Vzpomínka na první návštěvu kardinála Ratzingera – papeže Benedikta XVI. – na Univerz ****************************************************************************************** * Vzpomínka na první návštěvu kardinála Ratzingera – papeže Benedikta XVI. – na Univerzitě ****************************************************************************************** Jak nedávno připomněla i některá naše média, papež Benedikt XVI. (občanským jménem JosepSe země poprvé. Ani jeho plánované setkání s naší akademickou obcí nebude pro něho zcela novo již v r. 1992  a  v pondělí 30. března 1992 na půdě Katolické teologické  fakulty UK – v d Vojtěcha – pronesl hojně navštívenou přednášku na téma Aby Bůh byl všechno ve všem: o křes Důvodem jeho cesty ovšem nebyla pouze tato přednáška. Kardinál Joseph Ratzinger, který stál v čele důležité vatikánské Kongregace pro nauku víry pozvání prezidenta Křesťanské akademie Praha (dnešní  České křesťanské akademie) prof. Tom instituce také  návštěvu ve spolupráci s pražským arcibiskupstvím organizovala, včetně jeh programu. Jako tehdejší spolupracovník akademie (v její sekci historické a sekci česko-něm jsem se snažil splnit kardinálovo  dávné  přání: v klidu si prohlédnout staré pražské pamá již dávno navštívit, ale politické poměry mu to neumožnily. Toto přání jsem se mu snažil ze všech sil splnit v neděli 29. března 1992 splnit - a dát s abych ve svém výkladu neupadl do průvodcovské rutiny. Jako student jsem si totiž často a r prováděním německy hovořících turistů po Praze. Počasí nám  poměrně přálo (pokud se můj di tak jsme se ve čtyřech – byl s námi i prof. Tomáš Halík a tehdejší podsekretář Ratzingerov pro nauku víry, významný slovenský exilový duchovní Msgre Jozef Zlatňanský – mohli v klidu pražských pamětihodností, především sakrálních. Kardinál Ratzinger  v mých očích dostál př tichého a skromného muže, který pečlivě naslouchá a klade krátké, přesně formulované otázk také všiml jeho suchého a laskavého humoru, který se projevoval v nejrůznějších podobách. Nepomuckého na Karlově mostě jsme např. „řešili“ otázku, kterému z našich současných ducho hrozí Janův neradostný úděl – téma do diskuse vnesl žertem Msgre Zlatňanský. Kardinál jmén kandidátů nekomentoval, občas se šibalsky pousmál a raději podrobně obhlížel ono historick odkud byl Sv. Jan svého času svržen do Vltavy. Zjevně byl rád, že diskusi spontánně ukonči bavorských turistů, kteří ihned rozpoznali svého bývalého arcipastýře (Ratzinger působil n 80. let jako arcibiskup v Mnichově a Frísinkách) a požádali jej o požehnání i autogram. Te ba i přešel do zvučného bavorského dialektu. Při putování po pražských památkách jsme prob domácí politické problémy, především složitá státoprávní jednání mezi Čechy a Slováky. Češ s přítomným Msgre Zlatňanským v lecčems neshodli, avšak neodvratnost slovenské státní a ná jsme však vnímali všichni. I v těchto diskusích byl kardinál Ratzinger především pozorným Samozřejmě jej zajímaly i tehdejší perspektivy uspořádání vztahů církve a státu v bývalém Tomu byla věnována i přátelská beseda na Apoštolské nunciatuře ve Voršilské ulici. Optimis tehdejšího apoštolského nuncia G. Coppy mě velmi překvapila. Sám jsem takovým optimistou n vývoj mně dal bohužel za pravdu: vztahy církví a státu nejsou nově a uspokojivým způsobem let po pádu komunismu... Kardinál Ratzinger byl vždy znám jako velký a náročný příznivec opery – například v Mnicho Bavorskou státní operu často a rád. Proto ani nepřekvapilo, že i v Praze si přál navštívit operu. Od návštěvy jej neodradila ani avantgardnost tehdejšího představení, neboť se jedna 2 moderní jednoaktovky pražského německého skladatele Alexandera Zemlinského. Do divadla j  již nedoprovázeli, a tak nám jeho názor na  úroveň pražské Státní opery zůstal utajen. Ms Zlatňanský se ovšem druhého dne  netajil svým zklamáním, které se však spíše týkalo zvolen milém slovenském monsignorovi bylo ostatně předem známo, že nemá rád ani moderní operu, an v katolické církvi. Josef Ratzinger však zřejmě již v dané chvíli myslel na svou odpolední Jednalo se o téma vpravdě velikonoční a týkalo se vývoje pojmu „věčný život“ a našich oček s ním spjatých. A tak se s jednou z jeho tehdejších pražských tezí se čtenáři podělím na z vzpomínky: „Věčnost není dlouhé trvání, které následuje po smrti – vždyť by tak každý okam zcela ztratil svou váhu. Věčnost je spíše jednota tří dimenzí času, jakési „nyní“, které o nám buď příliš rychle nebo příliš pomalu ubíhá v jednotlivých okamžicích. Věčnost nemůže b přichází po čase, ale je novou kvalitou našeho života. Člověk, který umírá, je s definitiv završen.“ PhDr. Miroslav Kunštát, Ph.D. Fakulta sociálních věd UK