jara asi jedinou dokonanou sy KSČ v oblasti médií ztratila tzv. vedoucí úlohu a média sama se z dřívějšího mocenského ná staly kritikem režimu.[13] [ URL "#_ftn13"] Podobně radikálně působila i tolerovaná svobod a shromažďování, pro něž demokratizující se média vytvářely živnou půdu.[14] [ URL "#_ftn1 obyvatelstvo začalo usilovat o občanskou a civilizační emancipaci; Slováci se kromě toho n i na emancipaci národní. Za součást tohoto spontánního emancipačního procesu lze považovat občanské společnosti.[15] [ URL "#_ftn15"] Dynamicky se obnovující česká občanská společno cíle Akčního programu komunistů. Ve veřejném životě se relativně rychle etablovala opozičn seskupení (sociální demokracie, Klub angažovaných nestraníků a K 231 - Sdružení bývalých p vězňů), obnovovaly se tradiční organizace jako např. Skaut - Junák nebo sokolské hnutí, ro pro svou činnost využily církve, odbory a ani nižší složky KSČ nezůstaly imunní.[16] [ URL Cílem české občanské společnosti byla demokracie, nikoli „demokratizace“.[17] Dubčekovo ve 1968 pokoušelo o revizi politické orientace s cílem utlumit a zastavit občanské aktivity a svobodu, ale k rozhodujícímu kroku v tomto směru se neodhodlalo.[18] [ URL "#_ftn18"]             Ostrost, dynamičnost i živelnost vývoje ve společnosti a ruku v ruce s ním jdo v médiích vyprovokovala k zásahu Sovětský svaz, jehož nátlak byl nejpozději od března 1968 faktorem Pražského jara. Sovětské politbyro se stále více a více upevňovalo v názoru, že s vedení nemůže stoprocentně spolehnout, protože Praha ztrácela půdu pod nohama, dělala vlas politiku bez předběžného schválení Moskvou a dokonce výslovně nedbala jejích pokynů. To na Kremlu přivedlo k přesvědčení, že československé události ohrožují výsledky druhé světové uspořádání Evropy a v konečném důsledku i bezpečnost vnějších hranic sovětského bloku. Po politických prostředků se nakonec sovětští představitelé rozhodli pro ozbrojenou intervenc "#_ftn19"]             Pražské jaro tedy lze vnímat jako spleť mnoha různorodých procesů, z nichž tři Prvním procesem byla přímočará snaha českého obyvatelstva o obnovu občanské společnosti (s národní emancipaci). Druhý proces se odehrával v mocenském ústředí, kde členové vedení KSČ palácový převrat a pak se zde pokoušeli jednak o reformu strany a podoby vládnutí, jednak režimu (včetně např. ekonomické reformy a úpravy česko-slovenských vztahů). Třetí proces v rozporuplného dění mezinárodní dimenzi, neboť Moskva považovala prudký společenský pohyb a o reformu za výzvu ohrožující nejen státní socialismus v Československu, ale i přítomnost celého sovětského bloku. Na základě sledování interakce a cílené konfrontace zmíněných tří dospět k pochopení skutečnosti, proč se Pražské jaro 1968 přiblížilo až na práh revoluce, pluralitní demokracie, a jak se z něj zrodila dějinná událost přesahující hranice Českoslo [1] [ URL "#_ftnref1"] Hobsbawm, Eric: 1968: Neuvěřitelný rok. In: 1968, Magnum ve světě.  Prague Tribune 1998, s. 8. [2] [ URL "#_ftnref2"] Blíže viz PAUER, Jan: Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-pl provedení. Praha, Argo 2004, s. 17. [3] [ URL "#_ftnref3"] Tamtéž, s. 23. Viz též KURAL, Václav a kol.: Československo roku 19 obrodný proces. Praha, Parta 1993, s. 11-12. Viz též KAPLAN, Karel: Československá reforma 1989, s. 277-301. Viz též SKILLING, Harold Gordon: Czechoslovakia´s Interrupted Revolution Princeton University Press 1976, s. 45-90. [4] [ URL "#_ftnref4"] KAPLAN, K.: Československá reforma 1968..., s. 315. [5] [ URL "#_ftnref5"] MLYNÁŘ, Zdeněk: Mráz přichází z Kremlu. Praha, Mladá fronta 1990, s [6] [ URL "#_ftnref6"] PAUER, J.: Praha 1968..., s. 24. [7] [ URL "#_ftnref7"] HAUNER, Milan: Osm měsíců jednoho jara. Zpravodaj Curych 1978, s. 9 [8] [ URL "#_ftnref8"] VONDROVÁ, Jitka - NAVRÁTIL, Jaromír - MORAVEC, Jan (vyd.): Komunist Československa. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967 - 1970, 9 Pokus o reformu (říjen 1967-květen 1968). Praha - Brno, ÚSD - Doplněk 1999, dok. č. 50, s.