Každý na každého něco ví. S Matějem Spurným o skrytých mechanizmech moci ****************************************************************************************** * Každý na každého něco ví. S Matějem Spurným o skrytých mechanizmech moci ****************************************************************************************** Čtveřice mladých badatelů z celkem sedmičlenného týmu studentů a doktorandů z Filozofické - Matěj Spurný, Katka Volná, Jakub Jareš a Klára Pinerová –představila na pondělní tiskové publikaci, která se zabývá výzkumem činnosti fakultní organizace KSČ na FF v době normaliz 98 dokumentů „PROVĚŘENÁ FAKULTA. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969-1989“ je prvn grantového projektu Filozofické fakulty UK, Univerzity Karlovy a Ústavu pro soudobé dějiny začal v roce 2007. Práce vychází z unikátního zachovaného archivu stranické buňky KSČ a vz spolupráci s historiky z Ústavu pro soudobé dějiny. Studenti bádali také v Národním archiv hlavního města Prahy. Jako „neblahou hru s reálnými důsledky“ charakterizoval na tiskové k období Filozofické fakulty jeden z autorů Matěj Spurný. Více v následujícím rozhovoru... zleva: Matěj Spurný, Katka Volná, Jakub Jareš, Klára Pinerová Ve vašich tiskových materiálech zmiňujete, že připravujete další edici dokumentů a také mo bude edice, čeho se bude týkat, a o čem bude monografie? Jak přesně edice bude vypadat, v tuhle chvíli nemůžeme říct. Musíme se domluvit také s arc subjekty, ale měla by se týkat fakultních sebereflexí, to znamená rozsáhlé analýzy, která Analýza krizového období právě v 70. letech z pera již normalizační nebo znormalizované st rehabilitační zprávy, která byla zpracována po roce 1989 a z níž se zachovalo jen torzo. C monografie, tak tam bychom rádi trošku rozšířili záběr, to znamená nejenom mechanizmy moci bychom čerpat už jen z fondů komunistické strany, ale chtěli bychom se šířeji podívat i na stranický život fakulty. Monografii zamýšlíme spíš jako obecnější příspěvek k tomu, jaké m měl člověk v době normalizace zejména v intelektuálním prostředí, což se dá na konkrétní m zřejmě nejlépe. Pracujete na tomto projektu několik let a vydáváte publikaci proto, abyste popsali a poroz moci, jak jste sám řekl. O tom vypovídají některé dokumenty: přijímací zkoušky, posudky, k komplexní hodnocení, stranické prověrky a podobně – ale to je vlastně jen typologie dokume ten skutečný mechanismus moci ? Zmínil jste jisté zákulisní procesy, které jste nazval „ko hlavním mechanismem – je to strach, donašečství, lidská malost nebo obyčejná závist? Myslím, že se to nedá říct jedním slovem. Tohle je samozřejmě typologie dokumentů, konec k edice dokumentů, ta se ani jinak udělat nedá. Mechanizmus moci je to proto, že máme k disp dokumenty a strana byla z velké části na fakultě tím mocenským orgánem. Samozřejmě, podsta   fakulty, které nebylo zároveň vedením strany, ale v zásadě bylo také obsazeno straníky. mechanizmu moci vždycky dialog mezi standardními cestami a potom nějakými neformálními, o něco – a něco se nikdy nedozvíme. Ale myslím, že jsme našli zajímavé dokumenty, které uvád v části nazvané „sociální praxe na fakultě“. Jedná se například o různé přípisy tužkou či již vypracovaných posudků, kde je vidět jednak ta hierarchie, to znamená, kdo koho musel p zároveň i jistý prostor k vyjednávání. Ten mohl být výhodou, protože ne každé rozhodnutí b ale zároveň vytvářel to, o čem jsem mluvil v rámci prezentace knihy, to znamená korupční p každý na každého něco ví. A jsou zde zaznamenané i takové případy, kde se tyto vědomosti v ty do toho posudku napíšeš tohle, tak já do posudku na někoho jiného - tvého syna atd. - n dalšího... což je podle mě ukázka nezdravého prostředí, které je v tomhle případě hodně da stránkou věci a ideologií, ale které v něčem může fungovat i v současnosti. Zmínil jste pamětníky – konec konců i tady na tiskové konferenci se jich hodně přihlásilo. pamětníků na této knize – dozvěděl jste se od nich něco, co nebylo v dokumentech? Kdysi ná historie říkali, že je důležité ptát se nebo se zamyslet nad tím, o čem materiály nikoli h mlčí... Určitě, to my děláme. O čem mlčí? Tak určitě stranické materiály mlčí o neúspěších nové, t normalizované, strany. Mezi takové neúspěchy mohla patřit třeba nějaká autonomní oblast, n kde mocenské zásahy nebyly tak silné. A to se ze stranických dokumentů, které se zase vyka výš, člověk nedozví, nebo jen velmi málo, protože ti lidé se nechtěli chlubit, že se jim n byla samozřejmě spousta konkrétních kauz, které se vyřizovaly přes telefon nebo jinak a o psaných dokumentů nedozvíme. Proto jsou pro nás zásadní pamětníci. Na druhou stranu dneska někdy trošku přeceňováni, já si jich vážím a jsou pro mě součástí studia moderní historie, hovoříte, brzy zjistíte, že spousta věcí je v rozporu a že řada lidí si už přesně některé Domýšlí si je a vznikají z toho jakoby „nové historie“, proto je důležitá konfrontace pamě materiálů. Něco vám písemné materiály neřeknou a ani pamětníci samozřejmě nejsou stoprocen vás navedou, že tam bylo ještě něco dalšího, o čem nevíte. A vědění, že z těch dokumentů n myslím to hlavní, co pamětník může historikovi zprostředkovat. Jaká byla nejzásadnější, nejzákladnější otázka nebo dilema, které jste řešil při práci s t Je to určitě etická otázka, protože na jedné straně stojí imperativ historika, který by ne bránit poznávání dějin, a na druhé straně imperativ ohledu na konkrétní lidi, kteří žijí, informace mohou být velmi lehce zneužity. Takže tohle je neustálý boj a týkalo se to i mír i toho, které dokumenty tam dát a které nedávat. My nepatříme asi ani k jednomu z extrémů, historické obci jsou: jeden extrém – radši se takhle nedávnými dějinami moc nezabývat, je druhý extrém, hodně na Ústavu pro studium totalitních režimů, – všechno dát na internet, l dějin, byli tam, jsou v těch zápisech, tak ať se o nich lidé dozví, nezajímá nás to, padni Myslím, že rozhodně bychom se tou dobou měli do hloubky zabývat, ale zároveň bychom měli z životní příběhy. Asi každého z nás by mrzelo, kdybychom opravdu někomu ublížili tím, co pu problém nastává zejména, když se pozornost strhává na nějakou konkrétní osobu a v diskusíc porozumění věci jako takové. Děkuji za rozhovor. (Marie Kohoutová)