Spondeo ac polliceor: zavazuji se a slibuji. ****************************************************************************************** * Spondeo ac polliceor: zavazuji se a slibuji. ****************************************************************************************** Promoční řeč prof. Marie-Elizabeth Ducreux u příležitosti udělení čestné vědecké hodnosti causa historických věd. Promoce proběhla 18. 2. ve Velké aule Karolina, podrobnosti a fotografie najdete zde. [ UR "IFORUM-6764.html "] Promoční řeč ve francouzštině ke stažení. [ URL "IFORUM-6777-version1-pducreux.doc"] Spondeo ac polliceor: zavazuji se a slibuji. To jsou slova, jimiž jsem před chvíli odpověděla na otázku, kterou mně slavnostně položil Univerzity Karlovy. Takový slib a závazek je pro mne čest. Nebylo pro mě těžké jej vyslovit z celého srdce. V vzdálených a také navždy zmizelých, když jsem za tuhé normalizační éry přijela do Prahy se abych se pustila do přípravy své doktorské disertace, jsem již mohla poznat, jak několik h vědců jiných společenských oborů dokázalo zachovávat kvalitu vyuky a tiše, avšak urputně, generace. Někteří z nich za to zaplatili těžkou cenu: byli vyhozeni z univerzit a z vědeck se však se nenechali zlomit a dále přenášeli svě vědomosti mladším. Někteří byli trpění na nebo v muzeích a v archivech, kde byli odsunuti stranou, ale právě oni dbali na kvalitu sv Jistě, jedni i druzí představovali v té době určité výjimky, ale těch výjimek bylo dost; d že existovaly,  a že jsem se s ními setkala v pravý čas. Jejich zásluhou jsem pocítila, že opravdovost nemusí vždy držet krok s okázalostí a že se velmi dobře uplatňuji potají a pot nemohu dostatečně vyjádřit svůj dík.          Moje « česká dráha » začala prožitkem  a ne pouhým intelektem. Prožitek  z náhlého ukončen v době mého dospívání – ten vlastně rozhodl o tom, že já, v té době ještě mladá Francouzsk o tom, co je vlastně Československo, a bez rodinných zkušeností o Střední Evropě, jsem se později učit českému jazyku v Paříži. Pak přišel prožitek z rozpolceného a chmurného obdob A je to právě během těchto ponurých let, na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých, svého profesionálního vzdělání o českých dějinách; po archivech a knihovných, přímými kont diskusemi a výměnou názorů, spolu s intenzívním studiem starší a novější české historiogra univerzity tehdy nenabízely přednášky o českých dějinách, bylo nás –studentů a učitelů- vs Začala jsem, dá se říci, skoro od nuly. Protože jsem si byla vědoma svých nedostatků, trva měsíců, než jsem se odvážila jít na radu nebo na konzultaci k českým historikům. Ať se to podivné, začala jsem se věnovat bádání o starší minulosti – ranému novověku místo nejnověj pod dojmem přítomnosti, která mě obklopovala. Na rozdíl od tehdejší situace ve Francii, kd 17. století byly dějinami tzv. „Velkého století », sakralizovaného  národní historiografií historií 19. století, a kde, v době mých studií na univerzitě, se proslavila škola mimořád historiků, autorů strhujících a průkopnických knih, tady přežívala představa o době Temna. že neexistovala řada fundovaných studií o různých aspektech tohoto období; avšak dlouhý ži české národní identitě a národních dějinách, vzniklých v 19. století a zažitých za první r s jejich zkornatěním a pokřivením komunistickým režimem, neumožnil veřejné vystoupení s ka o této době údajného útisku národa a pracujícího lidu a hlavně zpomalil profesionální výzk náboženských a politických aspektech doby.  Dávala jsem do souvislosti nátlak přítomnosti 17. století. To propojování přítomnosti a minulosti rozhodlo o mé další osobní vědecké a i dráze. Podotýkám, že takový přístup byl snadnější pro cizinku, užívající přece větší svobo její čeští kolegové a známí či známé. A po 17. listopadu 1989, kdy tisíce a desetitisíce demonstrantů zaplňovaly celé dny, co ří vlastně celý měsíc, pražské ulice a náměstí,  jsem  přijela – jak jinak ! – z Paříže a moh   tyto úžasné, nenapodobitelné a neopakovatelné momenty historického přelomu časů. Vzácná se řadí mezi ty, které se naskytnou možná jen jednou za sto let, pomyslela jsem si tehdy, zazpíval dav na Václavském náměstí starobylou píseň svatého Václava a potom národní hymny. jako by se období prolínala, jako by se potkal třeba březen 1848 s listopadem 1989... Takový vpád mimořádnosti do lidského času se řadí mezi velké problémy, o které se zajímají historici.  Jenomže Češi, na rozdíl od Francouzů, byli Štěstěnou obzvláště obdařeni – vždyť v samotném zažili bezprostřední historické zlomy nejméně čtyřikrát. Vypořádat se s minulostí a s nedá 20. století není v takové dějinné situaci věc snadná. V roce 1989 se uzavřela jedna epocha a začala další. Někteří z dnešních přítomných mně teh která nesu dodnes vrytá do své paměti.  Vážila jsem si toho, že se chtěli podělit o ty sil zážitky s francouzskou kolegyní. Od té doby život znovu nabyl svého « normálního » běhu v bývalých zemích Koruny české. Po rekonstruuje historická kontinuita, začíná se dostavovat její vnímání. To znamená, že se v události a převratné zážitky i zkušenosti; dostavuje se pocit permanentnosti.          Za těch dvacet let se obraz vědy a vyučování historie a společenských věd na vysokých škol změníl. Vystřídaly a střídají se generace, jejichž obzor není omezen režimem, špatnou dost potřebné literatury nebo překážkami kladenými osobním kontaktům s cizími kolegy. Dovedly s do celoevropských, ba někdy celosvětových  trendů historického výzkumu, a dostavují se i v důležitých českých odborných knížek či článků se neuvěřitelně rozmnožil, takzvané mezery s vznikají jiné otázky a paradigmata, společné všem historikům bez hranic. Dnešní problémy nabývají jiné podoby, nebudu je  zde však vypočítávat. Nezbývá, než abych poděkovala.